Hloupí… jísti budou ovoce skutků svých a radami svými nasyceni budou (kniha Přísloví Šalomounových, 1:31)

Pan Fareed Zakaria, americký to politolog a publicista, je navíc ještě věštec. V úvaze přetištěné týdeníkem Respekt označil současného presidenta Spojených států Donalda Trumpa za posledního reaganovce… odkud ví, že posledního? Ale třeba v tom není žádné jasnovidectví, jen prostá skutečnost že pan Zakaria presidenta Trumpa z té duše nemá rád, stejně jako mu nejde pod nos osobnost a dílo preidenta Reagana. Je obtížno odvodit, z čeho pramení ta neláska. Kdyby nic jiného, ukončil Ronald Reagan stav, zařadivší se do historie pod názvem „studená válka“. Všichni západní státníci, co jich kde bylo, v jednom kuse pořád jen uvolňovali napětí, až je málem kompletně uvolnili, když vtom po poněkud nemastně neslaném Jimmym Carterovi usedl na washingtonský stolec Ronald Reagan, vyhmátl slabiny sovětského režimu a přitlačil jej ke zdi. My reakcionáři a kontrarevolucionáři v komunistickém Československu jsme se tomu velice radovali, avšak západní intelektuální obzor jako by zastřely jakési chmury. Nechápal jsem tenkrát proč, ale už chápu.

Ministry, poslance, jakož i žurnalisty a vůbec všechny, co se vrtí kolem politiky, nijak nepotěší, je-li problém, jenž je dlouhá léta zaměstnával, konečně vyřešen. Už se v něm vyznali, už, jak se říká, v tom uměli chodit, a teď najednou si mají zvykat na něco nového, co povede k výsledku, jejž neodhadne ani sedmero mudrcův babylonských… kdepak. Jejich zájmem je problém řešit, řešit, ale co možná nevyřešit, a to jde nejlépe metodou neustálého vyjednávání. Konference, summity, jednou ve Washingtonu, podruhé třeba v Pekingu, kulaté stoly, začátky opravňující k opatrnému optimismu, jak se tak po diplomaticku říká rozchodu s nepořízenou… A může být, že nakonec z toho přece jen vyjde něco oboustranně přijatelného; ale pouze mezi partnery majícími při všech diferencích alespoň náznak společného zájmu. To však neplatí – abychom podali příklad – pro současné tahanice kolem dohody o omezení (nikoli zrušení) íránského programu směřujícího k získání atomové zbraně. Dohodu uzavřel president Barack H. Obama v blahé důvěře, že ji černě oturbanovaní ajatolláhové budou respektovat. Jeho nástupce D. Trump, takové důvěry postrádaje, od ní odstoupil, čímž si vysloužil bouři nesouhlasu západních tvůrců oficiálního (ne veřejného, to je rozdíl) mínění. I jest potvrzeno: nikoli vyřešení, ale neustálé pokusy o řešení, jakkoli bláhové a k nezdaru odsouzené, jsou v popředí pozornosti profesionálníchů.

Stojí-li kdo na hraně propasti, optimismus ho do ní srazí. Je-li kdo zaslepen pošetilou nadějí, sotvakdy vezme na vědomí prostou skutečnost. Neuváží všechny alternativy, kudy se může vydat budoucnost, ale vybere si tu nejoptimističtější, s níž je pak nevyhnutelně vedle jako ta jedle. O několik řádek níže se F. Zakaria dovolává dvaatřicátého v řadě amerických presidentů, Franklina D. Roosevelta; a ať jsem zatracen, ani jeho nadšení pro tuto dějinnou postavu nemohu sdílet. F.D. Roosevelt nastoupil svůj úřad na vrcholu světové hospodářské krize, která by přirozeným během okolností vyvanula i bez něj, jako už žádná krize netrvá navěky; tento metál je mu připínán nadbytečně. Na poli světové politiky pak nebylo naivity, jíž by se nedopustil, s tragickým výsledkem zejména pro národy východní Evropy. Mám ve svém archivu výstřižek s fotografií státníků setkavších se na konferenci v Jaltě v únoru 1945: napravo v maršálské čepici Stalin, uprostřed sebejistě se tvářící Roosevelt a nalevo jako ten oukropeček Churchill, jenž si už asi domyslel, jak všechno skončí, jsa ale zástupcem velmoci pouze druhého řádu, měl v té trojici až poslední slovo. Stojí za to ocitovat Rooseveltův výrok, jímž dal zaznít svému optimismu:

…když mu (Stalinovi) dám všechno, co mohu, a nebudu nic požadovat protislužbou, on – noblesse oblige – nebude chtít nic anektovat…

Ó, svatá prostoto! Když vynecháme to noblesse oblige, ve vztahu k sovětskému samovládci notně směšné, kdyby nemělo tragickou příchuť milionů umučených a popravených… jak se mohl státník s jeho reputací tak příšerně mýlit? Nebo ještě hůř, sám sebe obelhávat, jelikož lze míti za to že Roosevelt, maje po ruce zprávy tajných a nejtajnějších služeb, byl o poměrech v Sovětském svazu včetně sibiřských lágrů dokonale informován. Jak mohl skočit Stalinovi tak naivně na špek? A byla to vůbec naivita? Nebyl to spíš pocit jakéhosi provinění, jímž někdy trpívají příslušníci vyšších společenských vrstev? Marxova představa, dle níž bohatství jedněch je příčinou chudoby druhých, je ovšem notně nesmyslná, ale smysl nebo nesmysl, je schopná přivést zámožného a svou zámožností znejistěného člověka k sebepopření až k sebezničení. I jest radno si dávat pozor na bohaté kajícníky; od malička vyrůstajíce v přepychu a hojnosti, nechápou své postavení jako dar boží, jejž je třeba si vážit a rozvíjet jej, nýbrž jako hanbu. Aby se sami před sebou ospravedlnili, chytají se revolučních ideologií a když na to přijde, jsou ochotni obhajovat zločiny stalinského režimu, i holé a nepokryté vraždy.

Ať ho k tomu vedlo cokoliv, faktem zůstává, že Roosevelt pomohl kremelskému samoděržaví uchvátit na dlouhých čtyřicet let polovinu Evropy, země české v to čítaje, se všemi při dobrém rozumu předvídatelnými následky. Myslel to dobře, ale všechny historické katastrofy začínaly vždy tím, že někdo myslel něco dobře. Jenže poukazovat salonnímu levičákovi na špatné konce pokusů o dosažení lepšího, spravedlivějšího etc. světa, jak bys do dubu mluvil. Naděje krásných zítřků, jakkoli pošetilá a dosud nikdy se nenaplnivší, vždy v ideologicky obtížených myslích převládne nad šerednou zkušeností, s tím se asi nedá nic dělat.

V čase přítomném se před našimi zraky rozvíjí nové dějství téže komedie, ledaže s pozměněnými herci. Ušlechtilí duchové celého Západu se vší rozhodností vyžadují vyjednávání s orientálními šejdíři, nic nedbajíce toho, že kdo s nimi chce něco vyjednat, musí si počínat ještě prohnaněji než oni. Dovedl bych si představit, že se presidentu Trumpovi do takové hry nechce, takže ji přerušil. Co místo toho… asi jen hlídat. Nezaplétat se do orientálních tahanic, plných lsti a úskoků, ale mít pohotově nějakou tu raketu a krátce, ale účinně udeřit, kdyby šejdíř dospěl ve vývoji jaderné zbraně až k stavu, jejž už nelze tolerovat. Je ostatně hodno pozoru, že jediný, kdo se v tom rámusu dobrých rad a ponaučení postavil po bok presidentu Trumpovi, byl izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

On ví proč. Všichni to vědí, jen se nevzdávají naděje, že se jim ještě podaří vymámit od jalové orientální krávy tele. Všichni vědí, co by bylo prvním cílem íránské jaderné bomby, kdyby černým turbanům bylo umožněno ji za neustálého vyjednávání dohotovit. Není to žádné tajemství; samy černé turbany jej už několikrát srozumitelně oznámily: Izrael. Proto, má-li dojít ke konfrontaci s Íránem, prohlásil premiér Netanjahu, ať je to raději hned, než až bude pozdě. Jenomže andělé míru, dobře vědouce, že jim by íránská bomba na střechu nespadla, by pořád jen vyjednávali, vyjednávali a vyjednávali. Ach jo. Netřeba vypočítávat, kolikrát už by se včasným zásahem bývalo předešlo katastrofě, ale zastánci míru za každou cenu to nepřipustili. Aby pak udiveně říkali – to jsme přece nemohli vědět, s tím jsme nemohli počítat… Mohli, a měli jste. Vašimi žvásty jste na sebe vzali zodpovědnost, a vaše je i vina. Jako pokaždé, dobrý Bože, jako už pokaždé.

Hannover, 31. května 2018