25.7.2016 | Svátek má Jakub






SVĚT: Bilderberg, diskrétnost nadevše

14.6.2014

Setkání skupiny opředené mýty nejsou ďábelské seance mocných, ale příležitosti k politickému a ekonomickému lobbingu jistě ano

V Kodani se na konci minulého týdne uskutečnilo již šedesáté setkání skupiny Bilderberg. Ta je podle příznivců konspiračních teorií jednou z nejzákeřnějších a nejnebezpečnějších organizací světa. Jde prý o spiknutí mocných za účelem zotročení a ožebračení nás ostatních. Usiluje prý o celosvětovou vládu, či celosvětovou vládu už představuje.

Jen se jaksi konspirační teoretici z extrémní levice i extrémní pravice nemohou dohodnout, co je cílem Bilderbergu. Ti první tvrdí, že je jím celosvětový kapitalismus a neoliberalismus; že Bilderberg je jako vystřižený z románu Atlas Shrugged (Atlas se zachvěl) prokapitalistické autorky Ayn Randové, v němž se tvořiví, schopní a bohatí tohoto světa shromáždí v doupěti hlavního hrdiny, aby koordinovali své postupy. Ti druzí jsou zase přesvědčeni, že Bilderberg usiluje o globální socialismus, ba až komunismus, o globální celosvětový stát, jenž zardousí svobodu a kapitalismus…

Přitom realita je mnohem prozaičtější. Bilderberská setkání ani zdaleka nejsou tak ďábelské seance; jsou to diskusní a společenská setkání – ano, mocných a bohatých, a ano, jsou i příležitostí k politickému a ekonomickému lobbingu. A za svou strašnou pověst si do určité míry mohou sama.

Zrod Bilderbergu

Bilderberská společnost vznikla jako jedna z mnohých studenoválečných atlantických organizací, jejichž cílem byla západní spolupráce a ochrana svobodného demokratického politického a sociálnětržního ekonomického systému před hrozbou ze strany sovětského komunismu.

U zrodu Bilderbergu stáli především dva lidé: polský politik a diplomat Józef Retinger a princ Bernhard, manžel Juliany, nizozemské královny v letech 1948–1980.

Józef Retinger (1888–1960) byl za druhé světové války poradcem polského premiéra v exilu, generála Sikorského. Byl to demokrat, antinacista a antikomunista – a pro takového v poválečném komunistickém Polsku nebylo místo. Žil v exilu v západní Evropě a nadchnul se myšlenkou evropské jednoty. Jednak proto, aby vnitroevropské spory mezi státy už nevedly k válkám, a jednak proto, že jednotná západní Evropa byla prostě existenciální nutností pro to, aby měla vůbec šanci se ubránit sovětskému impériu. Rozdrobené a rozhádané malé evropské státy by pro Sověty byly snadným soustem. Retinger za tímto účelem založil Evropské hnutí a taky stál u zrodu Rady Evropy. Jinými slovy, jeho motivace byla stejná jako u Schumana, Monneta, Adenauera a dalších.

V roce 1954měl však nápad další – založit společnost pořádající neformální setkání předních politiků, ale i finančníků a ekonomů nejen západoevropských, ale i amerických. Tedy nikoli institucionálně, nýbrž neformálně propojit západoevropské a americké politické a ekonomické elity, ať mají možnost se jednou ročně setkat, vzájemně se seznámit, pohovořit si, vyměnit názory a spřátelit se – a to vše v klidu, bez novinářů a strachu, že cokoli řeknou, se hned objeví na prvních stránkách novin. Smyslem bylo kultivovat transatlantické přátelství na osobní bázi. A za tímto účelem šel Retinger za nizozemským princem Bernhardem, který se tou myšlenkou taky nadchnul a první setkání uspořádal v nizozemském hotelu Bilderberg (odtud název společnosti) v květnu 1954.

Druhá zakládající postava, princ Bernhard von Lippe-Biesterfeld (1911–2004), pocházel ze saské šlechty a roku 1937 se oženil s nizozemskou korunní princeznou Julianou. Hysteričtí kritici Bilderbergu zdůrazňují, že v mládí byl členem NSDAP. Což je pravda, a stejně tak že později se stal odpůrcem nacismu, zapřisáhlým nepřítelem Hitlera a nizozemským patriotem.

Radikální nacionalisté nejsou s to pochopit, že evropská šlechta nebyla většinově nacionalistická, nýbrž patriotická; její loajalita se neklonila ke konkrétnímu etniku, nýbrž ke konkrétní zemi, jejím obyvatelům, jimž vládla nebo nad kterými panovala, bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. V momentu, kdy se saský princ stal princem nizozemským, jeho loajalita patřila Nizozemsku. Po napadení země Hitlerem střílel na letadla Luftwaffe, nechtěl Nizozemsko opustit, leč zůstat a bojovat, až na rozkaz královny odjel do exilu ve Velké Británii. Tam bojoval v nizozemských složkách RAF jako pilot. Na přání Churchilla jej britský zpravodajský důstojník Ian Fleming (později stvořitel Jamese Bonda) prověřil a shledal loajálním; Bernharda vpustili do hlavního velení spojenců a roku 1944 se stal velitelem nizozemských vojsk.

S kontakty na obou stranách Atlantiku – v roce 1954 byl prezidentem USA Dwight Eisenhower, za války Bernhardův přímý vojenský nadřízený a po válce první vrchní velitel NATO v západní Evropě – v květnu před šedesáti lety setkání v hotelu Bilderberg zorganizoval. Pět desítek Západoevropanů, desítka Američanů a rozhodnutí setkání každoročně opakovat. Bernhard až do roku 1975 předsedal řídicímu výboru bilderberských konferencí, Retinger byl až do své smrti jejich tajemníkem.

Americká vláda v 50. letech – a vlastně po celou dobu studené války – z důvodů obranyschopnosti a efektivity podporovala politickou a ekonomickou integraci Evropy (slavné je pozdější Kissingerovo "jedno telefonní číslo" v Evropě, po kterém toužil, aby na ně mohl zavolat a domluvit se…). A léta padesátá byla dekádou, v níž se Západ ještě choval sebevědomě a netrpěl sebemrskačstvím (to přišlo až v druhé polovině 60. let s nástupem Nové levice). Říkal si: porazili jsme nacismus, máme doma demokracii a svobodnou společnost, sociálnětržní hospodářství – to jsou všechno dobré, obdivuhodné věci, avšak nesamozřejmé a v ohrožení, proto je nutné je aktivně bránit a zachovat.

Kritika a konspirační teorie

Je pochopitelné, že mnozí lidé jsou podezřívaví, když se za zavřenými dveřmi a v utajení setkají státníci stávající, minulí i aspirující s řediteli bank, finančních společností či velkých korporací. Na straně druhé není překvapivé, když se tito lidé chtějí setkat, popovídat si o tom, co je zajímá, a mít jistotu, že obsah jejich soukromých názorů a konverzací zveřejněn nebude.

Pokud se podíváme na předsedy řídicího výboru Bilderbergu, po princi Bernhardovi to byli většinou vysloužilí státníci – a to spíše středního proudu. V polovině 70. let bývalý vicepremiér vlády SRN za FDP a následně spolkový prezident Walter Scheel, na konci této dekády bývalý britský konzervativní premiér a pak ministr zahraničí sir Alec Douglas-Home, v 90. letech například lord Carrington, jenž býval britským ministrem zahraničí a později i šestým generálním tajemníkem NATO.

A mezi nimi i jeden britský bankéř, belgický místopředseda Evropské komise a v současnosti jeden francouzský finančník, ředitel pojišťovny. Členem řídicího výboru od počátku byl i významný britský politik z umírněného křídla Labouristické strany Denis Healey (ministr obrany v druhé polovině 60. let a financí v druhé polovině sedmdesátých). Mají-li být tito lidé nějak charakterizováni, tak jako hlavní proud západní demokratické politiky.

Ti, kteří setkání připravují, jsou státníci rovněž povětšinou po konci aktivní kariéry. Avšak kritici Bilderbergu říkají, že na konferencích se "vybírají" (onou samozvanou elitou) státníci noví. Je to spíše opačně: když je někdo v nějaké zemi vycházející hvězdou politiky, nejspíš dostane pozvánku na bilderberské setkání, ať se s ním ostatní seznámí. Nepřekvapí proto, že když se Margaret Thatcherová v únoru 1975 stala vůdkyní Konzervativní strany, dostala v tom roce pozvánku na Bilderberg. Představu, že by měla nějakého "loutkovodiče", může zastávat jen někdo, kdo neznal Margaret Thatcherovou… Obdobně není překvapením, že když v první polovině 90. let vycházela hvězda labouristického politika Tonyho Blaira, tak se na setkání též objevil…O tom, kdo z nadějných kádrů v politice nakonec uspěje, však už nerozhoduje Bilderberg, nýbrž demokratický politický proces v dané zemi.

Přesto mám podezření, že některým členům řídicího výboru – těm bývalým státníkům – celkem vyhovuje, že Bilderberg je opředen legendami o všemocnosti. A možná sami je i trochu přiživují, aby působili důležitěji, než reálně jsou. Alexandr Vondra mi říká, že ani neví, zda na nějakém bilderberském setkání byl, možná na jednom, ale byl členem Trilaterální komise (setkávání politiků, finančníků a "opinion makerů" z Ameriky, Evropy a Japonska), jenže už dlouho na setkání nejezdí, neboť nevidí smysl v tom, platit za ubytování v drahých hotelích proto, aby se potkal (s nadsázkou) s politickými důchodci. Někoho možná baví mít psychologický pocit, že má vliv na chod světa, a pak zainvestuje i do drahého hotelu, ale praktický efekt to nemá.

Je pochopitelné, že když lidé chtějí mít jistotu, aby se v médiích hned neobjevilo to, o čem si soukromě povídají, trvají na diskrétnosti účastníků. Přesto se občas někdo svěří s tím, co kdo kdy řekl. A ten obraz, jenž z toho vychází, není obrazem žádného zakukleného spiknutí, nýbrž normálních lidí, kteří řeknou své názory. Když byla falklandská krize, bývalý britský ministr zahraničí David Owen tam měl projev, kterým účastníky strhnul na britskou stranu ve prospěch sankcí proti Argentině. Žádná světovláda, jen obhajoba britských národních zájmů, jak to člověk od bývalého šéfa diplomacie očekává.

Nebo v polovině 80. let byl pozván západoněmecký kancléř Helmut Kohl a dotázán na možnost sjednocení Německa. Odpověděl, že dlouhodobě je to nevyhnutné a není možné tomu bránit. Američtí účastníci to pochopili – bylo to ještě v době studené války, kdy východní Německo okupovaly sovětské jednotky – jako vtip a začali se smát, ale Kohl to myslel vážně. Kdyby to ale tehdy někdo řekl do médií, byl by z toho velký skandál. Ono respektování diskrétnosti tolik kritizované stoupenci konspiračních teorií má tu výhodu, že státníci řeknou, co si skutečně myslí, a přítomní se o tom mohou pobavit.

Zlo, které vidí jen oni

Za uplynulých šedesát let navštívily bilderberská setkání stovky, spíše tisíce lidí. Kdyby na nějakém z nich bylo chystáno něco nebezpečného nebo zločinného, můžeme si být jisti, že by se to už dávno provalilo. Tak to totiž v životě chodí: lidé nejsou loutky. A také někdy změní své politické názory a kauzy, jež kdysi podporovali, pak kritizují a bojují proti nim. Představa, že po dobu šesti dekád se stovky až tisíce lidí účastní diskusí, v nichž plánují něco nekalého, a nenašel by se nikdo z nich, kdo by na to upozornil či se proti tomu postavil, je nerealistická. Věří-li jí někdo, pak může rovnou věřit ve vílu Amálku.

Tím se dostávám k nejznámějším konspiračním kritikům Bilderbergu. U většiny z nich se jedná o podobný psychologický problém, jen v opačném gardu, jako u někdejších politiků na Bilderbergu: dodávají sami sobě důležitost a uměle zvyšují svůj význam, když naznačují, že vědí něco, co nevědí ostatní, že varují před zlem, které vidí jen oni, nikoli ty tupé masy ostatních. Činí se zajímavějšími, než skutečně jsou, důležitějšími, než jsou, neboť jinak by byli naprosto nezajímaví.

Americký rozhlasový moderátor Alex Jones je odpudivá figura, která ani neumí slušně diskutovat a polemizovat, jen násilnicky křičí, řve a ječí. Nejlépe do megafonu. Daniel Estulin, původem ze Sovětského svazu, nyní žijící ve Španělsku, vydal knihu o Bilderbergu coby pánech světa, jež udělala velkou radost Fidelu Castrovi, jenž ji nadšeně recenzoval a doporučoval: vidíte, já s tou svou socialistickou revolucí na Kubě měl vlastně pravdu, západnímu světu skutečně vládnou zlí kapitalisté… A Estulin, který varuje nás na Západě, jak žijeme v nesvobodě, rád poskytuje rozhovory televizní stanici Russia Today, propagandistickému nástroji Moskvy v angličtině…

V tom vidím největší zákeřnost a nebezpečí konspiračních teoretiků: sugerují nám, že žijeme v nesvobodě, že jsme jen loutkami mocných. Ne že naše svoboda nemohla být větší, než je dnes; rozhodně si myslím, že daně, státní výdaje i objem přerozdělování by měly být nižší a mnohé věci, jež jsou zakázány, by měly být povoleny (a v plně svobodné a odpovědné společnosti některé z těch, které jsou povoleny, by naopak měly být zakázány, ale to je věcí názoru). Faktem je, že současní obyvatelé současných západních zemí žijí v takové svobodě a tak svobodní jako jen naprostá menšina všech lidí v dějinách.

Konspirační teorie podkopávají loajalitu občanů k našemu svobodnému, demokratickému řádu, který sice není dokonalý, leč je stále preferovatelnější než jiné alternativy. A jako takové mohou dláždit cestu jen k něčemu horšímu. Proto souhlasím s Jiřím Pehem, který se mi o dosavadní reflexi Bilderbergu v českých médiích vyjádřil takto: "… mlácení prázdné slámy, konspirační potrava pro slaboduché."

LN, 7.6.2014

Autor je ředitel Občanského institutu



Diskuse


D. Šimáček
23:01
15.6.2014

M. Hoblík
17:04
15.6.2014

F. Žůrek
3:23
15.6.2014

F. Žůrek
3:15
15.6.2014

J. Babicka
20:33
14.6.2014

J. Sova
21:31
14.6.2014

M. Koutný
7:54
15.6.2014

J. Jílek
23:50
15.6.2014

J. Kanioková
20:28
14.6.2014

B. Rybák
?
20:21
14.6.2014

J. Mrázek
18:30
14.6.2014

J. Kuka
17:18
14.6.2014

J. Jílek
23:57
15.6.2014

M. Mařák
14:05
14.6.2014

M. Mařák
14:01
14.6.2014

A. Reček
21:34
14.6.2014

J. Kombercová
23:07
14.6.2014

J. Jílek
23:59
15.6.2014

M. Pechr
12:02
14.6.2014

V. Vaclavik
11:07
14.6.2014

V. Vaclavik
11:40
14.6.2014

J. Mrázek
9:59
14.6.2014

V. Podracký
9:56
14.6.2014

K. Janyška
9:22
14.6.2014

J. Jílek
0:02
16.6.2014

J. Forman
6:47
14.6.2014

P. Lenc
8:00
14.6.2014

P. Maleček
6:19
14.6.2014

J. Schwarz
7:16
14.6.2014

V. Kusý
18:11
14.6.2014

počet příspěvků: 43, poslední 16.6.2014 12:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.