I. Kdo chce kritizovat, musí předmět své kritiky znát,

což se zdá být samozřejmé, ale jaksi není. Multikulturní rozjásanost, jak ji znala ještě devadesátá léta, sice už drahně povadla, kritického pohledu na islám se však oficiální media Západu stále ještě neodvažují; a když, pak jen náznakem, když zase někde cosi explodovalo, zabilo pár desítek lidí, a souvislost se nedá popřít. Řadový občan je ovšem znepokojen. Ani ne vražedným blázincem kdesi v pákistánském příhraničí, jako stavem věcí ve svém vlastním okolí. Má oči kolem nosu, vidí co vidí, a táže se - kam to takhle může jít dál? Celé čtvrti jako bys vyzvedl někde v Káhiře a postavil na břehu Rýna či Temže… kdy přide ten den a my, starousedlí, se staneme menšinou ve vlastních zemích? Politikům s jejich myšlením od voleb k volbám to možná tak nepřijde, člověka z ulice ale zajímá, v čem bude za pár let žít ne-li on sám, tedy jeho děti a děti jeho dětí. Po internetu obíhá spousta vzrušených proklamací bez hlubšího smyslu, občas se však objeví i solidní, čísly a fakty podepřená úvaha, nad níž nelze mávnout rukou – ach, zase nějaké panikaření. Jedna taková mi právě přistála na obrazovce: srovnává čas před nástupem nacismu, kdy se také říkalo - ono nebude tak zle, všichni Němci přece nejsou blázni, valná většina jich je rozumná, pokojná – s dneškem, kdy se skoro navlas totéž říká o islámu. Jenže kdo nakonec rozhoduje, nebývá rozumná většina, dovozuje autor, nýbrž fanatičtí vyšinutci, jimž se nikdo včas nepostavil na odpor. V Německu před Hitlerem. V Rusku před Leninem. V Číně před Mao-ce tungem, připsavším si na své vražedné konto rekordních 50 až 70 milionů obětí. Dnes…

Dobrá, velmi potřebná připomínka, v jednom však nesouhlasí. Hitlerův nacionální socialismus, Leninův socialismus bolševický, Maovo pojetí marxismu… byly to hrůzné, destruktivní etapy dějin, ale právě že etapy. Nacistická trvala 12 let, sovětská celých 72, ale také jí byl jednou konec, čínská odrůda komunismu dosud oficiálně trvá, v praxi se však už dávno přerodila v podivnou směs státně dirigovaného kapitalismu a velmocenského nacionalismu. Islám naproti tomu trvá už čtrnáct století, nemění se a nevyvíjí, je stále týž jako v prvních letech svých výbojů, vychází ze stále týchž předpokladů, z nezpochybnitelných pramenů víry Prorokovy. Povězme si něco o nich. Neboť debata o islámu trpí dvojím: jen velmi mělkou, pakli vůbec nějakou znalostí učení Prorokova a jeho derivátů, a, což je možná ještě závažnější, napínáním této pracizí, z jiných kořenů a jiné mentality vzešlé nauky na západní kopyto.

1. Korán

Neboli Al-Qur’án, kniha, jejíž obsah zvěstoval proroku Muhammadovi archanděl Džibríl (Gabriel) z příkazu Božího. Nemá autora kromě Boha; existovala už před stvořením světa a čekala na pravý okamžik, až bude moci být předložena lidstvu co zdroj vší pravdy, vodítko všeho myšlení a konání. Ne, prosím, to není alegorie ani zbožná pohádka, o níž si můžeme myslet své, to je doslovně chápaný pilíř víry, jehož oslabením či zpochybněnuím se zřítí celá stavba. Jisté zpochybnění se totiž nabízí. Ještě před Muhammadovou smrtí byly části nebeského poselství zaznamenány v několika kodexech, jež pak Prorokův třetí nástupce v hodnosti chalífy, Uthmán ibn ´Afán (vládl mezi lety 644 – 656 našeho letopočtu), dal spálit a sepsat definitivní, dodnes platnou podobu koránu. I nevíme tak přesně, s čím vlastně seslal Alláh svého posla k Muhammadovi. Nebo to aspoň nevíme my, západní pochybovači. Je příznačné, že muslimovi nepřijde na mysl stín pochybnosti ani o naprosté autenticitě Uthmánova přepisu, ani jak to vlastně bylo s tím archandělem..

Nabízejí se i jiné pochyby. I povrchního čtenáře koránu napadne, jak uspěchaná, povrchní je to kniha, nesourodá spleť příběhů, hrozeb a nabádání, jakoby narychlo sešitá z útržků Starého i Nového Zákona a Tóry. Našinec by hledal nějakou hlubší myšlenku, něco, nad čím by si mohl říci - vida, to je mi nové, o tom musím popřemýšlet, z tohoto úhlu mě ještě nenapadlo pohlédnout na záhadu Stvoření… kdepak. Jen porůznu rozmístěné přejímky z židovsko-křesťanských svatých písem, a pak už jen hrůzostrašné – člověk by neřekl, že Bůh může být takový sadista – líčení pekelných trestů pro ty, kdož neuvěřili (Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné…) a poněkud dětinské líčení rajských slastí připravených věřícím. (Tam budou na kobercích brokátem podšitých odpočívat a plody obou zahrad na dosah ruky mít… tam dívky sklopených zraků, jichž předtím ni muž, ni džin se nedotkl, budou dlít…). Jen místy lze z textu vydestilovat něco opravdu původního: prvky morálně-etického kodexu předislámských společností staré Arábie, kočovných pastýřů a kupců na křižovatkách karavanních cest.

Korán ostatně nijak nezastírá, že je kompilací starších věroučných systémů. Křesťany a židy označuje s jistým uznáním za vlastníky písma a vyzývá k toleranci: (Nepři se s vlastníky písma, leda způsobem nejvhodnějším – a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: "Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh i váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni."). Uznává za své zákonité proroky řadu biblických postav, mimo jiné Adama, Noe, Abrahama, Lota, Josefa egyptského, Mojžíše, Joba (jenž ovšem slove Ajúb), i jistého muže jménem Isa bin Maryam (komu by to jméno nic neřeklo, budiž ujištěn, že jde o Ježíše, syna Mariina). Ovšem – a v tom je háček – za proroky nedokonalé. Teprve Muhammad vše završil a sestavil v řád, konečný a dokonalý, na němž není už co měnit či revidovat a vše předešlé činí zbytečným. To, mimochodem, je příčinou lhostejnosti islámu ke všemu, čím přispěly ke kulturnímu bohatství světa předchozí civilizace: buď to odporuje islámu a je hodno zničení, nebo se s ním shoduje, a je tudíž zbytečné.

Třebaže je korán nadčasovým poselstvím Božím, nese výrazné stopy času a prostředí, v němž postupně vznikal. Byl to čas bojů, zprvu defenzivních, jak však roky míjely, Muhammadova moc se upevňovala a její dosah se šířil, přecházel islám do ofenzivy a počáteční tolerance z něj mizela. Korán nenechává nikoho na pochybách, komu je určeno konečné vítězství. Praví súra Pokání: On jest ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými… V boji pak není slitování, a – což je významné pro dnešek – Bůh zbavuje bojovníka na cestě džihádu odpovědnosti za jeho činy: Vy, kteří věříte! Nejste to vy, kdo zabili, ale Bůh zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou…(súra Pavouk). Co si Bůh myslí o kompromisech a vyjednáváních, tak drahých západnímu státnictvu, osvětluje súra Muhammad: Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu!

Nicméně není v koránu obsaženo mnohé, co bývá islámu vytýkáno. Jeho postoj k ženám je ovšem jednoznačný: Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými. A basta fidli, chtělo by se dodat. Ani sem tam nějaká výchovná rána není muslimskému Bohu proti mysli: A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte je, vykažte jim místa na spaní a bijte je! Stejně jednoznačný je přístup k homosexualitě: Vždyť vy z vášně své k mužům vcházíte místo k ženám! Vy věru jste lid, jenž všechnu míru překračuje! (súra Rozpoznání). Naproti tomu korán nikterak nepřikazuje zahalovat ženy do neforemných rouch od hlavy k patě, nýbrž pouze: Ctnostné ženy střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. Lze z toho odvodit domněnku, že v předislámské Arábii dámy asi pobíhaly oděné či spíš neoděné dosti hambatě; i jinak stojí za to popřemýšlet, z jakého prastarého obyčeje mohl být odvozen který zákaz či příkaz. Polygamie, v islámu běžný rodinný model a častý předmět kritiky, je v koránu obsažena jen náznakem. Doporučuje brát si za manželky svěřené sirotky, avšak jen tehdy, je-li si otčím jist, že k nim bude spravedlivý: Berte si za manželky takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu nebo ty, jimž vládnou pravice vaše (súra Ženy, verš 3.). Jak se zdá, byl to v Arábii za Muhammadových časů samý ženský sirotek. Rekordmanem v tom oboru, opět mimochodem, byl zesnulý saúdský král ´Abd al-Azíz, chovavší ve svém harému (z arabského haramun = zakázaný) na 3000 žen. Pane jo!

Co se alkoholu týče, na rozdíl od dnešního radikálně zamítavého postoje korán nic takového nepotvrzuje, naopak alkohol opatrně chválí: Z plodů datlovníku a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou – také v tom znamení je pro lid rozumný (súra Včely). Nejspíš že lid moc rozumný nebyl a Prorokovi došla trpělivost, zakázal nejdřív dostavovat se k modlitbě nalitý do němoty ( súra Ženy: Vy, kteří věříte! Nepřibližujte se k modlitbě, jste-li opilí, dokud nebudete vědět, co říkáte…) a nakonec tak vůbec a všeobecně.

Umění písma Muhammad ctil, sám ale neovládal; i je korán souhrnem ústně tradovaných výroků, než došlo k písemnému záznamu. Navzdory božskému původu v nich i méně pozorný čtenář shledá leckterou nejasnost až i rozpor, a zdá se, že jej pociťovali i pozdější vykladači. Korán jim zajisté byl a zůstával základem víry, pokládali však za vhodné doplnit jej něčím pro právní i jiné potřeby, jak si jich žádal všední život. Tím něčím jsou ony z Muhammadových výroků, které se z nějakého důvodu nevešly do koránu. O tom ale příště.