V pátek 9.5. začínají pro hokejové fandy druhé letošní hody. Po olympiádě se koná mistrovství světa, tentokrát v běloruském Minsku a pod pečlivým dohledem prezidenta Lukašenka. Patřím k těm, kteří budou trávit čas před televizní obrazovkou, ale mám z hokeje letos již podruhé poněkud hořko v ústech. Olympiáda se konala v Soči a pod dohledem Ruska a jmenovitě Putina, který na olympiádě posiloval svůj vlastní obraz neohroženého a chrabrého bojovníka za Rusko. Jaký je skutečný obraz Putina, vidíme ale nyní po anšlusu Krymu a po útocích paramilitantních ruských skupin na východní Ukrajině.

Nyní nás čeká další velká sportovní událost s tisíci hostů a desítkami tisíc diváků na stadionech a miliony u televizorů. Jasně, budu se dívat na hokej a budu obdivovat kličky a střely útočníků, tvrdost a obětavost obránců a skvělé zákroky brankářů, můžu ale odhlédnout od obecného kontextu, kde se takové setkání koná? Je správné účastnit se mistrovství v totalitní zemi?

Sportovci celého světa mají neblahé zkušenosti s bojkoty olympijských her. V roce 1976 černá Afrika protestovala proti JAR, v roce 1980 západní státy bojkotují jako odpověď na sovětský vpád do Afghánistánu moskevskou olympiádu a jako revanš v roce 1984 sovětský blok nejede do LA. Mnohé sportovní hvězdy politické rozhodnutí stálo podstatnou část jejich krátké kariéry. Na druhou stranu přítomnost sportovních hvězd a na ně nabalených medií ve městě a zemi, která nepochybně porušuje základní principy slušného chování, je v rozporu i s obecně přijímaným principem fair play. Pokud se stát a jeho mocenské nástroje chovají vůči svým oponentům teroristicky (šikana, žaláře, ztráty občanství, vyhnanství), účast sportovců, novinářů a dalších mediálních celebrit rehabilituje zločinný režim a zvyšuje nejen mezinárodní prestiž města, země, ale především vládnoucí moci. Je jedno, zda se jedná o Putinovo Rusko, komunistickou Čínu nebo nyní Lukašenkovo Bělorusko.

Odpovědnost za takové rozhodnutí nepochybně leží na mezinárodních sportovních svazech, které přidělují pořadatelství jednotlivých soutěží. Nevím, podle jakého klíče se jednotlivé svazy řídí při diskuzích o významné sportovní události, a nerozumím důvodům, proč se musí zimní olympiáda konat v subtropech bez jakékoliv tradice, hokejové mistrovství v zemi, která zavírá politické oponenty do kriminálu, a třeba fotbalové mistrovství světa v poušti Kuvajtu. Navíc ti samí funkcionáři zakazují sportovcům jakkoliv vyjádřit svůj vlastní politický názor a doslova je nahánějí a vyhrožují těm, kteří si dovolí vyjádřit se k čemukoliv jinému než pouze k jejich výsledkům a výkonům. Vyloučení z olympiády a zákaz soutěží hrozilo v Soči jednomu z českých tolik úspěšných biatlonistů, protože si dovolil kritizovat pořadatele za to, že doslova vybili toulavé psy ve městě. Je asi na místě se ptát po motivech těch, kteří rozhodují o lokalizaci významných sportovních událostí. Buď se jedná o naprosté politické ignoranty, kteří nechápou a nevědí, jak umístěním takového setkání podporují místní diktatury, nebo v tom jsou jiné motivy. V případě FIFA a umístění mistrovství světa do Kuvajtu si už i vrabci na střechách štěbetají, že rozhodování bylo trochu "cinknuté".

Je asi na místě, aby se národní sportovní svazy více zajímaly o rozhodování svého ústředí a aby z takto zpackaného rozhodnutí vyvozovaly personální důsledky. Hrát si i nadále na to, že sport a lidská práva se spolu nikdy nepotkávají a nesouvisejí, je zbabělost.