To byla moje první reakce, když jsem se včera dozvěděl, že americký prezident Trump odstupuje od smlouvy s Íránem. Dnes bych na ní nic neměnil.

Úplně jako první bych se rád vyjádřil k hlavnímu tématu: plní Írán podmínky smlouvy? Nevím. Šéf IAEA tvrdí, že ano, což je důležitý hlas. Izraelská tajná služba Mossad tvrdí, že ne, což je taky docela důležitý hlas.

K tomuto rozporu se jako řadový bloger nemůžu nijak pevně vyjádřit, nemám k tomu žádné utajované zdroje. Kdybych takové věci s jistotou věděl, byl bych buď velmi bohatý, nebo velmi mrtvý (pravděpodobnější varianta) a stoprocentně byste o mně nikdy neslyšeli.

Můžeme se ale trochu podívat na kořeny celé záležitosti a na její možné důsledky. Na těch nic tajného není.

*****************************

Jaderný výzkum v Íránu byl zahájen už dávno, když země byla ještě císařstvím a na jejím pavím trůně seděl Reza Pahlaví, poslední šáh. Šáh byl silně prozápadně orientovaný a chtěl zemi modernizovat podobně, jako když sousední Turecko o generaci dříve modernizoval Atatürk.

Západní národy v císaři viděly důležitého spojence proti komunistické expanzi. Írán představoval bariéru mezi sovětskými středoasijskými republikami a pobřežím Indického oceánu. Režimu šáha Pahlavího se tedy dostalo značné vědeckotechnické podpory, a mezi ni patřil i jaderný výzkum. Nebyl zaměřen vojensky; cílem bylo zprovoznit v zemi nějaké jaderné reaktory pro pokusné účely a pro výrobu elektřiny.

Poslední šáh se svojí ženou Farah

Když bylo císařství v roce 1979 svrženo, k moci se dostali klerikové pod vedením ajatolláha Ruholláha Chomejního, což byl náboženský fanatik až do morku kostí. Velmi efektivně a brutálně se vypořádal se zbytkem politické scény, opozičníky vyhnal buď do exilu, nebo pozavíral; ani popraviště nezahálela. Například v roce 1988 zmasakroval režim několik tisíc levičáků všeho druhu ve vězení Evín.

(Vždycky říkám levicově orientovaným zastáncům islámu, ať si nastudují osud svých soudruhů za íránské islámské revoluce. Vesměs zjišťuji, že o tom a) nikdy nic neslyšeli a b) až na výjimky ani nechtějí slyšet. Jejich problém.)

Charakter země se změnil k unikátní směsi středověkého šílenství s moderními technologiemi, takže např. popravy podle práva šaríja se provádějí pomocí autojeřábů dovezených z ciziny. Nebudu sem dávat fotky. Kdo chce polechtat svůj morbidní zájem, může navštívit tuto galerii na Pinterestu.

Apropos, Ruholláh Chomejní se svojí ženou. Srovnejte změnu, obrázky jsou docela vypovídající.

*****************************

Ajatolláhové podědili atomovou vědu po šáhovi. V době, kdy vznikla Íránská islámská republika, měl ovšem svůj jaderný výzkum i její nepříjemný soused, Saddám Husajn. Jednalo se o reaktor Tammuz-1 (v západním světě označený kódem Osirak), vystavěný nedaleko od Bagdádu s pomocí Francie. Panovalo podezření, že může sloužit i k vývoji jaderných zbraní.

V roce 1981 Osirak ze vzduchu zničili Izraelci v rámci operace Opera. (Článek o pozadí akce.) Tou dobou se Irák a Írán nacházely ve válce a Íránu se likvidací iráckého reaktoru nepochybně ulevilo. O několik měsíců dříve se ostatně Teherán neúspěšně pokusil o totéž.

Zároveň však z výsledku akce plynulo pro Íránce ponaučení: nedávat všechna atomová vajíčka do jednoho košíku, který může být srovnán se zemí jediným úderem nepřítele. Íránský jaderný výzkum byl rozptýlen po celé zemi.

Toto je nejlepší mapa, kterou jsem našel (zdroj):

Toto je zároveň také důvod, proč není stoprocentně jisté, že má IAEA kompletní přehled o íránském jaderném programu. V zemi, která je stejně velká jako Británie, Francie, Španělsko a Německo dohromady, a navíc zčásti pokrytá vysokými horami (Damavand sahá do 5610 metrů), mohou i tajné služby USA a Izraele nějaké to ukryté zařízení přehlédnout.

*****************************

No dobrá, dohoda byla USA vypovězena. Co se bude dít teď?

Nejprve poznámka k samotnému Trumpovu aktu. Povšiml jsem si, že nikdo moc neřeší, jak to, že mohl prezident vypovědět mezinárodní dohodu. Podle amerického ústavního práva náleží toto právo Kongresu (článek), protože ratifikované smlouvy se stávají součástí amerického práva a legislativní záležitosti patří výlučně pod Kongres.

Odpověď je prostá. Minulý prezident Barack Obama sice dohodu podepsal, ale jako tzv. executive agreement, tedy v zásadě rozhodnutí výkonné složky státní moci, že bude či nebude něco dělat. Váhu závazné mezinárodní smlouvy (treaty) nikdy nenabyla, protože podle ústavy by ji musel schválit Senát dvoutřetinovou většinou, a to se nestalo. Obama takto ke konci svého volebního období obcházel Kongres často, protože většinu v něm měli nepřátelští republikáni. Nebyl s těmito triky první, začal s tím už Franklin Delano Roosevelt v třicátých letech.

Už v roce 2015 upozorňovali odborníci na ústavní právo, že toto je nebezpečný precedent, protože příští administrativa může podpis zase jednoduše odvolat, kdežto ostatní strany dohodu vnímají jako závaznou. (Článek.) Kongres se tématem ze své vlastní iniciativy zabýval, ale jediné, co se demokratům podařilo, bylo zabránit vetování dohody. (Přehled.)

Z hlediska ústavního práva je tedy Bílý dům oprávněn činit si s executive agreementem, co se mu zachce. Jaké to bude mít praktické důsledky, to je jiná věc.

*****************************

Důsledek 1: Růst cen ropy

Burzy jsou na jakákoliv vnímaná nebezpečí velmi háklivé. Iniciuje-li Amerika sankce vůči Íránu, íránská ropa se bude na světový trh dostávat jen s obtížemi. Zmenšení nabídky znamená růst cen.

Cena ropy už nějakou dobu roste i proto, že dříve významný hráč, Venezuela, dospěl při svém rozvíjení reálného socialismu do oné temné fáze, kdy už v zemi nefunguje nic kromě černého trhu a represivních složek. Venezuelská vláda vyhnala z ropných polí zahraniční investory a odborníky, za něž dosadila různé věrné soudruhy, jejichž hlavní kvalifikací byla oddanost režimu. Nepřekvapivě se jim nedaří udržet průmyslové podniky ve zdraví a objem ropy, kterou Venezuela exportuje, neustále klesá. Tím pádem vzniká ve světovém trhu díra, jež se jen tak nezacelí, protože za současných podmínek nechce do rozpadající se venezuelské infrastruktury investovat nikdo.

Spojené státy, které produkují břidličnou ropu, se na nárůst cen samozřejmě těší. Těžba z ropných břidlic je stále ještě dosti drahá a ceny kolem 100 dolarů za barel, které se nedají úplně vyloučit, by těžařům umožnily splatit půjčky a rozjet další vrty. Americká produkce neustále roste a aktuálně se odhaduje, že začátkem roku 2019 by mohla překonat i produkci ruskou. Tím by se USA staly největším těžařem ropy na světě.

Co ovšem americký břidličný růst podvazuje, je dopravní infrastruktura. Nestačí jen ropu vytěžit, musíte ji nějak dostat k zákazníkovi, a kapacita ropovodů už je vytížena na maximum.

Srovnání těžby ropy – Saúdská Arábie, USA, Rusko

*****************************

Důsledek 2: Konflikt s Evropskou unií

Představitelé EU dali jasně najevo, že dohodu i nadále podporují.

Zavedou-li Spojené státy nový balík sankcí proti Íránu, postihnou tím všechny podniky, které by s Íránem dělaly obchody. To se týká zejména evropských bank, které jsou v USA dosti exponované. Nikdo je natvrdo nezavře, ale budou nuceny platit až miliardové pokuty, které by pro ně byly neúnosné. Evropské vlády to mohou řešit tak, že jim pokuty proplatí z peněz daňového poplatníka, což je ovšem drahé a dost nepopulární opatření. Němci by si to ještě mohli dovolit, ale Francie určitě ne, aspoň ne politicky.

(Ve Francii probíhá aktuálně vlna stávek proti úsporným opatřením ve veřejném sektoru. Zkuste v téhle situaci dát miliardu eur bankám. Tisk vás sežere, i když máte hezkou tvář a jmenujete se Emmanuel.)

Druhá věc, o kterou EU jde, je zachování tváře. Brusel rád hovoří o tom, že jednotlivé národní státy by v globalizovaném světě neměly šanci obstát, a že teprve spojení do velkého komplexu EU jim dává dostatečnou vyjednávací sílu; to je také argument eurofederalistů pro další integraci. (Barroso, Verhofstadt, Juncker). Kdyby teď Brusel před Trumpem kapituloval, byla by to pro jeho protivníky žeň: k čemu vás tam živíme, když při prvních problémech shrbíte páteř. Volby do Evropského parlamentu se blíží a možnost (pro Brusel hrozba), že by v nich posílily euroskeptické strany, je dost velká na to, aby současný EP uvažoval o kampani proti nim. To znamená, že se musejí Trumpovi nějak postavit i za cenu finančních či ekonomických ztrát.

*****************************

Důsledek 3: Válka(?)

Ano, může být. Podle mého názoru se Izraelci skutečně bojí jaderného Íránu a nepřipustí, aby tuto schopnost získal. Úplně stejné obavy má Saúdská Arábie, která v posledních letech nakoupila ohromné množství zbraní od USA, Francie, Británie i Německa. Sedíte-li na hromadě vojenského vybavení, sáhnete po násilném řešení snáze, než pokud vaše sklady zejí prázdnotou.

Toto je bod, u kterého si vůbec netroufám odhadovat nějaké pravděpodobnosti. První světovou válku nikdo nečekal, naopak lidi (včetně uznávaných odborníků) předpověděli několik válek, které nakonec nebyly. Každá krize má svoji vlastní dynamiku a všechno je „jasné“ jen ze zpětného pohledu.

Jedno ale považuji za téměř jisté: případný velký konflikt v Perském zálivu by znamenal desítky milionů běženců mířících do Evropy. Jediné, co by je mohlo zastavit, by byla Erdoğanova armáda, která si s lidskoprávními konvencemi hlavu neláme. Co by za takovou službu pán z Ankary asi chtěl?

*****************************

Hudební epilog
Íránská emigrantka Darja Dadvar. Věděli jste, že jméno Darja je perského původu?:-)

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora