Žijeme dobře, žijeme svobodně v té naší Evropě, nebo aspoň ve srovnání s jinými světa kraji. Zvykli jsme si na ten stav, pokládáme jej za přirozený a odmítáme připustit, že by takový mohl nebýt, budou-li pokračovat nebo i sílit jisté znepokojivé jevy; a kdo by něco takového přece jen připustil, koleduje si o titul extremisty, xenofoba, islamofoba a jiných takových. Nebo tomu tak bylo až donedávna. Dnes už je obtížno přehlédnout, že se náš navyklý životní způsob ocitá ve smyčce stále se zužujícího obklíčení, i když mnozí ze setrvačnosti tvrdí, že žádného není.

Proberme si nejdřív ještě tak méně znepokojivou část smyčky: znovuoživlý ruský imperialismus. Západní státnictvo věrno své zakořeněné představě se domnívá, že není situace tak vypjaté, aby se nedala usmlouvat po diplomaticku. My vám povolíme v tomhle, vy nám zase v tamhletom, až najdeme nějaké oboustranně přijatelné řešení… To, prosím, v případech jako tento nefunguje, nikdy nefungovalo a fungovat nebude. Veškerá diplomacie je starého kozla platná, není-li na obojí straně aspoň v základních rysech týž zájem; a třebaže řeči nejsou totéž co skutek, poslechněme si, co ne tak dávno vypustil z hrdinských úst kremelský vládce: „Kdybych chtěl (už ta první osoba něco napovídá), mohly by být ruské jednotky do dvou dnů nejen v Kyjevě, ale i v Rize, Vilniusu, Tallinnu, Varšavě či v Bukurešti.“ O Praze se nezmínil, asi že by musel ještě půlden přidat. Než dosti legrace. Zbláznil se Voloďa-bohatýr?

Nu, nezbláznil. To jen pro něj tak příznačný sklon k chlubivosti zase jednou přemohl státnickou obezřetnost a on na sebe vyslepičil, nač všechno by měl zálusk. Nu, díky za upozornění, aspoň teď víme, na čem jsme. A že málo platné budou obvyklé návody k hašení krizí: diplomacie, dohoda a kompromis, a teprve jako poslední - pakli vůbec nějaká - alternativa aktivní odpor. Chtě nechtě musíme vzít na vědomí, že po Džingischánovi, Alexandrovi Makedonském, Napoleonovi a Hitlerovi se opět jednou vynořil z dějin dobyvatelský typ, jemuž je sebevětší říše malá a nedá pokoj, než se rozepne po všech rovnoběžkách a polednících nebo jeho rozpínavosti učiní konec nějaké Waterloo. Což se zatím vždy stalo, ale po příšerných zkázách a hromadách mrtvol; i není co stát o takové ponaučení. Naštěstí má náš bohatýr náramnou chuť, říši však zchátralou a síly tak na malou Gruzii či rozklíženou Ukrajinu; a ani s tou si nedokáže kloudně poradit. K tomu mu i v kasičce vysychá, i nebál bych se příliš, že brzy naplní své hrozby skutkem. I když kdoví, co může světu nadrobit novodobý Napoleon, jehož imperiální sen se začíná hroutit.

Nicméně žene sice vládce bělokamenného Kremlu občas svůj spor se Západem na hranici otevřeného konfliktu, zatím si ale dává pozor, aby ji nepřekročil; i můžeme – nezakřikněme to - doufat, že zažehnout zničující celosvětový požár snad v úmyslu nemá. Totéž naprosto nelze říci o druhé části smyčky. Svět islámu se vůčihledně rozpadá, jeden muslimský stát po druhém se noří do krvavého chaosu, z nějž stěží už vede cesta ven. Somálsko, Sýrie, Libye, teď nejnověji Jemen, jiné mají na kahánku, jejich vůdce ani obecný lid však nenapadne se zeptat sami sebe, kde jsme, u všech džinů a šajtánů, udělali chybu, nýbrž jim je naopak nezdar signálem k radikalizaci. Málo bylo islámu! Zpátky ke kořenům! Zpět do století sedmého, kdy se před muslimskými voji třásl svět! Ne ovšem že by naivní, iluzemi se opájející Západ na tom také neměl kus zásluhy. Nelíbili se jeho státnictvu všelijací Mubarakové, Kaddáfíové a Asadové, málo demokratičtí mu byli, takže teď má místo nich na krku různé Islámské státy, Al Kaidy a Boko Haramy, o drobnější havěti pomlčivše. Co s tím?

To jsme celí my, že se v každé situaci ptáme – co s tím. Měli bychom si zvyknout, že jsou patálie s kořeny tak hlubokými a rozrostlými, že s nimi nepohne pranikdo ani při vůli dobré, ani zlé, inšalláh. Obzvláště patálie rázu islámského. Nikdo si neporadí s ideologií (neboť islám je něco víc než prosté náboženství) zbavující člověka zodpovědnosti za jeho činy; nikdo nenaruší vědomí definitivní a dále už nezlepšitelné dokonalosti, jíž je souzeno, aby se stala konečnou pravdou veškerenstva. Co naplat, jsou různé skupiny lidské na tomto kropenatém světě, každá s vlastnostmi vývojem mnoha tisíciletími danými, do genetiky vtištěnými, které se nám mohou líbit či nelíbit, ale nezměníme na nich nic. Nestalo se omylem ani náhodou, že se naším protivníkem v civilizačním střetání stala právě kultura islámu. Z toho se nevydiplomatíme ani nevyválčíme, jediným východiskem by bylo oddělit se od ní, co možná se zbavit závislosti na ropě – víc toho k nabídnutí nemá - hlídat, aby plameny rvaček a nenávistí nepřešlehávaly odkudsi z plání Blízkého východu do naší civilizační oblasti. Ujímat se kulturně nám blízkých menšin v tom ďáblově kotli, nedovolit ale, aby se spolu s nimi k nám přeléval rozkladný, nepřizpůsobivý a panovačný duch islámu.

Jenže právě to se za vydatné podpory západních politicko-intelektuálních elit děje, tak se smyčka obklíčení nejen stahuje, ale stává se z ní navíc i příkrov. Putinské velikášství je notně protivné, ale na nějaký pochod až po břehy Atlantiku, soudil bych, to nevypadá. Sektářské vraždění v zahradě Alláhově nabádavými slovy neovlivníme a k trvalé okupaci není po jistých zkušenostech chuti, bezprostřední nebezpečí z něj při troše rozumu však také nekyne. Neustále sílící příkrov islámu nad vlastní půdou Evropy nás může pohřbít a také pohřbí, nestane-li se dost brzy něco zásadního. Nu, cosi už se děje: v mnoha zemích Evropy vznikají a sílí politická hnutí, vzavší si za program ne pomalu už nudné pravolevé tahanice, nýbrž obranu civilizačních hodnot. Ledaže jsou tak trochu každý pes jiná ves. Německá partaj AfD, rozšířená zejména v zemích bývalé NDR, si uchovává mnohé ze starého honeckerovského folkloru, což například mně brání, abych jí v příštích volbách hodil svůj hlas. Francouzská Národní fronta (podezřelé jméno) má problémy takové, švédští Svenska demokrater zase onaké, jen v odporu proti Evropské unii jsou si všechny zajedno; zdá se jim, že na národní urovni mohou spíš dosáhnout svých cílů než v rámci tohoto poněkud těžkopádného spolku.

To je, třebaže vím, jaký ocet si právě rozlévám u nemalé části váženého čtenářstva, těžká chyba. Hry na vlastních písečcích nebyly mnoho platné nikdy a tím méně v tomto zglobalizovaném světě; potřeba nadnárodních celků bude spíš růst, než aby jí ubývalo. Dovedl bych si představit Unii demokratických, vyspělých států světa, k níž by náležela dejme tomu Kanada, Japonsko či Nový Zéland, ne však při vší sympatii k té pozoruhodné zemi Turecko V přítomném čase však bohužel nemáme po ruce jiný nástroj než Evropskou unii se všemi jejími povrchnostmi a nedomyšlenostmi; i stojíme před dilematem, je-li rozumnější nedokonalý nástroj zničit, nebo usilovat o jeho zdokonalení. Což se mimo jiné týká hnutí davších si v program odpor proti islamisaci. Podporu mají ve veřejnosti svých zemí značnou, jak ukázaly průzkumy veřejného mínění například v Německu: k šedesáti procentům otázaných udalo, že pokládají islám za ohrožení svého životního způsobu, tendence stoupající. Jenže to všechno jest a bude málo platné, to všechno kazatelé politické korektnosti utlučou osvědčenými plácačkami rasismu, xeno- a islamofobie, výsměchem a pohrdáním, dokud obava o osud vlastní civilizace nenajde společný, celoevropský výraz. Až ve štrasburském parlamentu zasedne silná frakce tuto obavu zastupující, to už bude jiná, pak nepostačí mávat rukou nad nějakými francouzskými, holandskými či švédskými blázny, pak se začnou cítit ohroženi ti, jejichž hlavním a jediným zájmem je udržení v parlamentních sesličkách při dobrém platu, možno-li v eurech (není-liž pravda, zástupcové českých euroskeptiků ve zmíněném parlamentu), pak poběží politikové zleva i zprava, aby svedli část tohoto proudu na své partajní mlýnky. Není k tomu zapotřebí mnoho: jen se spolu sejít, o všem si promluvit, vyloučit z debaty všelijaký národní svéráz, až bude nalezen zájem, na němž se shodují všichni. Který to jest, blíže objasňovati netřeba

Co by se týkalo občana českého, jak tak koukám v Neviditelném psisku i jinde, měl by dobrou šanci stát se v tom chóru jedním z předzpěváků; nevyužije jí však, dokud se nezbaví některých typicky českých nectností. Remcat pokud možno z anonymity, veřejně se svým názorem nevystoupit. A když už, hájit jej s neústupností božího bojovníka; pakli s ním ostatní nechtějí do puntíku souhlasit, práskout dveřmi a opustit uraženě sál. Tak se to u nás dělá, proto zaniklo bez výsledku už tolik nadějných iniciativ, proto máme takovou spoustu pravicových straniček, ale žádnou opravdu vlivnou pravicovou stranu.

Jest snadno býti euroskeptikem, jako je už vůbec snadnější být proti něčemu než povědět konkrétně a srozumitelně co tedy, když ne toto. Představa ostrova hrdě čnícího z bouří času a nic od nikoho nepotřebujícího je, decentně řečeno, pošetilá. Brusel je moc socialistický (což se zvlášť dobře poslouchá ze země, kde se přetahuje o moc pravičák Babiš s pravičákem Sobotkou za asistence ercpravičáka Zemana) a usiluje nám o naši suverenitu. Třetí možnost není. Nebo přece? Existuje jakýsi Eurasijský svaz, slyšel jsem. Zatím jej tvoří Rusko, Kazachstán a pár dalších zemí, prý by ale nebylo námitek ani proti českému členství. Co? To že taky ne? To už tedy opravdu nevím co chcete, drazí krajané.

Hannover, 22. února 2015