Všichni jsme se takto nějak namočili, jestliže nás postihla nepříjemnost budování vědeckého socialismu. V našich českých podmínkách jsme všichni měli jednu stranu - buď v ní být, nebo nebýt - a kdokoliv v té většině národa nestraníků musel pochodovat, jednomyslně souhlasit, a všichni jsme se stali členy jednotných odborů, všichni jsme se stali členy ROH (Revoluční odborové hnutí – pozn. red.) - ať svalnatý stachanovec nebo uklízečka ve všemožných kancelářích.

Každý musel chodit na schůze, se vším jednomyslně souhlasit.

Jak takové hnutí odborářské započalo?

S bičem se teprve přihrnulo k budování naší jednoty - a po tuze přivítaném rozpadu onoho trapného experimentu se pak spolu s ním rozpadlo. Čtyřicet či kolik roků vynucované jednoty. Leckdo z nás se rozběhl do světa bez návodu, co si vlastně počít. Teď teprve s notným zpožděním se začíná rozednívat o realitě skutečného světa. S pořádným zpožděním se zásluhou britského týdeníku The Economist, v publikaci s českým památným datem 17. listopadu, a to až v roce 2018, s mohutným nápisem na obálce THE NEXT CAPITALIST REVOLUTION a s textem s výzvou „Workers of the world, long on“ se s důkladným zpožděním dozvídám, že ke kýženému rozmachu onoho trade unionismu došlo až v polovině devatenáctého století. V Americe odborářství dosáhlo až 30% pokroku někdy kolem roku 1950, což v té době bylo 40% překonáno ve Velké Británii a ve Švédsku. V porovnání s nynější situací v Americe jen jeden z desíti zaměstnanců je členem odborářské unie.

Pro odbory příznivější klima se zrodilo až v osmdesátých letech závěrečné doby dvacátého století, za vlády Margaret Thatcherové v Británii a Ronalda Reagana v USA, tehdy zápolících s všemožnými stávkami a podobnými nepříjemnostmi.

Rozkvět a vadnutí „třídního uvědomění“ je dalším vysvětlením historiků pro rozmach a úpadek odborářských sympatií. Dělnické útvary, o jejichž počínání rozhodovaly vyšší stranické orgány, tuze obtížné bylo v továrnách prosazovat jinačí normy, dělný lid se rozhlížel po všelijakých variantách vedlejšího počínání.

V mém případě po obdržení doktorátu v pseudooboru stalinského práva a započetí seznamování u plzeňského soudu, kam jsem byl přidělen, snahou bylo se vyhýbat trestním záležitostem. Každý takový začátečník se spíš rozhlížel po vedlejších funkcích s pramalou odpovědností. Mně se například povedlo stát se náměstkem okresního funkcionáře s odpovědností za vyřešení cikánské otázky. V té době - druhá půle padesátých let - tito nezřídka obtížní spoluobčané se ještě neseznamovali s označením, že jsou zejména jacísi Romové.

S mým povýšením na soudce na okrese Stříbro, v historické budově renesanční, s autoritou dotýkající se téměř sta vesnic, jsem se věnoval záležitostem občanského práva, s agendou zejména rozvodovou, majetkových hádanic o vlastnictví slepic, králíků. Mezi cikány - pozdějšími Romy - jsem se s rozvodovou agendou nesetkával. Tento druh obyvatelstva nikdy příliš nespěchal na národní výbory vstupovat do manželství. Pamatuji se na jednu výjimku: jeden cikán vstoupil do manželství a krátce nato si šel odsedět trest za provinění ke škodě socialistického majetku. Doma zanechal svoji choť, kterou v manželském loži začal nahrazovat jeho kamarád. Po odsezení trestu si tento náhradník šel dotyčnému postěžovat na nevhodné počínání paní choti na loži, čímž ona poškozovala pověst nepřítomného chotě.

I takovou agendou jsem se musel zabývat.

- - -

Po souzení, které trvalo necelé tři roky, se mi podařilo od dalšího budování socialismu ilegálně zmizet do náruče západních imperialistů. Po roce v západním Německu, kde jsem se značně věnoval všemožným neřestem, jsem se přesunul přes Atlantik, v New Yorku jsem se na Columbia University pustil do jinačích studií a skutečně se mi podařilo získat tamější jinačí doktorát. Nepodařilo se mi ale získat potřebné stipendium, marně jsem se rozhlížel vlevo vpravo. Přeptával jsem se po nějakém manuálním počínání a toliko narazil na zábrany potřebných unií. Jakožto outsider jsem neměl možnost do takového sdružení proniknout.

Jediné řešení jsem našel jednak jako občasný pisatel pro Radio Free Europe, tuto štvavou vysílačku, a druhým zdrojem obživy bylo číšničení na Manhattanu v české restauraci pana Vašaty, úspěšně uprchlého pražského restauratéra. V takovém prostředí se odborové záležitosti nevyskytovaly.

Tam jsem si odsloužil řadu měsíců, pár roků s pořádným pobíháním a posluhováním, při té příležitosti jsem zvládl nijak jednoduché univerzitní požadavky a pak započal svou profesorskou kariéru. Takto jsem odsloužil 34 roků, leckterý z mých studentů uspěl v politice, jedna má bývalá žákyně nyní září v roli velvyslankyně v tropické končině v dalekém Pacifiku. Jiná absolventka se mi pochlubila, že jeden její strýc je významným mafioso gangsterem.

Poté, co se rozpadl Sovětský svaz a v naší rodné vlasti přestalo budování vědeckého komunismu, každý rok tam přijíždím do kumštýřských kruhů se vnucovat, člen spisovatelského sdružení, PEN klubu, publikoval jsem přes třicet českých knih, objel celý svět několikrát.

Což všechno jsem činil jako nestraník a člen jakýchsi amerických profesorských odborů.

Nic vlastně nevím, co se stalo s původní a nijak příliš půvabnou československou jednotnou odborovou organizací, onen ROH a taky ÚRO (Ústřední rada odborů . pozn. red.). Kdysi tomu šéfoval Antonín Zápotocký, než si rovněž trochu zaprezidentoval.

Měl bych se přeptat.

KONEC