Dočítáme se, že idealismus jako motiv již zcela vyprchal z takového řemesla, že zbyly jen peníze. Pod takové tvrzení bych se nepodepsal a pokusím se zdůvodnit touto podivnou oklikou: Myš se anglicky řekne MOUSE, myši jsou MICE. Toto je ale také užívanou zkratkou pro motivy, na něž je vyhlédnutý rekrut, renegát, zběh, krysa prodejná nachytitelný – totiž MONEY, IDEOLOGY, COMPROMISE, EGO. Čili loviti s návnadou peněz, ideologického zápalu, vydíráním nebo využitím, zneužitím psychologie té které persony, zfrustrované, nespokojené či jakkoliv jinak neveselé.

To pak si lze posloužít lákadlem D – DRAMA, DOBRODRUŽSTVÍ – nebo i dalšími písmeny, například VLZP – VZTEK, LÍTOST, ZÁVIST, POMSTA.

Washington odhaduje, že Moskva se pokoušela – a nepochybně i nadále pokouší - do svých služeb získat tři až čtyři americké občany denně, tedy víc než tisíc osob ročně. Úspěch to údajně je patnáctiprocentní – takže něco kolem 150 úlovků, rok co rok. Kontrašpionážní obrana je chabá, nutno zápolit i s vlastnoručně vyrobeným handicapem absurdních ústavních restrikcí. Nepřátelským špionům se v USA dýchá značně pohodlněji než i v západní Evropě. Uvažme úděl Felixe S. Blocha, amerického občana, chyceného přímo v akci: videorekordér zaznamenal, jak tajně za tmy ve vídeňském ústraní předává dokumenty sovětskému zvědovi. A následek? Nižádný: Bloch tvrdil, že tam za tmy předával poštovní známky – on diplomat sběratel, onen špion rovněž sběratel. A že si vůbec troufli ho filmovat bez jeho předchozího souhlasu? Surové podupávání jeho občanských práv, přímo fašistické manýry. A určitě by se našel neomezený počet amerických právníků, ochotných takto argumentovat u sebevyšší soudní stolice. V tomto případě Blochovi se nic nestalo. Sice už dál jako diplomat nepracoval, nicméně nepřestal pobírat svůj značný diplomatický plat. Pak že se vlastizrada nevyplácí! To ale americký erár nedopadl tak špatně – vždyť Bloch mohl svou vlast zažalovat, miliony peněz požadovat jako náhradu škody za duševní muka, která vytrpěl tím, že si ho někdo nelidsky troufl podezírat, že dělal, co dělal. Mimochodem, Bloch ve své slabé chvilce se svěřil své manželce, že je sovětský špion, a manželka přiznání oznámila americkým úřadům.

No a?

Nic, ovšemže. Nepřípustný důkaz u amerického soudu, jemné procedurální nuance a ohledy, lidská práva přece.

Též se občas vyskytly případy nezištného, snad zejména vlasteneckého počínání, s užitečným úspěšným dopadem na tehdejší totalitní systémy. Ze stínů či spíš z úplného temna se zásluhou knihy Johna Barrona s názvem Operation Solo: The FBI’s Man in the Kremlin vynořil pozoruhodný tvor jménem Morris Childs. Narodil se na Ukrajině a v USA vstoupil do právě založené komunistické strany. Ve dvacátých letech byl vyslán do Leninovy školy v Moskvě, naučit se vše, co bude třeba k uskutečnění celosvětového komunistického vítězství. Významní soudruzi jako Tito, Ulbricht a Andropov byli mezi jeho kamarády. Po návratu do Ameriky se stal vedoucím tajemníkem stranické organizace v Chicagu. Po válce na žádost Sovětů se vrátil do Moskvy, odkud vozil zlato k podpoře amerických soudruhů. Otázky světové politiky probíral s Chruščovem a Brežněvem, byl jimi vysílán na delikántní jednání s Castrem a Maocetungem. Od poloviny padesátých až do konce sedmdesátých let byl Childs obeznámen s myšlením sovětských předáků víc, než kdokoliv mimo zdi Kremlu. A celá ta leta tento tisíckrát prověřený americký bolševik pracoval pro FBI.

Tomuto výkonu se těžko někdo vyrovná. Přiblížit by se ale mohl Ryszard Kuklinski, bývalý plukovník polského generálního štábu, též autor projevů formulovaných pro tehdejšího ministra národní obrany Jaruzelského. Kuklinski pracoval pro CIA od 1970 do 1981, nikdy si neřekl o peníze a je pokládán za pravděpodobně nejvýznamnějšího špiona studené války v Evropě. Řada významných zpráv od Sovětů se dostala do Washingtonu dřív než k Jaruzelskému. Na podzim 1981 polské velitelství se dopátralo o úniku zpráv a CIA se na poslední chvíli před zatčením podařilo Kuklinského s jeho rodinou propašovat ze země.

Teď zásluhou konce studené války došlo ke zrodu knihy, jejímiž spoluautory jsou někdejší významní antagonisté David E. Murphy, bývalý šéf CIA v Berlíně, a Sergej A. Kondrašev, šéf KGB tamtéž. Kniha se jmenuje „Bojiště Berlín“ (Battleground Berlin: CIA vs. KGB in the Cold War, Yale University Press). Dva tehdy úhlavní nepřátele, teď v roli tvůrčích spolupracovníků, jsem viděl na televizní obrazovce a vycházeli spolu zdárně kolegiálně. Největším americkým úspěchem v Berlíně bylo prokopání tunelu do sovětského sektoru a napojení na telefonní vojenskou síť, z níž se po dobu 11 měsíců a 11 dnů podařilo natočit 443.000 rozhovorů. Jenže zas tak obrovský výkon to přece jen nebyl, poněvadž Sověti od svého špiona George Blakea v Anglii o existenci – byť ne lokaci – tunelu věděli a podle toho své telefonáty přizpůsobovali.

KGB a východoněmecká Stasi měly plno úspěchů s pronikáním do významných pozic v Bundersrepublice. (Hodnotu jejich činnosti ale devalvoval nedostatek ochoty řídících orgánů předávat druh zpráv, jimiž by riskovali nelibost vládců.)

„Muž bez tváře“ (Man Without a Face: The Autobiography of Communism’s Greatest Spymaster, Times Books/Random House) jsou memoáry šéfa Stasi Markuse Wolfa, s tváří na Západě neznámou až do roku 1979. Za největší Wolfův výkon se pokládá jeho proniknutí k tehdejšímu kancléři Willy Brandtovi agentem Gunterem Guillaumem v roli osobního asistenta. Taková je ale ironie historie, že Wolfův zpravodajský triumf vyústil do politického fiaska – rezignaci Brandta, což vúbec nebylo záměrem této operace.

V žádném z těchto případů primárním popudem nebyly peníze, banální vulgární lakota. Ty jako dominantní, třeba i výlučný motiv převažují v jiných případech a situacích – téma pro příští pokračování.

Neoficiální stránky Oty Ulče