Kampaň na Guadalcanalu byla výsledkem vzájemné snahy generála MacArthura a admirála Nimitze využít vítězství námořního utkání u ostrova Midway ke změně strategie obranné v útočnou. Úděl první divize námořní pěchoty pod komandem generála Vandegrifta nebyl záviděníhodný. V šibeniční lhůtě šesti týdnů měl připravit nezkušené mužstvo, navíc postižené nedostatečným materiálním vybavením. Na devatenácti vyloďovacích člunech se z devatenácti tisíc mužů na břeh již v první den dostalo jedenáct tisíc.

Militaristické Japonsko drželo řadu trumfů: jednak tradici, fyzickou i mentální připravenost národa, námořnictvo vynikalo nejen počtem, ale v mnohém i kvalitou - například jejich ponorky a torpéda. Rovněž jejich stíhačky (typ Zero) byly mrštnější, snadněji ovladatelné - ač i snadněji zranitelné.

Přehnaná ale byla jejich pověst prý výtečných bojovniků v nesnadném terénu džungle. S ním totiž stejně jako Američané měli pramálo zkušeností. Jejich vítězný postup Malajskem až k dobytí Singapuru neprobíhal pronikáním obtížným terénem, ale pochodem či na bicyklech po vzorně udržované silnici, patnáct kilometrů za den.

Rivalita složek branné moci byla z hlediska vzdáleného a jistěže pramálo informovaného pozorovatele až skandálně značná. Americké vyhlídky na přežití se blížily k nebezpečnému minimu, armáda odmítala dát k dispozici tolik potřebná letadla, posádky lodí s dodávkami potravy odmítaly plout tamějším směrem, senior admiral na Šalamounových ostrovech odmítal vyhovět s výpomocí - chudáci námořní pěšáci, samí jen dobrovolníci, jako by byli odepsáni. Zatímco se tuze fandilo 101. parašutistické divizi, aby unikla nepřátelskému obklíčení v trvání osmi dnů, tito marines na Guadalcanalu se museli potýkat s takovým osudem čtyři měsíce. Malárie, všelijaké záněty, plíseň, radostnou zprávou byla iniciativa armádního generála, který z Nové Kaledonie zaslal 20.000 párů bot, aby tito chudáci nemuseli bojovat bosí. Bakterie se prokázaly být většími zabijáky než nepřátelské dělostřelecké batérie. V páchnoucích dungarees, s nedostatkem stravy, došlo k průměrným ztrátám 25 liber tělesné váhy. Viceadmirál Richard L. Ghormley vyrozuměl strádající, že námořnictvo již nebude k dispozici, takové teď jsou a nadále budou pevné priority.

K jakémusi vylepšení došlo s jmenováním admirála Williama F. Halseyho jako velitele flotily, došlo k 34 námořním bitvám ve vodách mezi tamějšími ostrovy, 65 lodí potopeno, ztráty půl na půl. Předmětná oblast dostala zasloužené pojmenování Iron Bottom Sound.

Začátkem roku 1943, Američané se na Guadalcanalu zmnožili do počtu padesáti tisíc, zásobování se zlepšilo, na rozdíl od situace postihující jejich japonské nepřátele. Mezi nimi se velitelé námořnictva, prosazující evakuaci Guadalcanalu, notně škorpili s velitelstvím pozemních vojsk rozhodnutých nadále bojovat. Vyhrálo námořnictvo, jež prosadilo evakuaci, která se jim za jedné temné únorové noci náramně povedla s všeho všudy ztrátou jen jednoho torpedoborce.

Celkové vyúčtování: toto utkání Japonci jednoznačně prohráli, se ztrátou 25.000 svého mužstva, z nichž 9.000 podlehlo hladu a chorobám. Závažnější ztrátou bylo 600 letadel s jejich zkušeným personálem. Americké ztráty byly podstatně menší.

- - -

Po své druhé a značně pozdější návštěvě této bývalé britské državy Šalamounových ostrovů jsem odplul do ještě víc bývalé kolonie někdejšího císařského Německa. V roce 1894 ji získal Vilém II. a těšila se - či spíš netěšila - pověsti až rekordně značné záliby domorodců v požírání člověčiny. Přemnoho sněděných misionářů bylo důkazem. Příslušný ostrov s jménem New Britain je nyní součástí státu Papua New Guinea s odhadovaným počtem pěti milionů obyvatel mluvících 800 jazyky, je krášlen 3000 druhy orchidejí a přemírou motýlů.

Centrem byl a stále je Rabaul, s pověstí druhého nejvíc fotogenického přístavu v celé Oceánii (tím prvním prý je Madang v PNG, kde jsem nebyl, nemohu potvrdit). Před námi se objevil záliv se zelenými svahy a dvěma vulkány: sopečné, notně dýmající kopce - severnější Matka neboli Kombiu a jižnější, momentálně jakoby rozčilená Dcera neboli Tuvurvur. Japonci se zmocnili Rabaulu v lednu 1942, došlo k potupnému ústupu Australanů, mnozí z nich padli do zajetí a Japonci je používali jako živé terče při výcviku zacházení s bajonetem. Japonská posádka na ostrově se rozrostla do počtu 100.000 mužů, k dispozici měli 3000 tzv. comfort women, žen zejména korejského původu, k nedobrovolné potěše. Došlo k přesunu válečných zajatců ze Singapuru do Rabaulu, důkladně je použít při výstavbě 500 kilometrů tunelů a pěti letišť. Rabaul se stal hlavním stanem velícího admirála, odtud dirigoval bombardéry k zásahům na Guadalcanalu. Vznikla pevnost s funkcí bunkrů, kulometných hnízd, dychtivých rozstřílet americké útočníky, až se dostaví.

Jenže oni se nedostavili. Generál MacArthur rovněž zde začal prosazovat strategii frog-leaping, cíle si vybírat a některým se zcela vyhnout. Tím některým byla též superpevnost Rabaul, Američany téměř denně bombardovaná, její přístav důkladně blokován americkými ponorkami. Posádku izolovanou, odříznutou a též hladovou postihl zamýšlený úděl onoho „wither on the wine“.

- - -

Tentokrát míjíme Novou Guineu, kde se MacArthur s nepřáteli utkával ve velikánských kopcích a děsivé džungli. Naše loď přeplula rovník a míříme směrem k Japonsku, jehož je třeba zdolat. Napřed ostrov Guam, klasifikován jako Unincorporated territory of the United States of America, dějiště hodně ošklivých bojů. Plujeme dál, souostroví Marian, ostrov Tinian, z něhož se vznesl bombardér Enola Gay směrem k Hirošimě a zahájení tuze třeskutého nukleárního věku. Přistání na ostrově Saipanu, velikost 22 krát 8 kilometrů, tehdy s posádkou 32.000 japonských obránců. Pěkné pláže a lokace jedné z největších invazních akcí celé války - 127.000 Američanů, 600 lodí, ve vzduchu 2.000 letadel. Vzdor urputné střelbě se osmi tisícům Američanů podařilo za dvacet minut dorazit na souš a do večera už jich tam bylo dvacet tisíc. Mezi těmi, jimž se to nepodařilo, byl devatenáctiletý syn přátel rodiny mé ženy. Mezi břehem a korákovým útesem poloutopen vězel důkladně již zrezivělý tank Sherman. Třeba právě v něm byl přeťat tento život.

Poté 19. června 1944 došlo k námořnímu a leteckému utkání,známému jako The Great Marianas Turkey Shoot - tedy něco ve smyslu „střelba krocanů, hon na krocany“. Během dvou dnů Japonci ztratili 218 letadel, Američané jen 29, navíc došlo k potopení dvou japonských mateřských letadlových lodí. Americké ponorky se postaraly o zánik cisternových, životně potřebných plavidel.

Bitva na souši pokračovala po další tři hodně krvavé týdny. Japonský kodex vojenské cti ovšem vylučoval potupu vzdát se nepříteli, i za beznadějné situace bojovat do konce a pak raději spáchat sebevraždu. Vrcholní japonští velitelé si píchli dýku do vnitřností s pobídkou třem tisícům dosud přežívajícího mužstva k podobným projevům vlastenectví. Pošetile se hnali proti americkým kulkám,, někteří jen s bambusovým oštěpem, s klackem v ruce. Ani jeden z nich nedoběhl.

Císařskou propagandou zpanikaření civilisté byli přesvědčeni, že Američané zajatce neberou, všechny potupí, zprzní, zavraždí. Na Saipanu došlo k události vskutku apokalyptické: z útesů, posléze pojmenovaných Banzai Cliff a Suicide Cliff, se do smrtícího moře vrhaly celé rodiny, v tomto pořadí: napřed letělo nejmladší dítě, popostrčeno tím starším, pak došlo na rodiče, kdy matku shodil otec a on jako poslední přeživší se odebral na věčnost. Americké megafony ječely neúčinná přesvědčování, trvalo to mnohé hodiny, moře bobtnalo tisíci patrioty a panikáři.

- - -

Ze Saipanu nám do Japonska ještě zbývalo 1.500 mil a v půli takové cesty byl posléze proslulý ostrov či spíš ostrůvek Iwo Jima v délce pouhých sedmi kilometrů. Dějiště mimořádně kruté bitvy, která započala 19. února a trvala do 26. března 1945. Bylo to první utkání na původní japonské půdě. Z počtu 21.000 obhájců, 99 procent jich nepřežilo, pouhých 216 padlo do zajetí.

Na americké straně ztráty byly rovněž rekordní. Větší než při invazi v Normandii. Z třiceti tisíc mužů, jimž se podařilo dojít ke břehu, dva a půl tisíce padlo nebo utrpělo značná zranění. Po pěti týdnech urputného bojování tři divize námořní pěchoty postihly třicetiprocentní ztráty.

Invazi předcházelo neustálé bombardování ostrova ve dne v noci po dobu jednoho měsíce, s realistickým předpokladem, že tam přece nemohl zůstat jediný původní kámen na kameni. Všechna flora a fauna zničena, zpopelněna, nezbyl tam ani jeden strom, stvol trávy. Američané snad byli přesvědčeni, že takové inferno nikdo nepřežil. Ale ani tak intenzivní destruktivní úsilí nepřineslo očekávaný výsledek.

Japonský velitel generál Kuribajaši se na obranu ostrova důkladně připravil, poručil stáhnout se z odstřelovaných břehů a vybudovat v kopcích nory, systém vzájemně propojených tunelů v celkové délce osmdesáti kilometrů, umně skrytá stanoviště, smrtelně nebezpečná kulometná hnízda. Poté, co Američané dorazili k pevnině pokryté černým sopečným popelem, který se jim bořil pod nohama, spustila se palba, stali se snadným terčem, nebylo kde a jak se ukrýt.

Komandant Kuribajaši přirovnal Iwo Jimu k permanentní mateřské lodi, veledůležitému nepotopitelnému letišti. Odtud pak mohly vzletět bombardovací perutě s plným nákladem až do Japonska a zde mohly při zpáteční cestě přistát. Japonští piloti ztratili bázi, z níž mohli proti nepříteli odstartovat, zatímco Američané pak posílali stíhačky k doprovodu a ochraně bombardérů a s možností se vrátit, bez nebezpečí, že s prázdnou nádrží se zřítí do oceánu. S Iwo Jimou v amerických rukách kterákoliv japonská metropole se dostala na dosah a musela počítat s eventualitou zničujícího navštívení.

Urputně fotografuji, dalekohledem si zvětšuji, co nejintimněji přibližuji legendární kopec Suribači. Příroda se za tolik desetiletí už jakžtakž vzpamatovala, ale část svahu tam dosud zůstala holá, nezajizvená.

Jeden můj univerzitní kolega v našem oddělení politických pavěd se právě na těchto bojích podílel. Jako šestnáctiletý dobrovolník lhal o svém věku a všechno to přežil. On mi potvrdil, že hlavní zbraní, která Japonce zdolala, byl nedostatek vody.

Z místa se vzdalujeme, na palubě se účastníme vzpomínkového obřadu. Kdosi předčítá text modlitby a rozloučení, tak jak je přednesl vojenský kurát, poručík Ronald Gittelsohn, 26. března 1945. Končil ujištěním, že „ti, co přestali s námi žít, budou pokračovat s žitím v nás. Amen.“ A každý z nás, kdo neměl kdy s touto končinou heroického hororu nic společného, pak hodil do moře květinu - plno kvítků se ve vlnách pohupovalo, mířilo k Iwo Jimě, od níž my se vzdalovali. A mnohému z nás ukápla poctivě cítěná slza.

- - -

Míříme k souostroví Rjúkjú - slovo v Čechách povědomé filatelistúm. Ostrovů je to víc než tisíc a největším z nich je právě Okinawa, šedesát krát osm mil, dějiště největší bitvy v Pacifiku, s dvakrát tak velkým krveprolitím než na Iwo Jimě a Guadalcanalu dohromady.

Po zkázonosném triumfu útoku na Pearl Harbor japonské císařství šlo zprvu od jednoho vítězství k druhému. Do zbraně povoláno šest milionů mužů, obrovské to množství, ale polovina jich byla v Číně a milion v Mandžusku. Po Guadalcanalu a následných prohrách se fronta otočila a po Iwo Jimě v březnu 1945 se přiblížila k Okinawě, odkud k japonské pevnině zbývalo jen něco málo přes 500 kilometrů. Necelých šest týdnů po Iwo Jimě započala podivně pojmenovaná Operation Iceberg. Na celkem 1.457 lodích (s podporou 40 letadlových lodí, 18 bitevních lodí a 200 torpedoborců) k břehům Okinawy dorazilo 182.821 mužstva, což bylo zhruba o 75.000 víc než počet invazní armády v Normandii. Bitva trvala tři měsíce s rekordním množstvím ztrát na obou stranách. 

Nezáviděnýhodným úkolem byla pověřena 10. armáda pod velením generála Simona Bolivara Bucknera. Čtyři dny před koncem bitvy Buckner byl usmrcen zásahem šrapnelu - nejvyšší hodnost na americké straně mezi ztrátami v celé válce. Při dobývání kopce pojmenovaného Sugar Loaf Hill, z padesáti příslušníků námořní pěchoty přežil jen jeden, z jiného útvaru v počtu 240 přežili jen dva. Načež vypukla sezona monzunů, dobyvatelé se bořili v blátě, deště přeměnily cesty v bahno k nepohnutí, situace začala připomínat frontu první světové války.

Japonský vojenský kodex vyžadoval: „Nikdy neutrpím potupu, že bych padl živý do zajetí nepřítele. Dodám tolik odvahy své duši a s klidem se budu radovat,. smířen s principy věčnosti.“ Jediným řešením se stalo harakiri neboli seppuku. Nahlédl jsem do místnosti, v níž admirál formuloval svá poslední sdělení císaři. Na poďobané zdi nápis, že zde důslední vlastenci končili svůj život s použitím ručních granátů, jejichž úlomky zanechaly tak pádné, přesvědčivé stopy. Kdokoliv by Japoncům padl do zajetí, čekala ho rychlá či pomalá, ale stoprocentně zaručená smrt.

Dosavadní tématickou morbidnost posílí zmínka o fenoménu kamikadze s původním významem „vichr z nebes“. Tohoto označení se dostalo dobrovolníkům, sebevražedně se vrhajícím se stíhačkou na nepřátelská plavidla.

Nebyl nedostatek dobrovolníků a japonský národ je uctíval. Krátce po zahájení invaze Okinawy, přilétlo 700 japonských letadel, a i když se podařilo většinu jich včas sestřelit, přece jen stačily vážně poškodit či zcela potopit třináct amerických torpedoborců (destroyer). Jiného dne vážně poškodily tři mateřské letadlové lodě. Jen deseti procentům kamikadze se podařilo k cíli se vůbec přiblížit. Nicméně při celkovém odhadovaném počtu 1.900 útoků, kamikadze potopili 56 lodí se ztrátou pěti tisíc amerických životů. Stratégové se pak právem děsili z disproporcí takové spouště, kdy sebevražedný dobrovolník je schopen způsobit smrt velkému množství nepřátel, jimž se věru nechtělo umřít.

(V této souvislosti se vnucuje přirovnání nynějších dnů s fenoménem třaskavinami obalených islámských teroristů).

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče