Když se to stalo poprvé, svět se zděsil a otřásl hnusem. Něco takového tu ještě nebylo: poprava nikoli hraná jako ve filmech, ale skutečná, autentická. A k tomu tak barbarská – zaříznout člověka jako slepici! Podruhé byl šok a hnus o něco slabší: tohle jsme už přece viděli. Potřetí a počtvrté si člověk řekne – co jiného se od nich dalo čekat? A ta barbarská podívaná nám postupně zevšední, neboť člověk si zvykne i na šibenici.

Zvykneme si i na tohle? Doufám, že nikoliv. Necítil bych se dobře, nechtěl bych ani žít v takovém světě, kde jedni prolévají krev a druzí se na to dívají s jakýmsi zvrhlým vzrušením, které se postupně mění v otupenou lhostejnost. Ve světě, kde se ve jménu „Alláha milosrdného a slitovného“ nemilosrdně a bez slitování vraždí, pachatelé se tím veřejně chlubí a nikdo jim to nezarazí. Ať už si říkají Boko Haram, Al-Káida, Islámský stát, fronta An-Nusrá, Muslimské bratrstvo, Islámský džihád, Hamás nebo jinak, jejich společným jmenovatelem je smrtelná nenávist ke všemu neislámskému, pohrdání životem vlastním i vlastních dětí, natožpak životem „nevěřících psů“, jejichž vyhubení mají za svou svatou povinnost.

Zatím, pravda, úřadují ještě dost daleko od nás, ještě nejsme v dosahu jejich kinžálů, semtexových patron a kasámů. Zatím si ještě nemusíme budovat protiraketové kryty jako izraelské vesnice a města okolo Pásma Gazy. Ale íránské rakety pašované do Gazy (a kdyby Izrael jen trochu povolil, i do Judeje a Samařska na tzv. Západním břehu) mají čím dál větší dolet a přímo z Íránu lze dnes už dostřelit i do východní Evropy, kdyby na to přišlo. Nemluvě o tom, že dopravní letadlo proměněné únosci v řízenou bombu může klidně zasáhnout vcelku libovolné místo na Zemi, jak si budeme 11. září připomínat už potřinácté.

Můžete se divit, že ty muslimské ženy v hidžábech a burkách, ač jsou samy hodny spíš politování a soucitu, nevzbuzují v Teplicích i jinde žádné široké sympatie, ale spíš odpor a strach? Až příliš totiž připomínají ty hamásovské zakuklence, pózující v posledních dvou měsících před kamerami se samopalem v ruce a prstem na spoušti.

Ten černý zakuklenec, podřezávající nožem své oběti před běžící kamerou, prokázal světu neocenitelnou službu: ukázal mu, že barbarská kultura, či spíše nekultura islámu a jeho cíle se od dob Mohamedových nijak nezměnily, vzdor tomu, že Chálid Mišál i Mahmúd Abbás se fotografům prezentují v saku a kravatě západního střihu. Podle Prorokova učení se svět dělí na dvě říše: říši islámu „Dar-al-Islám“ a říši války „Dar-al-Harb“. Říše islámu, to je ta část světa, která se podřídila Alláhovi a přijala jeho učení, ať už po dobrém či po zlém. Říši války pak tvoří zbytek světa, který musí být pro Alláha teprve dobyt. Samozřejmě válkou, jak jinak, to je dáno už tím názvem. Takže mluví-li takový „svatý bojovník“ o míru nebo příměří, můžete vzít jed na to, že je to jenom trik, jak nepřítele ukolébat, aby mu pak snadněji zakroutil krkem.

Závěrem bych rád zadoufal, že se naše média konečně chytí za nos a přestanou těm hrdlořezům poskytovat neplacenou reklamu pro jejich výkony. Nebo už si je zpitomělé diváctvo, bažící po krvi, osedlalo natolik, že mu tu krev chtě nechtě servírovat musí? Třeba se ještě dočkáme nějaké rafinované kombinace s pornem, ta by měla odbyt zaručený taky, co říkáte? Nebo co takhle obnovit svého času tolik oblíbené gladiátorské zápasy?

Zlo má v sobě vždycky určitou facinující moc, jakousi osudnou přitažlivost. Kdo se jí dobrovolně vystavuje a poddává, toho nakonec pohltí. Prvním krokem k obraně proti němu je zlo jako takové rozpoznat a pojmenovat. Teprve pak je možné se proti němu účinně vzepřít. Nepřijde-li to prozření včas, je soumrak naší civilizace neodvratný. Už není za rohem, už stojí na prahu.