Mí čtenáři, diskutéři na sociálních sítích i lidé, kteří mi píší e-maily, mi často kladou otázky ohledně mého názoru na to, jaká by měla být politika EU a ČR vůči Rusku, co si myslím o sankcích proti Rusku, co na aktivity současného Ruska říkám či jaký je můj názor na krizi na Ukrajině. Rád bych tedy odpověděl na tyto dotazy následujícím textem, jehož základem byla má odpověď jednomu z tazatelů.

Politika EU a ČR vůči Rusku

EU vytváří dojem, že je schopná operovat jako stát. To je vidět i na politice vůči Rusku. Avšak k tomu, aby skutečně mohla operovat jako stát, jí chybí spousta předpokladů. V první řadě je to jednotný názor na to, jak zaměřovat zahraniční politiku obecně a konkrétně i vůči Rusku. A druhým chybějícím předpokladem EU je vlastní vojenská síla.

V dohledné době proto EU mocensko-politický rozměr nenabude. Z toho plyne, že je málo důležité uvažovat o tom, jakou by měla mít tato organizace politiku vůči Rusku, protože taková politika zůstane abstraktní a neúčinná. Navíc mám dojem, že ani Rusko ani Spojené státy nevnímají EU jako plnohodnotného (strukturálně s nimi srovnatelného) aktéra.

Česká republika je členem EU, kterou jsem právě zpochybnil jako politicky plně akceschopného aktéra. ČR je malá země a je do značné míry objektem zájmů všech větších sousedů a je z velké části odkázána na spojeneckou politiku (viz klíčová role NATO pro ČR). Nemůže se však, protože není pro nikoho z větších aktérů dost důležitá, spolehnout jenom na to. Potřebuje proto alespoň představu o žádoucí zahraniční a bezpečnostní politice vůbec a konkrétně i vůči Rusku.

To platí i přesto, že její možnosti tuto představu uskutečnit jsou velmi omezené. Povinností každé vlády je však dělat to, co je možné, a zároveň alespoň vědět to, co je optimální. Optimální by pro ČR byl stav rovnováhy mezi Ruskem a Západem. To by umožnilo ČR lépe využít ekonomické šance, které zatím spíše teoreticky blízkost Ruska nabízí. Rovnováha je i to, oč se snaží každý mezinárodní aktér. Někteří k tomu mají více možností a jiní (jako ČR) mohou spíše hledat šance, které se otevřou v rámci jednání větších.

Rovnováha v mém pojetí je stav, kterého se každý aktér snaží dosáhnout a tím, jak se jej snaží dosáhnout, porušuje více nebo méně ideální představu rovnováhy v očích některých dalších aktérů. To vyvolává jejich aktivitu k dosažení „jejich“ pojetí rovnováhy. Z toho plyne dynamika mezinárodních vztahů a optimální cíl z hlediska míru je pak toto: výkyvy rovnovážného stavu v důsledku snah aktérů o dosažení „jejich“ definice rovnováhy by neměly přesáhnout tu míru, která by mohla vést k vojensky poznamenané eskalaci vzájemných vztahů.

To je třeba vzít v úvahu tehdy, když zvažujeme použití sankcí. Sankce mají smysl, když jsou to motivy, které s vysokou pravděpodobností vedou ke změně chování směrem, který je z našeho hlediska žádoucí. Když však toto nemůžeme realisticky očekávat (ke kompetenci špičkového politika patří, že to odhadne), vedou sankce k (ekonomickým a politickým) ztrátám na obou stranách, ale nikoliv k původnímu cíli. Jakkoliv je to nemilé a nepochybné, že Rusko obsazením Krymu porušilo mezinárodní smlouvy, tak nelze realisticky očekávat, že kvůli sankcím znovunastolí původní stav. K tomu by bylo potřeba násilnější chování, které v sobě nese zmíněné riziko eskalace. Toto riziko Západ ale nechce podstoupit.

Pak je třeba se ptát, proč EU na sankcích trvá a jestli zná i svou exit-strategy. To znamená, že svou politikou měřitelně směřuje ke konstelaci, za které by mohla se sankcemi skončit, aniž by to dříve udělal jeden z jejich členů (Francie?) na vlastní pěst. To by totiž slabou image EU dále oslabilo.

Mohu se jen domnívat, ale mám pocit, že na počátku používala EU svoje ukrajinské angažmá jako důkaz pro svou akceschopnost, a tudíž i nezbytnost a pro posílení rozpadající se jednoty unie. To navazuje na moje úvodní úvahy ohledně mocensko-politické slabosti EU. Ta se projevila velmi rychle v tom, že se ukázalo, co bylo zřejmé předem. A sice, že EU nemá v žádném případě dost sil (finančních a politických zejména ve smyslu svého vlivu na politické pozápadnění Ukrajiny) na to, aby stabilizovala Ukrajinu, a to i kdyby se Rusko do vnitřních záležitostí Ukrajiny nevměšovalo. Pro mě je to klasický příklad proto, že se EU přeceňuje jako mezinárodní aktér a to vede k polovičatostem, které v konečném výsledku nepřesáhnou symbolickou politiku. Na jiné úrovni se něco podobného odehrává v energetické politice EU, stejně jako při pokusech o řešení eurokrize či v otázce migrace. Rétorická úroveň ve smyslu velkých slov a plánů je ale na hony vzdálená od politicko-operativní úrovně.

Dnešní Rusko

Rusko je strukturálně samozřejmě na hony vzdáleno západním demokraciím, ale je jim blíže než komunistický Sovětský svaz. To se týká také, ale méně, politického rozměru, ale o to více ekonomického rozměru. Rusko je dnes mnohem více vystaveno tlakům mezinárodních trhů, než tomu bylo v případě SSSR. To je také důvod jeho mocensko-politicky fakticky slabší pozice, než ve které byl SSSR. Tam ideologický rozpor se Západem posvěcoval (tj. ve sféře pravděpodobného chování posiloval) i rozpoutání světové války. V tomto smyslu je dnešní Rusko méně nebezpečné.

To nemění nic na tom, že se Rusko jako každý silnější aktér snaží ovlivňovat svoje okolí. Ovlivňovat znamená omezovat škálu možného chování svých sousedů. To se může dít nezáměrně (jako to třeba vůči svým sousedům činí německá politika odklonu od jádra) anebo záměrně, jako to třeba dělá Rusko vůči všem svým příhraničním zemím. Tato snaha ovlivňovat svoje okolí je o to silnější, čím strukturálně slabší je ten aktér, který takto jedná. Rusko se cítí být destabilizováno i tak mocensko-politickými slabými aktéry jako jsou baltské země nebo třeba i my. Tato destabilizace spočívá v tom, že zmíněné země jsou organizovány podle jiných principů a z toho nutně plyne, že na jinak organizované země ve svém okolí působí destabilizujícím vlivem. Tento vliv není existenciálního charakteru, když je rozdíl velikosti tak výrazný jako třeba mezi Lotyšskem a Ruskem, ale je z moskevského hlediska přesto rušivý.

Rušivý je obecně viděno proto, že každá politika je zaměřena na to, aby se sama musela co nejméně měnit. Změna je pro každého politika nežádoucí, protože s sebou nese náklady různého charakteru. Nadbytečným nákladům v souvislosti s vlastními cíli a s jejich dosahováním se chce vyhnout nejenom každý politik, ale i každý z nás. Na mezinárodní úrovni to není nic jiného. „Optimálním“ by se pak mohlo zdát „rušivé“ vlivy vygumovat tím, že zemi prostě obsadíme. To je myslitelné, proveditelné a i prováděné jednání. Ale i to s sebou nese náklady. Tyto náklady jsou zčásti odvozené od očekávaného chování jiných aktérů, třeba v případě anexe Krymu. V tomto případě byly hrozící náklady pro Rusko zřejmě únosné. Tím spíše „plus“ pro Moskvu byla významná symbolická hodnota Krymu.

Ale obecně spíše platí, že je i pro mocného aktéra lepší dosáhnout třeba neúplného cíle (ve smyslu omezení rušivých vlivů ze svého okolí), ale za to se vyhnout příliš vysokým nákladům. To je ostatně i podstata hledání přijatelného rovnovážného stavu, o kterém jsem hovořil výše. Proto si myslím, že Rusko ceteris paribus (tj. za nynější situace) nebude chtít vojensky obsadit baltské státy a ani používat násilí tak jako třeba (jakkoliv zprostředkovaně) na východní Ukrajině. Totéž se týká i ruské politiky vůči Česku. Ceteris paribus říkám proto, že, jak výše zmíněno, se situace stále mění na základě chování ostatních (konkurujících) aktérů. Také z toho důvodu kladu velký důraz na to pečlivě zvažovat, zdali a jaký způsob jednání zvolíme.

Jak se zachovají dnešní REALISTÉ?

Osobně jsem byl pro americký radar (a cítil jsem se tehdy mezi publicisty spíše osamělý) již v době, kdy mnozí z těch, kteří dnes volají po posílení americké přítomnosti, mluvili jinak a někdy i právě opačně. Postoj Realistů je definován v Kodexu a v našich prioritách, které jsou z větší části koncipovány mnou. A následné blogy na našich webových stránkách tuto zcela samozřejmou linii dokládají. Realisté jsou již dnes (pár týdnů po svém založení) tou českou politickou stranou, která otázku bezpečnosti klade na první místo a zdůrazňuje klíčovou hodnotu vlastního úsilí všech občanů. Proto také navrhujeme znovuzavedení povinné vojenské služby (viz blog bezpečnostního experta Jiřího Hynka na www.realiste.cz).

Realiste.cz