Tak jsem se dočetl, že naše společnost je nemocná. Tedy česká společnost v Česku. Zkrátka, že my Češi jsme v tom komunismu onemocněli a né a né se z toho dostat. Návrhy na léčení jsou různé. Nějaký pan Vaněk ze Sydney dokonce všem mladým lidem navrhuje, aby emigrovali. Zkrátka aby to zabalili a utekli. Samozřejmě, že je blbej. Né teda pan Vaněk, ale ten nápad. Za prvé, asi nejde, aby utekli všichni, ale i kdyby to šlo, jak by tohle mohlo zachránit a vyléčit národ? Za druhé, co kdyby všichni tihle „nemocní“ Češi a Češky svým útěkem roznesli nákazu po světě? Co, že se to nemůže stát? Ale může, milánkové, může... co může!? Stane se! Vždyť už se tak stalo mnohokrát v historii a jestli se chcete poučit, pak se stačí poohlédnout za uplynulým půlstoletím, v kterém jedna emigrační vlna stíhala druhou.

Nebudu teď líčit historii emigrace, kdo kdy a jak či kam utekl, ale stačí se podívat na daný problém z druhé strany. Tedy ze strany těch, kdo ty vlny přijímali, což byl a je především Západ. Jak se měnily a mění společnosti, do kterých ty vlny emigrantů proudily? Austrálie může posloužit jako dobrý příklad. Nejen, že tato společnost každý rok přijme přes sto tisíc přistěhovalců, ale protože čítá jen nějakých 20 milionů obyvatel, má tento přírůstek možná větší vliv na změnu než někde jinde a je více viditelný. Nezapomeňme také, že když po válce Austrálie začala svou osídlovací politiku, měla jenom sedm milionů obyvatel. Kdyby něco podobného provedlo po válce Československo, které mělo přibliženě 14 milionů, byla by jeho populace dnes 40 milionů, z čehož by valná většina byla z těch přistěhovavších. To jen pro uvědomění si, jak velikou demografickou změnou Austrálie prošla.

Po válce byla australská společnost dosti homogenní, protože se jednalo především o potomky Angličanů, Irů a Skotů. Byla to společnost lidí, kteří se do poloviny dvacátého století propracovali přes mnohé překážky, z nichž krize let třicátých byla jen jedním z těžkých časů. Australané byli tvrdí chlapíci, kteří si zakládali na fair play a na tom, že se dokáží postarat sami o sebe. Přitom tato společnost byla zvyklá pomáhat jeden druhému, když se dostal do těžkostí. Tento drsný kontinent by jim jinak ani neumožnil přežít. Také to byla pyšná společnost, kde lidé raději trpěli nedostatkem, než aby se ponížili a zažádali o podporu v nezaměstnanosti. Proto i státní administrativa nikdy nic moc neprověřovala, povětšině lidem věřila a lidé zde žili bez identifikačních průkazů, ale i bez jiných byrokratických opatření. Řidičské průkazy ku příkladu neměly fotografie. Na druhou stranu se Australané považovali za něco více a nově příchozí nejenže podceňovali, ale ani nijak nemilovali, když to řeknu mírně. Měli své předsudky a v logice věcí nechápali, že když je někdo vzdělaný a umí, že nezůstal doma. Nebudu teď vysvětlovat, jak jednotlivé vlny přistěhovalců přicházely do země a co je k tomu vedlo, ale poznamenat musím, že sebou přinášely své zvyky, které ovlivnily po delším působení i Australany. Ona každá změna probíhá dvojím způsobem. Jednak se nová masa lidí přizpůsobuje novému prostředí, ale také ho do určité míry i přetváří. Přínos emigrantů do Austrálie je dnes všeobecně uznáván a kromě kulinářského rozvoje, který je dnes patrný téměř všude, pomohli emigranti s rozvojem mnoha odvětví průmyslu a obchodu.

Australané byli po válce ve velice výhodné pozici. Země oplývala zemědělskými výrobky a nerostným bohatstvím, které samo o sobě zajišťovalo vysokou životní úroveň pro malou populaci. Většina se vyvážela do „rodné“ Británie, odkud se zase dovážela především technologie a britské know-how. Jenže když se Britové rozhodli vstoupit do EU, byl náhle všemu konec. Austrálie se musela rozhlédnout po jiných trzích a jazyků i obchodu znalí emigranti najednou přišli moc vhod. Dalo by se říci, že australské rozhodnutí o masové emigraci, i když původně schválené z obav vojenských, že se malá populace těžko ubrání, se začalo vyplácet. Na tohle téma bylo již napsáno mnoho pochvalných článků a mnozí politici se dodnes poplácávají po ramenou a pějí chválu na emigranty i na svoji prozíravost. Bohužel, každá mince má nejen svoji líc, ale i svůj rub a o tom rubu nechce nikdo zatím ani slyšet, i když jeho působnost je dnes více než patrná.

Emigranti totiž sebou přinesli i svoji vychcanost a začali dobromyslný, poctivý a hlavně slušný (!) australský systém využívat. Země, kde se lidé kdysi styděli být na podpoře pro nezaměstnané, dnes má tolik nezaměstnaných, že politici přistoupili na statistický nesmysl, že kdo odpracuje třeba jen jednu hodinu týdně, není evidován jako nezaměstnaný! Chápejte, ne, že by mu podporu nedali, dají, protože z jedné hodiny výdělku se nedá vyžít, ale vyškrtnou ho ze seznamu nezaměstnaných. Existuje jakási tabulka, dle níž si nezaměstnaní smějí přivydělat, aniž by se jim podpora krátila, a ti, kteří vydělávají více, než je povoleno, také o podporu nepřijdou, jen se jim zkrátí podle výše přivydělaných peněz. Politici tak dosahují „úžasných“ výsledků ve snižování procent nezaměstnaných, bohužel jen na papíře.

V domorodých komunitách Aboridžinců to došlo dokonce tak daleko, že se vymyslel systém „odpracování si podpory“. Domorodci samozřejmě nikde nepracují, nejvýše je představenstvo donutí, aby si uklidili bordel kolem svých domů, čímž získají důležité „odpracování“, a tedy nárok na podporu, aniž by někde museli opravdu hledat práci a nedej bože skutečně makat. Vyhovuje to oběma stranám, protože komunity, které si podporu „odpracují“, se pochopitelně vyškrtnou ze seznamu nezaměstnaných a jejich členové nemusí aktivně hledat práci jak požadováno zákonem. Ostatně, komunity většinou žijí v odlehlých částech země, kde práce opravdu není. Vláda jim tam staví domy, školy, elektrárny a zkrátka se snaží vytvořit prostředí hodné jednadvacátého století. Akorát tu práci nedokáže zajistit.

Mladí se dnes v zemi nežení, a to jak černí, tak bílí, protože neprovdaná matka má automaticky nárok na penzi pro opuštěné matky. Tenhle systém zavedl v zemi labouristický ministr věcí sociálních Bill Hayden. Bylo to kdysi dávno v sedmdesátých letech minulého století, kdy opuštěných matek bez příjmu bylo asi sto a musely jim pomáhat přežít jejich rodiny. Billovi se jich zželelo po zhlédnutí programu Micka Willeseho „Current Affairs“, a tak si vymyslel tu penzi pro opuštěné matky. Dnes tuto penzi bere už druhá nebo třetí generace opuštěných matek jejichž počet dosáhl rekordních 750 000! Inu, byly by blbé, kdyby ji nebraly, když je nabízena. Místo manželů dnes ženy žijí raději neprovdané s partnery a mají nárok na penzi. Mladí muži dnes kráčí krajinou svobodně rozsévajíce své sémě tu i onde u blahého vědomí, že potomstvo je zajištěno státem, který automaticky převezme odpovědnost za jejich spratky. Mimochodem, slovo bastard (spratek) bylo kdysi nadávkou, dneska se tak titulují mladí muži mezi sebou skoro s toutéž familierností, s kterou se v Praze oslovují vole, vole..

Bill Hayden byl odměněn za svou námahu velice dobře placenou funkcí Governor-General, na niž by se hodilo pojmenování Pokladač věnců... a dnes spokojeně odpočívá na zasloužené penzi, která asi dvacekrát přesahuje hodnotu jím vymyšlené penze pro opuštěné matky s dětmi ...

S invalidními penzemi se také roztrhl pytel. Nejlépe na tom vydělaly poválečné vlny emigrantů především z Itálie a Řecka, i když ani my Češi a Češky nejsme z obliga a mnohé i mnozí pobírají penzi, kterou prostě nahráli. V té době ještě naivní australské úřady netušily, že se jim rozmáhá neduh, který pronikne do všech vrstev populace, ba i do té australské, neb příklady, kde odměnou peníze a zároveň nicnedělání, táhnou. Stačilo nahrát záda a už se mohlo odjet domů, do Evropy, a ti slušní Australané za vámi penzi ještě posílali. Pak to trochu zkazili Řekové z nichž mnozí v Řecku zemřeli, ale penze chodily na jejich adresu dál, než se na to přišlo. A začalo australské vystřízlivění. Sice pozvolné, ale přeci jen. Úředníci a jiní státní potentáti začali jezdit po světě, učit se a systém trochu přitvrdil. Bohužel, úředníci se časem nejen rozkoukali, ale i zjistili, že jinde je jejich postavení považováno za „výhodné“ a z emigrace se stal byznys.

Dnes se Austrálie naučila z emigrace žít. Z jejího neustálého přílivu. Sice máme bodovací systém pro emigranty, ale nejvíce bodů získávají vždy peníze. Kdo maže, ten jede!

Nejvíce na emigraci ovšem vydělávají developeři pozemků, stavitelé, zedníci, omítkáři, dlaždičkáři a také obecní rady, které k tomu všemu dnes vydávají povolení, a to nikoli zadarmo, ale za poplatek, který každý rok roste, neb přes sto tisíc emigrantů musí někde bydlet. Děje se to tak, že většina emigrantů se přistěhuje do hlavních měst, především do Melbourne a hlavně do Sydney. Zde se spojí několik rodin a koupí byt nebo domek. Cílem samozřejmě je mít ubytování pro každou rodinu, ale nějak začít musí. Majitel domku shrábne své peníze a protože Sydney je nejdražší, moc dobře ví, že když půjde ze Sydney ven, koupí si mnohem lepší dům za polovinu ceny a za zbytek si může užívat. A tak celé východní pobřeží roste. Všechna města, městyse, ba i zapadlé díry, pokud jsou blízko moře. Říká se tomu development, ale Austrálie nic nedevelopuje, jen staví víc a víc domů. Došlo to už tak daleko, že statisticky máme na každou obytnou prostoru jen 1,7 člověka. Přitom ceny domů rostou nesmyslně nahoru, takže už brzy bude v Austrálii každý milionář, stačí když si koupí dům a chvíli počká. Dalo by se říci, že už se tu pomalu nic nevyrábí. jen cihly... Stavební průmysl je hlavní pákou australského hospodářství a jestli to tento vyprahlý a pouštní kontinent bez vody unese, nikoho nezajímá.

Jen nedej, aby pramen přistěhovalců vyschl! To by byla národní pohroma, protože tisíce lidí by neměly co stavět a přišly by tak o práci. Nastala by krize! Tento trend sice nemůže pokračovat do nekonečna a jak nabírá na gradaci, tak se jeho konec blíží rychleji a rychleji, ale zatím to žádnou vládu nezajímá a celé nové čtvrti rostou klidně na nejlepší zemědělské půdě. Vlády nezajímá dokonce ani to, že právě emigrace zanáší do země korupci, drogy a různé zločinné gangy, které tu kdysi nebyly. Že se pomalu mění charakter země i národa. 83% populace dnes žije ve městech. Téměř deset milionů lidí dostává nějakou podporu nebo finanční úlevu od státu. Doby, kdy se většina Australanů vyznala v divočině, kdy se v ní dovedli nejen pohybovat, ale hlavně v ní žít, což se jim vyplatilo za druhé světové války, kdy je Angličané nasazovali především v severní Africe, kde se proslavili u Tobruku, El Alameinu a jinde, jsou definitivně pryč. Dnes většina Australanů žije u moře a umí báječně surfovat a plavat.

Poslední vlny emigrantů, vesměs Arabů z Blízkého východu, sem dokonce přitáhly v člunech z Indonésie a už se vykašlaly úplně na všechno. Na úřady, na dokumenty, ba i na sám fakt, že cestou sem minuly mnoho zemí, kde mohly o azyl požádat. Jenže většina těchto zemí, ač muslimských, a tedy pro ně výhodných z hlediska kulturního, ještě nezavedla podporu v nezaměstnanosti. Vidina peněz bez práce, se kterou si asi Austrálie pěkně nadrobila, neodolatelně láká. Muslimská populace, která již zde je, zřejmě těmto nelegálům radí, neb přijíždějí a už dopředu vědí, na co mají právo. A samozřejmě, pár gangsterů z muslimské komunity si z toho udělalo byznys a místo pašování drog sem pašují lidi. Jednoho z nich Austrálie dokonce chytila a usvědčila. Odhaduje se, že na pašování lidí vydělal přes šest milionů dolarů. Potrestán bude, ale o vracení peněz nebo propadnutí majetku se nemluví, takže mu jistě na podplacení zbude. Byznys je byznys. Ach, Austrálie, quo vadis? Ta otázka se dá ovšem vztáhnout na celý řetěz krajin, které si říkají Západ a které přijímají přistěhovalce, protože opravdových uprchlíků je mezi nimi dnes pomálu.

Takže, abych se vrátil k Česku. Jestli budou Češi z „nemocné společnosti“ jen utíkat, těžko se vyléčí. Spíše bych hádal, že své návyky nejen neztratí, ale jakmile se rozkoukají a zavětří výhodné prostředí, tak se neudrží a budou dělat to, nač jsou z domova zvyklí. Myslím, že nám opravdu nezbývá nic jiného než začít léčit celou společnost. Jak? Inu, začal bych právním státem. Právní stát musí vědět, že nemůže dělat právo s lidmi, kteří se dali do služeb zločinecké organizace. To prostě nejde. Ti musejí opravdu z kola ven, ať dnes sedí vlevo nebo vpravo. Je sice pravda, že z pytláků bývají nejlepší hajní, ale když takový hajný nepřestane pytlačit, tak nadělá dvojnásobnou škodu. Což se stalo. Naši „hajní“ navíc panáčkují tak, jak si přeje velký medvěd ... co víc k tomu dodat? Medvěda dnes zastřelit nejde, je chráněn a my nejsme jako oni, ale měl by se aspoň vyhnat z revíru. Jinak to fakt nepůjde a když, tak strašně pomalu a budeme muset převychovávat i mědvědy na východě a na to my už vůbec nemáme....

******
Poznámka redakce: V nakladatelství Šulc-Švarc vyšly dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.