20.8.2018 | Svátek má Bernard


SVĚT: Červená stuha a ke konci se blížíme

12.7.2016

Knížku s názvemŠkvorečtí: Čtyřicet let zážitků a korespondence“ končí krátký odstaveček: „Nejsem přesvědčen o neexistenci Boha, jsou Josefova slova, která si vybavuji. Snažím se souhlasit, pokud možno s nadějí, že si o tom ještě někdy pěkně popovidáme.“

Ještě za jejího života jsem se Priscille zmínil o takovém závazku a ona přikývla, že u toho taky ráda bude. Nikdy dřív se tématu tak háklivého nedotkla. Natolik jsem ji za půl století společného soužití snad porozuměl, abych vycházel z předpokladu, že upřímně dávala přednost říkat pravdu a ne její opak.

Pro jistotu jsem zamířil ke Konfuciovi, jeho citátu, že k dosažení nesmrtelnosti doporučuje zasadit strom, zplodit dítě, napsat knihu. To údajně tvrdil, byť ne česky. A většině lidí, které znám, se jedno, druhé či třetí vlastně povedlo.

Priscilla se vrátila k dřívějšímu primárnímu tématu o red ribbon, tradičnímu čínskému přesvědčení, že osud to tak zařídil, aby každý z nás se do života vydal s červenou stužkou na kotníku, s níž pak instinktivně hledáme, všelijak klopýtáme a různě se zaplétáme v pátrání po tom správném, osudem nám předurčeném partnerovi, což se někomu povede nebo nepovede, a navíc cosi utrousila o sexu, který sice velebila jako nezřídka příjemné obohacování naší existence, i pořádně důležitou esenci života, ale nikoliv jako ultimální, vrcholnou hodnotu.

Přispěl jsem tématickým popošoupnutím směrem k nevyhnutelné nepříjemnosti o stárnutí. a co potom. Potěšení ze života nám kalí vědomí jeho dočasnosti. „Pane Ulč, jestliže vám můžu něco poradit – nestárněte. Stárnout se nemá!“ nabádal mě v Praze na sjezdu zahraničních Čechů výtečný Frank Marlow, našinec z Kalifornie, rodák ze Světlé nad Sázavou, aniž se však vlastní radou řídil. Krátce poté zemřel. Kam asi odplula jeho duše? Harrisův ústav výzkumu veřejného mínění zjistil v roce 2003, že 82 procent Američanů věří v existenci nebe a 63 procent věří, že se tam jednou zabydlí. Pouze jedno procento si sebekriticky přiznává, že pekelná brána bude jejich permanentní adresou.

Zatímco účast na bohoslužbách klesá, zájem o záležitosti posmrtné nikoliv. Onu věčnost na nebesích si mnozí lidé představují jako alternativu ideálu, jehož se na své pozemské pouti nedočkali. Chceme mít růže a pomíjíme jejich trny. Nebesa si personifikujeme, spiritualismus – víra ve schopnost komunikovat se zemřelými –, zejména reinkarnace získává na váze. Zmíněný Harrisův výzkum zjistil, že víc než čtvrtina (27 %) Američanů je přesvědčena, že už kdysi v minulosti žili – a tedy i v budoucnosti budou v nové metamorfoze pokračovat. Takové vysvětlování nesmrtelnosti zní rovněž sympaticky.

Trošku teď pozornosti reinkarnaci: Leckdo z nás již zažil pocit, že kdesi v úplně neznámém prostředí, někde v Tramtárii, si řekne: „Tohle je mi ale povědomé, tady jsem už jsem jednou byl - musel být.“ Ale kdy? Třeba má pravdu Brian L. Weiss, lékař a autor knihy Many Lives, Many Masters, když se odvolává na tvrzení starodávného mystika, že vlastně nejsme fyzická stvoření vybavená duší, ale především jsme duše, které na sebe berou lidskou podobu.

Arthur C. Clarke, světoznámý vynálezce v oboru komunikačních satelitù, jako penzista žil na ostrově Ceylonu ( Srí Lanka) a zajímal se o úkazy dosud unikající našemu chápání. V televizním seriálu The World of Strange Powers prezentoval svědecky, ba i vědecky ověřené případy, aniž by někomu vnucoval ten který závěr:

Ruth Simmons, Američanka, případ z padesátých let. Nikdy neopustila břehy své rodné země. V hypnóze, zaznamenané na magnetofonu, z ní ale byla Bidey Murphy, narozená v roce 1798 v irském místě Cork. Hovořila se silným irským přízvukem, detailně popsala tamější ulice.

John Pollack, rok 1957, Anglie, North Cumberland. Tragédie v rodině, dvě jejich dcery, věk šest a jedenáct, zahynuly v automobilovém neštěstí. Manželé se z místa tragedie odstěhovali a po několika letech se jim podařilo zplodit dvojčata - děvčata. Oba měla mateřská znamínka a jizvy přesně na místě, kde je měly jejich zemřelé sestřičky. Při návštěvě původního bydliště, dvojčata rozpoznala tamější prostředí, školu, hříště.

Případ z Finska, kde monolingvální dívka mluví v tranzu anglicky. Hypnotic regression, past life regression, cryptomnesia - že si něco přečtu a pak v hypnóze věřím, že se tak stalo? To věru nemůže být případ Angličana jménem Ray Bryant, který v hypnóze o sobě tvrdil, že je Reuben John Stafford, příslušník 47. lancashirského pluku za krymské války před víc než sto lety. Ve své výpovědi, svědky nafilmované, popsal krutou zimu v prosinci 1854, bitvu u řeky Alma, uvedl jména dùstojníků, některá z nich si ale spletl. Nespletl se v detailním popisu bubnu s insigniemi, uzmutého nepřátelským Rusům. Nic takového nemohl někde vyčíst, jeho popis bitvy též naprosto souhlasil se svědectvím v archivu, v objeveném dopisu jednoho z důstojníků oněch dnů.

Vědec Clarke uvádí řadu příkladů ze svého oblíbeného ostrova. Tamější venkov, čtyřletá holčička Milani začala říkat své matce Ritě Sriyani, že tam k nim do rodiny nepatří, že její pravý domov je jinde – v 10 kilometrů vzdálené vesnici. Matka vyhověla naléhání a se svědky se vydala na cestu s dítětem, které okamžitě zamířilo do domu rodiny, jejichž dcerka, tehdy jedenáctiletá, před osmi lety zahynula v motocyklovém neštěstí. Čtyřletá Milani neměla nejmenší problém s orientací, paní domu oslovila jako svou matku, hned zamířila do pokoje, kde dřív žila, našla své původní hračky a při zhlédnutí fotografie mrtvé předchůdkyně prohlásila: “To jsem já.” Kdekoliv na Západě by to byla senzace a patrně i příčina k zarputilému soudnímu utkání mezi rodinami. Tam ale obě matky téhož dítěte se dohodly na harmonickém řešení.

O podobném případu se zmiňuje psychiatr Ian Stephenson působící na univerzitě ve Virginii. V knize Old Souls: The Scientific Evidence for Past Lives (“Staré duše: Vědecký důkaz existence minulých životů”, Simon and Schuster, 1999) se zabývá vyšetřováním více než 3 000 úkazů možné reinkarnace. Případ dvojčat mužského pohlaví ze Srí Lanky: Jeden z chlapců tvrdil, že v předchozím životě byl povstalcem, zastřeleným v roce 1971. (Zrovna v tom roce jsem těsně po tamějším povstání na ostrov přijel a ověřoval si jeho značně krvavý dopad.) Druhý chlapec se pamětí vrátil do svých školáckých let, pamatoval si vesnici, odkud pocházel, cestu vlakem do školy, popsal svůj původní domov – obydlí, nábytek, jméno příbuzných. Při návštěvě domu prstem ukázal na zeď, na níž si pamatoval všelijaké nápisy, po jeho smrti nabílením zdi však odstraněné.

Autor popisuje značně početný výskyt případů v končinách pokládajících reinkarnaci jako něco nijak příliš neobvyklého. Tvrdí, že v jiných kulturách, jako například ta naše, dochází k repression – potlačení vzpomínek takového vědomí. Tu předchozí existenci, zpravidla předčasně ukončenou násilnou smrtí, si pamatují děti ve velmi útlém mládí. Po dosažení věku pěti let již zpravidla bývá pozdě. Pozoruhodné je autorovo tvrzení, že osoby přesvědčené o svém převtělení měly mateřská znamínka (birthmarks) a jizvy, jaké byly zaznamenány při pitvách těl v dřívější jejich existenci.

Pokračujme s bizarnostmi. V archivu mám uchovanou zprávu z roku 1967, z novin Evening Post, Charleston, Jižní Karolina. Je u toho fotografie busty římského císaře Vespasiana, který vypadá jako identické dvojče tehdejšího amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona. Historik Suetonius popisuje Vespasiana, který vyrostl na malé vesnici, jako tvora neotesaného, přívětivého, ale prolhaného, mazaného, libujícího si v obhroublém až oplzlém humoru. Na matčino naléhání úspěšně usiloval o zvolení do senátu a po zavraždění císaře Vitellia v roce 70 se stal císařem. Netajil svůj prostý původ, pravidelně navštěvoval rodnou farmu a snažil se vládnout spravedlivě. Čili též perfektní profil L.B. Johnsona. Že by i on byl reinkarnací z doby římského impéria, tak jak o sobě tvrdil proslulý generál George Patton?

Mohou mít něco společného s reinkarnací podivuhodné paralely dvou amerických prezidentů – Abrahama Lincolna a Johna F. Kennedyho? Lincoln byl zvolen prezidentem v roce 1860, Kennedy v roce 1960, oba byli zabiti v pátek zásahem do hlavy. Jméno Lincolnovy sekretářky bylo Kennedy, jméno Kennedyho sekretářky bylo Lincoln. Jejich vrahy byli Jižané, jejich nástupci v úřadu byli Jižané a příjmení obou bylo Johnson. Andrew Johnson, Lincolnův nástupce, se narodil v roce 1808; Lyndon B. Johnson, Kennedyův nástupce, se narodil v roce 1908. (A posměváčci třeba dodají, že týden před smrtí Lincoln pobýval v lůně městečka Monroe, stát Maryland, a týden před smrtí Kennedy pobýval v lůně herečky Marylin Monroe.)

Shledávám osvěžujícím, že život nám obohacují mystérie neznámého, nezjištěného a nejspíš i nezjistitelného. ̈

Úplně nejposlednější odstavec: Obdržel jsem značné množství kondolencí. Plzeňský kamarád Karel Pexidr, absolvent téhož klasického gymnázia, po dalších studiích hudební skladatel a filosof, o Priscille napsal: „Myslím, že by měla mít nárok na jistou dávku věčnosti. Žena tak vznešená a přitom úžasně lidsky prostá. Můžu tě ujistit, že se mi hluboce vtiskla do paměti.“ K tomu ještě dodal povzdych: “Sedla na mne lítost, že se to všechno nějak stává minulostí.“

K O N E C

(Závěrečná kapitola z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která je v prodeji.)

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


F. Houžňák
7:00
13.7.2016

J. Babicka
18:07
12.7.2016

V. Vaclavik
15:04
12.7.2016

J. Babicka
18:10
12.7.2016

M. Krátký
8:38
12.7.2016

B. Volarik
8:17
12.7.2016

L. Malvinsky
14:52
12.7.2016

J. Babicka
18:13
12.7.2016

počet příspěvků: 8, poslední 13.7.2016 07:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.