Současný problém stěhování národů není samozřejmě nic nového pod sluncem. Už v dávných dobách táhly obrovské masy lidí za lepšími životními podmínkami pěšky a za pomoci koňských povozů. Dnes se tísní na železničních nástupištích a plazí se pod klubky žiletkových drátů, jenom ta primitivní mořská plavidla nedoznala za staletí význačnějšího pokroku.

Nechtěl bych teď dělat chytrého, ale připadám si už skoro jako jeden můj kolega, nazývaný kdysi ředitelem zeměkoule. Ten už před lety proslul častým výrokem: „Vždyť jsem vám to říkal.“ Ano, já jsem to opravdu říkal už před více než dvaceti lety, když jsem se vrátil z Káhiry z Mezinárodní konference pro populaci a rozvoj (ICPD 5. – 13. 9. 1994).

Materiály této konference jednoznačně dokazovaly, že ve většině tzv. rozvojových zemích je porodnost 6-7 dětí a v Evropě asi 1-2 děti na jednu ženu. Populační exploze rozvojového světa by neměla nechat celý svět v lhostejné apatii. A vzpomínám taky na přednášku jednoho demografa, který byl asi školený v chemii. Ten nám na grafu demonstroval nádobu, ve které je separovaně umístěný nenasycený a přesycený roztok modré skalice. Přepážka mezi oběma polovinami nádoby musí být neprodyšně těsná. Stačí ji jenom nepatrně povolit, nechat třeba jen malou špehýrku a dříve či později se koncentrace obou roztoků vyrovná.

Hranice mezi dvěma světy s výrazně odlišnou hustotou obyvatelstva a mírou porodnosti by tedy musela být naprosto neprůchodná, jinak bude docházet nejprve k pozvolnému a pak i k masovému vyrovnávání koncentrace lidí. Odlišná životní úroveň a technický pokrok je jenom přidruženým úkazem základního problému a tím je právě explozivní populační růst. Můžeme tedy očekávat stále sílící exodus obyvatelstva a pohyb směrem do Evropy.

Snad jenom jako historická pikantérie mi dnes připadá skutečnost, že jsem se konference v Káhiře zúčastnil jako zástupce Populačního institutu z Washingtonu DC, když moje účast v oficiální delegaci České republiky byla razantním nesouhlasem tehdejšího premiéra Václava Klause týden před odjezdem zrušena. Vedoucím delegace musel být přece vládní politik Ing. Igor Němec (ODS). O jeho „odbornosti“ v populační politice bych raději pomlčel.

Jako hlas volajícího na poušti mi pak v následujících letech připadaly všechny aktivity Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF), Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu (SPRSV) a amerického Populačního institutu v jejich snaze o propagaci účinné, moderní a spolehlivé antikoncepce zejména se zaměřením na rozvojové země. Vzpomínám na neblahou podporu naší (a také slovenské) delegace zpátečnickým tendencím katolických států vedených Svatou stolicí v boji proti sexuální výchově, v dehonestaci kondomů a hlavně fanatického protipotratového běsnění. Ing. Němec ve svém vystoupení doslova pravil, že ty desetitisíce chudobných dětí, které viděl za svého pobytu v Káhiře, jsou přece děti chtěné a žádané. Jejich narození je vítáno a mělo by být Evropou radostně oslavováno.

Obávám se, že právě tyto tehdejší africké a arabské děti se dnes válejí po nástupištích budapešťského nádraží, plíží se přes nedbale střežené nebo vůbec nestřežené hranice Evropské unie a umírají v chladících kamiónech zločinných převaděčů.

Když už jsme si to tak nadrobili, musíme je v rámci lidskosti pustit. Budeme se muset dříve nebo později smířit s vyrovnáváním koncentrace obyvatelstva v jednotlivých regionech naší planety. A pokud tady za sto let bude více přistěhovalců než původního obyvatelstva, to už budou řešit naši pravnuci. Můžou potom nadávat na naši zpozdilost v propagaci plánovaného rodičovství, ale v zásadě se stejně jako my řídit zásadou nejslavnějšího demografa a politika Járy Cimrmana. Mohou s tím nesouhlasit, mohou proti tomu protestovat, ale to je tak zhruba všechno, co se s tím dá dělat.

To jsem ostatně říkal už v roce 1994.