29.5.2016 | Svátek má Maxmilián, Maxim






SVĚT: Běh k propasti aneb Do roka a do dne

15.2.2016

Nikoli rozvážně kupředu, ale zpět, protože před námi je propast. (Bedřich kníže ze Schwarzenbergu, arcibiskup pražský 1850 - 1885)

A to ještě žil prastrýček pana exministra zahraničí v onom idylickém čase mezi kanonýrem Jabůrkem a infanteristou Josefem Švejkem, nad nějž – dnes už to můžeme bezpečně říci - nebylo blaženějšího v dějinách českých a snad i veškerého světa. Co by asi říkal dnes, kdy už opravdu nelze přehlédnout ne jednu, ale celou sbírku propastí, rozvírajících se před naší bezradnou civilizací! Katastrofální přelidňování planety, konflikt s militantním islámem, statisícové a brzy už milionové proudy běženců, prchajících z rozvrácených zemí Afriky a Blízkého východu, o bezpočtu menších patálií nemluvě... každý z vyjmenovaných problémů jednotlivě si říká o co možná bezodkladné řešení s vynaložením vší prozíravé vůle. Té, jíž se až do určitého historického bodu vyznačovala civilizace Západu a k níž se bude muset vrátit, nechce-li se dočkat svého pádu do propasti. Ale musela by sebou sakramentsky pohnout, neboť času je namále, pokud vůbec nějaký zbývá. Místo toho jsme svědky řešeníček přinejlepším polovičatých, vlažňoučkých, neochotných, hlavně aby nikoho moc nebolela, s artikuly momentálně vyznávané intelektuální věrouky v rozporu nebyla... Od dob osvícenských evropský člověk vzýval rozum, jenž měl nahradit víru, teď se ale zdá, že se nadobro zbláznil.

Ostatně kdoví, jestli teprve teď. Znovu si říkám v knize Paula Johnsona „Dějiny dvacátého století“ a rozvíjí přede mnou nepřetržitý sled nedomyšleností, iluzí, naivit i holé hlouposti, pýchy, kde by byla na místě skromnost, a skromně sklopených uší, kde si nástup vražedných ideologií žádal včasného a rázného zákroku. Vzácně se vyskytly osobnosti nadané předvídavostí a odvahou vzepřít se zjevnému zlu; proti mátožné ústupnosti naprosté většiny západního státnictva však zmohly jen málo. Neprosadil se v jednáních o poválečném uspořádání moudře prozíravý W. Churchill proti důvěřivému pošetilci Rooseveltovi, vinou jehož politické slepoty upadla polovina Evropy na dlouhých čtyřiačtyřicet let do područí nejdestruktivnější, nejvražednější tyranie, jakou kdy dějiny zplodily. Když se rudá říše zla vahou vlastní neschopnosti ve všech směrech s výjimkou desinformace a infiltrace sesypala, ani pak neubylo věčných spasitelů lidstva, pokoušejících se co jim huby a inkoust stačí svést běh světa z cest přirozených na nikdy se neosvědčivší uměle vykonstruované. S výsledkem...obávám se, že teprve ležícím před námi.

Stál jsem o silvestrovské noci roku 2014 se skleničkou v ruce, hleděl, jak se v povětří rozprskávají rachejtle, a jaksi jsem se nedovedl vpravit do novoročního veselí; cosi uvnitř duše mi říkalo, že to bude tento rok 2015, v němž se začne naplňovat obava knížete Bedřicha ze Schwarzenbergu. A už je to tady. Rok pokročil do své poslední třetiny a nejsme-li bláhovci, zapuzující zlé poznání křečovitým optimismem, vidíme, co vidíme: před námi leží propast, od níž lze jen ucouvnout nebo se do ní zřítit. Ze všech válek a jiných dopuštění božích se Evropa pokaždé ještě nějak vydrápala; z hrozící ztráty kulturní a civilizační identity se už vydrápat nemusí. A to ani kdyby její rozjásané elity našly odvahu pohlédnout skutečnosti do očí; proces zahlcování dalšími a dalšími vlnami přistěhovalců životního způsobu naprosto nekompatibilního s naším je pravděpodobně už nezvratný. My staříci to bohdá už nějak doklepeme, ale našim potomkům věru nezávidím. Pakli by mi někdo odpověděl obvyklými frázemi o obohacení, o příchodu ach tolik potřebných pracovních sil atd. – ale to bych v tomto časopise nepředpokládal – nechť si je napíše na papírek a napřesrok tímto časem přečte. Vše v celek shrnuto, vmanévrovali jsme se, či spíš byli jsme naší politicko-intelektuální elitou vmanévrováni do pěkné bryndy. Pokusme se najít odpověď na tři otázky: jaké jsou či byly toho příčiny, jaké si z toho vzít ponaučení, a je-li ještě nějaká naděje a v čem.

Příčinou asi nejpůvodnější, v duši západního člověka hluboko zakotvenou, ač mi možná někdo bude odporovat, je jeho svědomí. Soucit s trpícími a nutkavá potřeba pomoci bližnímu z nouze. Zanechme povinného kajícnictví a všimněme si, že jiné civilizace těmito hnutími ducha vesměs netrpí; znají solidaritu rodinnou, rodovou či klanovou, nesoucítí však s člověkem bez ohledu na původ, víru a obyčej. Proto také prchají lidé ze zubožené Syrie klopotnými cestami přes moře a patero hranic do Evropy a ne hned vedle do bohatých zemí arabského poloostrova, nadto obývaných jejich souvěrci: vědí, že by se tam slitovného přijetí nedočkali. Soucit jako příčina katastrof vypadá protismyslně, ale jako vždy a ve všem jde o otázku míry. I dobrá vlastnost, přežene-li se za určitý mezní bod, může pervertovat, i nejšlechetnější úmysl se může stát nástrojem sebezničení.

Na druhém místě bych poukázal na bezmeznou víru v pokrok v kombinaci s rozkladným působením intelektuální kasty. Problematické výsledky různých pokroků už někdejší nadějeplný tanec kolem tohoto fenoménu poněkud narušily, ale ještě si vzpomínám na doby, kdy cokoli kladného, řádného, spravedlivého, vždy se nalézalo v blíže neurčené, avšak nepochybně skvělé budoucnosti. Dnes jsme poučenější, nebo aspoň jak kdo. Ukázalo se, že existuje dvojí pokrok: vědecko-technický, jsoucí cele v možnostech člověka, i když je také záhodno si dávat pozor na nechtěné vedlejší účinky, a pokrok společenský, ony dobře nám známé lepší, zářné etc. zítřky. Zákonitosti společenského pokroku se však na rozdíl o vědeckého nalézají ve sférách smyslovému chápání nepřístupných; proto také veškeré pokusy o překování špatně ukutého světa řádu nasprávno narušují přirozený běh vývoje a bez výjimky končívají monumentálním průšvihem. Což však nebrání mesiášským povahám pokoušet se vždy znovu a znovu o vybudování ideální společnosti.

Přímočaře uvažující člověk by si po všech těch zkušenostech asi řekl, že budovatel ideální společnosti musí být pěkný kus vola. To by se však velice mýlil: nikoli vůl, nýbrž intelektuál je původcem nejstrašlivějších malérů už od časů Husových a snad ještě dávnějších. Jak to, proboha, spolu souvisí: vysoký intelekt, vysoký stupeň vzdělání... a ta úděsná schopnost obrátit v kolosální průšvih i věc tak prostou a od staletí praktikovanou, jako je pohyb lidských jedinců ze země do země? Snad že člověk musí být velice inteligentní, aby vyvedl hodně velkou, s odpuštěním, hovadinu? Ale to nebude celé vysvětlení. Abychom si ujasnili pojmy: intelekt, inteligence, intelektualismus. Zatímco dva první značí cosi nesporného - intelekt je vrozené nadání, měřitelné jednotkami IQ, a inteligence část obyvatelstva, živící se duševní prací, to třetí tak zjevné není. Dávám k uvážení, není-li intelektuál týž duševní pracovník, avšak zbavený jakékoli zodpovědnosti. Vizme, kdo se tak zpravidla ozdobuje titulem intelektuála: uzříme hojné šiky literátů, historiků umění, teologů, sociologů, filosofů a jiných duchovědců, též kumštýřů všeho ražení a vůbec všech, plody jejichž mysli nemohou být srovnány s praktickým výsledkem, takže když se konečně vyjeví jejich nepoužitelnost, už se obvykle neví, kdo ten nesmysl vypustil z huby. Lze mít za to, že kdyby pojem intelektuála byl vynalezen o nějaké to století dřív, byl by přidělován hvězdopravcům a hadačům z jater. Naproti tomu není slýcháno, aby byl za intelektuála pokládán úspěšný inženýr, konstruktér hvězdných korábů či autor složitých systémů informatiky. Netřeba dlouho bádat, proč tomu tak je: technikovi se jeho konstrukce osvědčí nebo neosvědčí; a neosvědčí-li se, nemůže se ze svého selhání vyžvanit. Duchovědec může žvástat co chce, neboť ideové školy, proudy a směry jsou měnivé, jejich pravdivost těžko postižitelná, a co neodpovídá vší etikou posvěcenému imperativu dnes, může mu odpovídat zítra. A naopak.

Tolik tedy v hrubých rysech o příčinách stavu, v němž se ocitá současná Evropa. Jaké si z toho vzít ponaučení... asi jen neběžet dál k propasti, když už se jednou nade vší pochybnost před námi rozevírá. Nenásledovat těch, jež Písmo svaté nazývá falešnými proroky; nemůžeme-li už jejich bláznění zamezit, nemusíme se k němu aspoň připojovat. Snad ještě máme cosi jako demokracii, třebaže snahy o přitesání do žádoucího tvaru nejsou k přehlédnutí; a povědět – tohle, pánové, já s vámi dělat nebudu - nestojí nic, jen trochu občanské kuráže. Propagátoři neomezeného přistěhovalectví, postrádajíce přesvědčivých argumentů se vyhýbají veřejné diskusi, nahradivše ji nálepkami: kdo odmítá běžet v jejich sledu, je u nich hned populista, pravicový (jaký jiný) extremista, xenofob a rasista, eventuelně fašista; i bylo by záhodno je chytit za slovo. Nechte nálepkování, spravedliví duchové, a sdělte určitěji obsah každého ze zmíněných označení. Definujte: co jest populismus, co xenofobie, co politický extremismus, co rasismus, a tak všelijak podobně. Pak se spolu můžeme bavit dál, máte-li ještě odvahu. Vést takovou diskusi ve veřejných sdělovacích prostředcích ovšem nelze; jsouce všechny naladěny na týž multikulturní kolovrátek ji nepřipustí. Naštěstí už minuly doby, kdy bylo možno uvalit na nevhodný názor cenzuru; ne že by chybělo snahy, ale že je to málo platné. Elektronická media poskytují sdostatek možností každému, kdo má k nejožehavějšímu problému doby co podotknout; a jejich dosah je obrovský, podstatně širší než oficiálních medií, jimž pro jejich kolovrátkovitost už jen málokdo přikládá váhy. Zatím se politicko-intelektuální kastě daří držet názor (ne)mlčící většiny pod pokličkou, nedbat výstražných hlasů, ale nemusí se to dařit dlouho, přece jen zatím ještě máme tu chudinku demokracii. jakkoli korektnostně osekanou. Ve vícero evropských volbách už dosáhli pozoruhodných výsledků všelijací populisté a jiní toho druhu –isté, a je očekávatelné, že ta tendence bude spíš sílit. Do roka ha do dne se hukáže, jak pravil ten, jako on se... aha, Kozina.

Přesněji řečeno – a to už se dotýkáme otázky třetí, zůstává-li ještě naděje – platí předešlé odstavce pro Německo a o něco nižší mírou pro ostatní západoevropské země. Dovedu být ostrý kritik českých zvláštností, ale v tomto ohledu komu chvála, tomu chvála. Česká veřejnost, ba i politika a sdělovací prostředky, si nenechaly tak ochotně navléci chomout povinného názoru na uprchlickou patálii. V odporu proti korektnostnímu komandu si s ní jsou v té či oné míře zajedno i ostatní postkomunistické země, Slovensko, Polsko, Maďarsko, dokonce i německý Východ, z čehož jsou západní politikové celí užaslí, nemohouce si vysvětlit, čím to. Inu, čím asi. Užili si východoevropští národové dostatečně vnucování ideologických pravd i jejich výsledků, a mají se tudíž na pozoru, aby se něco podobného neopakovalo, byť i v ušlechtilějším převleku všelidské solidarity. Bez jejich souhlasu ale nelze vytvořit celoevropskou frontu přitakání, a času spíš ubývá; on si už i na západ od někdejší železné opony leckdo začíná myslet své.

Ne že bych z toho měl jen čistou radost. Ozvalo se vyhrožování, když tedy nejsou Češi a jiní takoví ochotni přijmout naordinovaný počet utečenců, nechť jim jsou za trest škrtnuty evropské dotace... to může být začátek velmi neblahého vývoje. Navzdory všem mně dobře známým nedostatkům a naivitám té organizace jsem rád, že existuje Evropská unie; jako Havlíček a Palacký říkali o starém Rakousku, že kdyby jej nebylo, museli bychom je vytvořit, stejně jsem mohl až doposud smýšlet o EU. Teď, kdožví, má na kahánku. Bývají Čechové obvykle rychlejší ve slovech nežli v činech, ale on může i někdo jiný na vyhrožování odpovědět – když nám chcete za trest škrtnout dotace, strčte si je za klobouček, beztoho se obvykle rozfrndají za všelijaká golfová hřiště, akvaparky a jiné ničemnosti, o bezedných kapsách nemluvě. O něco víc mě mrzí, že se patrně nepodaří udržet volný pohyb osob a zboží dle schengenských úmluv; zakrátko může být z Evropy zase to rozhašteřené klubko států a státečků jako kdysi, každý sám pro sebe a uvnitř odrátovaných hranic, z čehož se mohou radovat jen pánové Klaus s Putinem. Jelikož druhý z jmenovaných má v krajích českých četné a vlivné zastánce, jímá mě obava, aby v součtu všeho nevyměnila má rodná země ještě poměrně volnou evropskou uzdičku za přitaženější putinskou a odplachtila s ní kamsi do poduralských stepí. Pročež všeho s mírou a rozmyslem.

No, nechám už prorokování. Svou kulturní identitu si Evropa už asi nezachová, na to pokročilo zahlcování cizím živlem příliš daleko, a ještě asi pokročí. Snad by si ale mohla zachovat rozhodování o sobě samé. Co k tomu je zapotřebí... politikům sestoupit z oblaků ušlechtilého ideálu, jemuž, tušil bych, ve skrytu duše sami nevěří, a začít se zabývat věcmi, jak se opravdu jeví. Rozlišit se vší rozhodností, kdo je tady doma a kdo host; a dát najevo, že ctností hosta je přizpůsobit se domácímu prostředí, nikoli naopak. Zabouchnout před přílivem dalších hostí vrata už asi nepůjde, lze si však počínat selektivně: co umíš, čím můžeš být této zemi prospěšný, jak se v ní chceš domluvit, v případě muslimských hostí navíc jsou-li ochotni pokládat svou víru za soukromou záležitost, navenek se s ní nevnucovat, nevymáhat si zvláštní práva a výsady. Ze zásady nepřijímat nikoho jen na základě ústní výpovědi; ztratil jsi doklady, říkáš... tady je adresa tvého vyslanectví, zažádej tam o nové. Kdo projde tímto sítem, po dobu jednoho roku mu poskytnout výpomoc raději materiální než finanční, rovnající se pozvánce tisícům dalších zájemců o blažený život na zlatém Západě. Po uplynutí té lhůty nechť se žadatel prokáže stálým zaměstnáním včetně odvodu daní. Nemůže-li, jest mu dáti na vědomí, že rozhodnuv se pro osud vystěhovalce na sebe vzal určité riziko; a že je výrazem dobré vůle, nikoli povinností úřadů hostitelské země podat mu pomocnou ruku. Sám jako někdejší uprchlík bych ještě připojil trochu vděčnosti, již sice nelze nařídit, je však také jedním z kriterií, dle nichž bude příchozí posuzován.

Intelektuálním poučovatelům je možno doporučit, aby se rozhlédli po té spoušti, k níž svými radami jako už zpravidla přispěli, a napříště se chovali zdrženlivěji. Jelikož, jak zmíněno, je pravidelné selhávání jejich předpokladů i následný karambol dán naprostou nezodpovědností ve slovech i činech, nebylo by darmé předložit každému přímluvci neomezeného přistěhovatectví kus papíru – tady račte potvrdit, moudrý pane, že ručíte svou osobou i majetkem za škody, jež mohou nastat uskutečněním vašich vizí. To se ovšemže nestane, mohl by ale být vydán seznam všech pohrom už od časů jakobínských, jejichž kmotrem byl rozbásněný intelektuál. Snad by pak veřejnost neskákala tak ochotně vždy znovu a znovu na tento dvěma staletími žluklý špek.

Co doporučit poddanému lidu – o občanské veřejnosti bych za daných okolností váhal hovořit – nebát se a nedat se. Nenechat se onálepkovat, žádat otevřenou diskusi, nedat si vnutit rozdělení témat na schválená a zakázaná. A vydržet; veď sa ony stratia, jak pějí bratři Slováci. Už se ztrácejí, už nevědí kudy kam, za rok a za den budou, lze bezpečně očekávat, už housti jinou. Dejž jen Bůh, aby mezitím nestačili doběhnout za kraj propasti a dovléct za něj proti naší vůli i nás.

Hannover, 9. září 2015

Psáno pro Novy Polygon



Diskuse


J. Jurax
0:24
16.2.2016

B. Rybák
21:21
15.2.2016

P. Jansky
17:15
15.2.2016

J. Mrázek
16:11
15.2.2016

P. Kmoníček
15:21
15.2.2016

V. Němec
12:24
15.2.2016

M. Valentová
13:19
15.2.2016

J. Šrámek
10:06
15.2.2016

B. Rybák
14:35
15.2.2016

J. Kanioková
16:43
15.2.2016

A. Alda
9:03
15.2.2016

M. Valenta
9:16
15.2.2016

J. Fridrich
9:42
15.2.2016

M. Valenta
10:36
15.2.2016

J. Vintr
12:47
15.2.2016

P. Lenc
7:50
15.2.2016

I. Schlägel
8:03
15.2.2016

R. Tesařík
8:12
15.2.2016

I. Schlägel
8:51
15.2.2016

P. Khail
12:53
15.2.2016

J. Vintr
14:21
15.2.2016

J. Jurax
1:27
16.2.2016

P. Vaňura
9:31
15.2.2016

o. istvanfy
9:51
15.2.2016

K. Křivan
11:07
15.2.2016

o. istvanfy
14:48
15.2.2016

P. Vaňura
14:49
15.2.2016

V. Kusý
17:23
15.2.2016

V. Kusý
17:23
15.2.2016

o. istvanfy
8:51
16.2.2016

J. Jurax
1:23
16.2.2016

o. istvanfy
8:32
16.2.2016

počet příspěvků: 45, poslední 16.2.2016 08:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.