Sarawak, kam míříme, je veliký jako někdejší Československo a jeho praotcem zakladatelem (Sarawaku) byl Angličan James Brooke. A ten to dostal darem od sultána brunejského (z „Brunei“ pak Evropané udělali Borneo). Sarawak byl dar problematický. Ve vnitrozemí řádili lovci lebek a pobřeží patřilo vražedným pirátům. Ale Bílý rádža Brooke začal vládnout jako osvícenec a v roce 1941 se pozměnil z absolutního na konstitučního monarchu. Radovánky pokazilo nové světové válčení a Japonci vtrhli do hlavního sarawackého města v Kučingu zrovna na vánoce.

Nikoliv v dobrém vzpomínám na tento náš let. Dvanáct hodin s vysazováním, razítkováním pasů a taky s mizerně fungující klimatizací a presurizací. Plavali jsme v potu, aby nám za pět minut glazura přimrzla ke kůži. Do uší bušil přetlak jako při válečném bombardování u nás v Plzni. Manipulovali jsme čelistmi, polykali nabízené islámské pokroutky, z nevlídného éráčku jsme se vypotáceli ve stavu značně zpitomělém.

Kučing je město nejen hlavní, ale jediné. Máme půlnoční rezervaci v hotelu Fata, údajně velestavbě na McDougal Street, ve tvaru předválečného středoevropského nevěstince. Pokojík byl přechlazený, čistý a jen občas odněkud přilézali brouci ve velikosti dorůstající želvy. Ty náš jednoroční synáček dost úspěšně pronásledoval. Notně se imunizuji whiskou a a marně otáčím knoflíkem rádia na lovu za informacemi.

V Kuala Lumpuru a Penangu bylo vysílání v malajštině, angličtině, tamilštině a čtyřech čínských vzájemně si zcela nesrozumitelných dialektech. Tady odpadla tamilština a přibyly dvě dajácké řeči - iban a biatah.

Bornejští obyvatelé všeho všudy mluví čtyřiceti jazyky. V Sarawaku jen od písmena „K“ jsou čtyři národnosti: Kayans, Kadayans, Knyahs a Kelabits. Dajáci předčí počtem Číňany a ti zas Malajce. Dajáci jsou dvojí - suchozemští (Land Dayaks) a vodní (Sea Dayaks, zvaní též Ibans).. Liší se řečí, temperamentem, mají společnou zálibu v pirátství a v lovu lebek. Ibáni od vody mají reputaci daleko větších zarputilců.

Teď kurzivou ocituji tématicky relevantní pasáž z dávné mé knížky „Bez Čedoku po Pacifiku“, která před mnoha lety vyšla u Škvoreckých v Torontu a žádný jiný nakladatel pak už o ni neměl zájem. Zde to tedy je:

Proč druhému řezat hlavu: to vylepší potenci a plodnost. V hlavě sídlí „soul matter“ - duševno, prapodstata - a s lebkou navíc přibyde i síly a radosti ze života. Pro dospívající jinochy byl dekapitační úkon životní nutnost. Kdo jinému (pokud možno v bitvě) dosud nepřeřízl krk, zůstal také panic. Takový nešťastník byl neoženitelný.

Lov lebek má mnohé krajové nuance. Už třeba v samotném uřezávání nebyla jednota. Vodní Dajákové pižlali krk pečlivě, opatrně, aby se hlavičce neublížilo. Jiní Dajáci praštili oběť do lbi tupým nástrojem. Tyto nimrody též ovlivňovaly náboženské předsudky. Někde byla motivem též služba nadpřirozeným silám, jinde snaha o vyztužení vlastní síly, například pozřením srdce oběti nasyrovo. Mnozí domorodci se odebírají do džungle zásadně se speciálním košíkem. Člověk nikdy neví, o koho zakopne, proto košík má na čerstvé úlovky. Takové vycházky prý nenarušovaly normy dajáckého společenského soužití. Ale běda bídákovi, který by ukradl hlavičku, druhou osobou poctivě nabytou!
Pro obyvatele Bornea - kteří, předesílám, ale v oboru kanibalismu nesahají hochům z Nové Guineje nebo z Fidži ani po kotníky - byl největší pochoutkou jazyk, mozeček a stehno. Smažili přemožené válečníky, zajatce, též vlastní lidi nepevného zdraví. Příčí se mi způsob, jímž se měl host hostiteli revanšovat - patřilo prý k bontonu dodat do kuchyně některé z vlastních tučnějších děťátek.

Do války se chodilo s kopím a prohnutým mečem, parangem, kterým se nepříteli usekla hlava a triumfálně přinesla domů. Za velkého radování starců, žen a dětí úlovek rozmnožil sbírku na poličce.

Na obranu před přírodou, zvířaty, zlými duchy a lidmi se na ostrově ujal komunální způsob život v tak zvaných longhousech - dlouhých domech“ - spojených, na kůlech vystavených domech. Land Dayaks mají, nebo aspoň mívali, v longhouse také „head house“, skladiště hlav, jež současně sloužilo jako svobodárna pro dospívající hochy. V některých dlouhých domech bývá rezervován instruktážní koutek pro praktickou pohlavní výuku mládeže.

Všichni tři rádžové Brookové brojili proti lovu lebek a nemrav téměř vymýtili. Dřív Ibáni měřili status podle počtu uťatých hlav, dnes ho spíš určuje počet koňských sil motoru u lodičky.

Najali jsme si Dajáka s bílým, zbrusu novým mercedesem. Vydali jsme se směrem na Sibu, odbočkou na Bau a pak několik hodin zužující se stezkou. V džungli jsou opice s dlouhým nosem a masožravé kytky. Sem tam nějaká plantáž. Místo kokosu převládal pepř. Pepřovník není strom, ale plodina na poli připomínajícím chmelnici.

Minuli jsme leprosarium - kolonii malomocných. Dovnitř nás nepustili, my se tam nijak nehrnuli, a zvenku se nedal nabýt hrůzostrašný dojem. Na chovancích nebylo nic apokalyptického. Nedaleko stála pohledná hacienda obvodního lékaře, kterého nelze sehnat. Pomyslel jsem na české doktory, z nichž některý by třeba nepohrdl aspoň dočasnou rolí bornejského ranhojiče.

Někteří vesničané nás pozvali do svého překvapivě čistého soukromí. Útulnost rušilo jen sem tam pár usušených hlaviček u stropu. Pod nohama nám přitom kokrhali kohouti naprosto středoevropsky.

Můj spolužák z plzeňského gymnázia, trvalou adresou v New Yorku, byl na Sarawaku v přibližně stejnou dobu jako já a pochlubil se, že na pozvání místního komandanta se zúčastnil úspěšného lovu na komunisty v džungli.

Kučing je příjemné město, kde občas pobývali literární velikáni, například Joseph Conrad či Somerset Maugham. Přes ulici vlál čtyřjazyčný nápis „Zdvořilost vás nic nestojí“.

Po pravidelném dešti posadit kluka do sedačky, sedačku na záda a pěkně na procházku. Pohled na potomka za krkem otce, a k tomu ještě bílého, rozveseloval domorodce, a pokud to byli Číňané, znalí dialektu Hokien, došlo k rozpravám v duchu téměř příbuzenském. Bloumali jsme uličkami, nahlédli k Nejvyššímu soudu, vladařskému paláci a zejména pak do muzea. Pod jednou střechou vzácnosti a inteligentní vysvětlení, co to je za civilizaci. U muzea byl Art Shop s prodejem lidového umění. Neviděl jsem nic lepšího. Ve východní Africe aby se jeden přehraboval horou šmejdů, než objevil něco aspoň trošku zajímavého. V Kučingu každý exponát dělal dojem unikátu.

Rovněž kučingský supermarket byl unikát, na který vzpomínáme hodně neradi. Tam jsme totiž objevili baby food, které na regálech už snad dlelo od dob britského vladaření. A my jsme bez preventivního ochutnání něčím tak antikvárním začali krmit naše nevinné dítě. Způsobili jsme mu strašidelné průjmy a nezbylo než s mokvajícím ubožákem odspěchat do zdravotního, skoro socialisticky fungujícího střediska. Čekárna plná, léčba zadarmo, jen za medikamenty se vyžadoval poplateček. Indický doktor nás přednostně přijal a poskytl málo účinné pilulky.

Příští den, s dítětem částečně zalepeným jsme se odebrali k letišti vystavit se davu, horku a zpoždění. Čtyři hodiny odpoledního letu se čtyřmi přistáními. Sibu, Bintulu, Miri, zelená plocha bez náznaku silnice, pouze kus vykuchané džungle a ječící pila. Objevily se naftové věže, silnice přecpané americkými automobily přehnané velikosti a uprostřed města palác s mešitou. Tak tohle je Brunei, sultanát s olejem, vysokou životní úrovní, bezplatným školstvím, zdravotnictvím, daň z příjmu neexistuje, víc univerzitních stipendií k mání, než je zájemců. Mohamedáni mají nařízeno každý pátek odspěchat do mešity.

Ozbrojenci s vizáží polních hlodavců byli nepříjemnost sama. Nevadí, brzo vzlétáme k Sabahu, naší konečné stanici. Název piráty vymyšlený znamená „Země za větrem“, nahradivší předchozí označení „North Borneo“. Čtyři pětiny teritoria tvoří málo prostupná džungle, pobřeží s přemnoha ostrovy a ostrůvky a táhne se celkem 900 mil. Na východním pobřeží směrem k Celebesu kvetlo pirátství a vzdor snaze nepálských Ghurků dosud zcela nedokvetlo. V mnoha rodinách se pirátství dědilo po mnoho generací a mladí se teď jinému řemeslu učit nechtějí.

V prosinci 1941, čili hned po Pearl Haboru, se tam Japonci vřítili, končinu odřízli od světa a k smrti vyhladověli přemnoho domorodců. Též pořádali veřejná utínání hlav nenadšených požadovanou kolaborací s okupanty - až 100 stětí najednou.

Leč odplata se přece jen dostavila. V červenci 1945 se dali před australskou 9. divizí na ústup do vnitrozemí, kde je přivítala sprška jedovatých šípů vyfouknutých z dvoumetrové roury. Prchajícím okupantům, spíš z tradice než patriotismu, s potěšením uřezávali hlavičky. Takže dodnes v mnohých chaloupkách mají japonskou lebku k ozdobě a japonské radio k poslechu.

KONEC

(Z připravované knihy „Dost svévolně se košatící Osud“)

Neoficiální stránky Oty Ulče