To jsme celí my: věříme – nebo si spíš namlouváme -, že každý problém je řešitelný, jen to vzít za ten správný konec. Nejsme ochotni si připustit, že mohou být i patálie nemající žádného konce, za nějž by se dalo vzít, jakou je například rychle postupující vybydlování této naší nenafouknutelné planety, některých jejích částí pak obzvláště. Abych dlouho nechodil kolem horké kaše: nakynul počet světového obyvatelstva od roku 1950 z 2,53 miliard k dnešním 7,6 miliardám (!) a raději nevědět, jak a k čemu chce kynout dál. Přičemž má svět bílého muže, smím-li se vyjádřit tak rasisticky, na zmíněném kynutí jen minimální podíl; téměř celý ten děsivý přebytek připadá na země zvané ohleduplně rozvojovými, třebaže je obtížno určit v čem má spočívat ta rozvojovost, ne-li v oné apokalyptické množivosti. Mistrem světa té discpliny je pak Afrika, nakynuvší od výše uvedeného roku 1950 z ještě jakž takž únosných 230 milionů duší k dnešní 1,260 miliardě, neboli na pětiapůlnásobek. Když k tomu připočteme neschopnost domorodých vlád v každém ohledu vyjma korupce a vytváření konfliktů, nelze se diviti že kdo dvě nohy má, hledí zmizet z afrického blázince přes moře do Evropy. To dovedu pochopit, taky bych zdrhal z takového Senegalu (a daly by se vyjmenovat i zmatkářštější státy-pastáty), až by se mi za patama prášilo. Jenže: jsme povinni přijímat populační přebytky? Nést následky něčí blažené nevědomosti, myšlení nepřesahujícího z jednoho dne na druhý?

Nu, nejsme. Naložil si bílý muž ten ranec obtíží na hřbet dobrovolně, v blahém domnění, že koná cosi záslužného; že odděliv skývu z bochníku své zámožnosti ve prospěch chudých a znevýhodněných národů světa, pomáhá jim k vzestupu mezi nechudé a výhodám se těšící. A ono to nevyšlo. Po více než půlstoletí samého pomáhání a rozvojových dárků rozdávání už můžeme konstatovat, netkví-li růžové brýle na nosech našich příliš pevně, že to bylo, jest a pravděpodobně i bude houby platné. Že kdo se z louže bídy a zaostalosti za vlastní límec nevytáhl, nepomůže mu z ní nikdo, ledaže si sám v blátě nohavice omáchá. Jsou prostě hodnoty nepřenosné jako předvídavost, schopnost poučit se z vlastních chyb, chápání dneška jako přípravy na zítřek a popozítřek i hromada dalších, v mentalitě rozvojových etnik tou mírou neobsažených. Vzešly ze zcela určitých podmínek; kde jich není, darmo je uvažovat o přiblížení zóny nouze a zmatků k zóně prosperity a jakés takés předvídatelnosti. Toho nechme, každý takový pokus je jen plýtvání prostředky a energií. Bílý muž učiní nejlépe, nebude-li se do afrických záležitostí motat; už tak nadělal dosti znamenitý malér svou dobře míněnou snahou o vymýcení chorob a zvýšení průměrného věku obyvatelstva, což, jak již zmíněno, mělo za následek nakynutí jeho počtu na pětiapůlnásobek v krátkém časovém úseku necelých sedmdesáti let.

Ale co se stalo, nedá se odestát. Teď spíš jak v té motanici dál, aby se nám z dobrých předsevzetí zase nevyklubaly průšvihy. Kolik pošetilostí a mylných předpokladů pustil bílý muž z pytle dějin, by vydalo na knihu, my si však všimněme jednoho jak hloupého, tak i pokryteckého. Ať jsem třeba kamenován, ale dovolím si zaodporovat zposvátnělé tézi o rovnosti veškerého lidstva po všech rovnoběžkách a polednících. Nikdy, pravím, nikdy nebylo žádné rovnosti mezi lidmi, není a být nemůže; už proto ne, že jako jednotlivci ani společnosti lidské, co jich tento kropenatý svět hostí, si nejsou a nemohou být rovny. Nestalo se náhodou, že úspěch a zámožnost, byť ne pro všechny věky zaručená, se zkoncentrovaly do těch jeho částí, kde je obyčejem předvídavá starost o zítřek, ani že nevymýtitelná chudoba a chaos jsou domovem tam, kde je pravidlem blažené přežívání ze dne na den, tudíž především v Africe. Co s tím?

Obávám se, že asi už nic. Opratě toho vozíku pustil bílý muž z rukou v domnění, že vzdávaje se přímého dohledu na africké kmeny a etnika, činí zadost ideálu lidské svobody. Mýlil se strašlivě. Jest otázka, zda by bílý muž býval dokázal předejít bezuzdnému množení oněch etnik, i kdyby si kontrolu nad nimi zachoval; alespoň by však měl jakous takous možnost jejich počánání regulovat. Mohl by krom jiného podpořit rodiny s menším počtem dětí, aby do nejzapadlejší chýše v africkém buši proniklo poznání že deseti- i vícečetné dětské houfy se jednoduše nevyplácejí, a třebaže bych výchovné prostředky v tamním prostředí nepřeceňoval, také v tomto směru se možná dalo něčeho dosáhnout.

Jenže bílý muž se vyvlékl ze své zodpovědnosti. Pravda, neprodělal na tom; on ten kolonialismus nebyl tak výdělečný podnik, jak se někdy má za to, což je zjevno z toho, že teprve po propuštění afrických národů do suverenity někdejší koloniální mocnosti nebývale zezámožněly. Jako ostatně celý Západ; kolonie představovaly spíš železnou kouli na jeho noze, než aby z nich kdovíjak těžil. Ledaže proběhlo propouštění do suverenity až příliš horempádem, v krátkém časovém rozmezí na přelomu let padesátých a šedesátých, bez předchozí přípravy, což nemohlo dobře dopadnout a také nedopadlo. Bylť černý kontinent až do půle minulého století sbírkou lépe či hůř spravovaných kolonií, žádné ale tak mizerně, kam až to domydlila naprostá většina afrických zemí poté, co jejich lid svrhl koloniální jařmo. No, dokonáno jest. Bílý muž sklízí co zasel: chaotický příval utečenců z rozpadlých a polorozpadlých států Afriky od severu k jihu, kdysi více či méně prosperujících, dobře či méně dobře spravovaných kolonií, vždy ale lépe a rozumněji, než co se rozptrostřelo po slavném osvobození. Snad se z toho bílý muž poučí, byť i s křížkem po funuse. Není možné, aby někdo konal zlo, leda když zamýšlí dobro, pravil již svatý Tomáš Akvinský, což by si měl zapsat za uši každý, kdo se hotoví k páchání všelijakých dober, ve vztahu k neevropským společnostem tohoto jankovitého světa zejména.

To bělochů je břímě, to dávná jejich mzda, od těch jimž neseš dobro, jen zášť, jen úhona, a pokřik těch, jež zvolna uvádíš k světlu dne: „Chcem zpátky k nevolnictví a k egyptské své tmě!“ píše básník britského imperia Rudyard Kipling a, nač ani on sám nepomyslel, pokřik západních krasoduchů, velících zvát úspěchy své civilizace zločinem a návrat k různým egyptským tmám osvobozením. Nu, nechme je křičet. Nejde o víc než o přechodnou módu, jakých bylo a ještě bude habaděj, neboť poučitelnost nenáleží bezpodmínečně k vlastnostem bílého muže.

A teď se do mě můžete pustit, korektní duchové. Nazvěte mě rasistou a bílým šovinistou, jestli vám to dělá dobře. Běhám po světě už osm desítiletí a půlku devátého; a neuniklo mi, že se na něm vyskytují všelijaká plemena lidská, lišící se od sebe nejen zbarvením pokožky - ta okolnost se přehání neúměrně významu - nýbrž i rozličnými nadáními a nenadáními, větší či menší mírou schopností v tom či onom oboru. Sám… no, jaký jsem se narodil, takový jsem; a jestli jsem z dopuštění božího přišel na svět v podobě a s vlastnostmi bílého muže, nepokládám to za nic, zač by mi bylo třeba se hanbit či omlouvat. Spíš si dovolím kousek hrdosti, kterážto je-li dovolena všem ostatním, nevím proč bychom si ji měli odpírat zrovna my bílí barbaři, jak nás titulují tamhle v Číně. Což ošem není rasismus, ó nikoliv. Hanebník, kdo by si něco takového pomyslel, jak stojí na jednom podvazku.

Hannover, 23. září 2018