Jsou asylum seekers, tedy hledači asylu, těmi, za které se vydávají, a hledají v té které zemi skutečně asyl? Podle jejich chování o tom osobně silně pochybuji. To proto, že mám informace, jak se říká, z první ruky. Sami jsme skoro před padesáti lety hledali asyl. Proto si troufám o skutečných pohnutkách většiny těch, kteří se dnes za asylanty na celém světě vydávají, silně pochybovat.

Na rozdíl od dnešních asylantů jsme my drahých služeb podloudných pašeráků lidí nepoužili a o tom, že pečení holubi sami do huby létají v zemi zaslíbené, oblbení nebyli. Naše pasy a doklady jsme si nechali, ať už měly cenu jakoukoliv, a v zemi, kde jsme se octli, v našem případu Rakousko počátkem září 1968, jsme se řádně přihlásili. Jediné, o co jsme rakouské občany požádali, bylo to, že jsme si mohli zadarmo postavit náš ministaneček v autokempu u Vídně. Jídlo, jízdné, benzin do naší Jawy 250 a jiné výdaje jsme si platili ze svého.

Hned jsme se začali zajímat o země, které by byly ochotny nás přijmout, a bylo jich tehdy požehnaně. Jak v Evropě, tak v zámoří. Při pohledu na mapu je každému jasno, že Evropa je jako předsíň do medvědího brlohu Ruska, tehdy Sovětského svazu, od kterého jsme chtěli být co nejdál. Proto jsme Evropu hned z našeho hledání vyřadili. Do USA jsme nechtěli, byli jsme tehdy příliš oblbení rudou propagandou, ve které jsme prakticky vyrostli, do kanadské začínající zimy se nám také nechtělo, a tak jsme zašli na australské velvyslanectví, kde bylo skoro liduprázdno, kde se ale vehementně verbovalo. U velvyslanectví evropských a severoamerických států stály mnohatisícové fronty občanů tehdejší ČSSR, kteří měli nedávné sovětské pomoci a dvaceti let socialismu už plné zuby.

Okamžitě jsme obdrželi propagační brožurky o Austrálii, zemi neomezených možností, prosperity a hojnosti. Brožurky zapracovaly. Vydáme se na prodlouženou dovolenou k protinožcům! A tak se jdeme zeptat na ambasádu a tam nám hned dávají dotazníky k vyplnění, posílají na rentgen plic, injekce očkování, organizují pro mne jako pro mužského pohovor s neomylnou kontrarozvědkou, otázky typu „byl jste na vojně, u jaké zbraně a v jaké hodnosti“ mě nenechaly na pochybách, zrovna jako otázka, zda máme svoje občanky. Ty jsme hrdě zapřeli. Také se zajímali, zda někoho v Austrálii známe. Nic netuše jsem řekl, že v Sydney bydlí můj bratranec a teta, maminčina sestra, ale moc si nepíšeme. Po těchto formalitách jsme každý obdrželi zadarmo letenku z Vídně do Sydney. Ve Vídni jsme celkem pobyli o trochu déle jak tři týdny, ve kterých jsme poměrně dopodrobna poznali Vídeň a stačili za pomoci nových i starých přátel zorganizovat přísun věcí nejnutnějších. Dvě nové kamarádky z autokempu, Holanďanky Joke a Hanny, se vypravily do Brna. Oficiálně jako návštěvnice strojírenské výstavy, později veletrhů, ve skutečnosti jako naši kurýři. Zpět se vrátily každá s objemným kufrem, co jim naše rodiny narychlo napakovaly. S Hanny jsme dosud ve styku. Takže jsme konečně měli slušné a tak potřebné teplé oblečení. Ovšem nechat si dovézt potřebné dokumenty o vzdělání, oddací list a podobně, nás ani nenapadlo. Ještě že jsme je do začátku nepotřebovali. Ty nám pak poslali rodiče poštou i s nějakými knihami. Jeden kamarád a kolega z Brna dost riskoval a jel jako za tetou do Vídně - dovezl nám další dva kufry potřebných věcí, převážně oblečení. Takže jsme na tom byli poměrně dobře. Náš malý staneček byl teď k prasknutí, ale nálada dobrá, měli jsme cíl, který se kvapem blížil. Na rozloučenou s Evropou jsme si za poslední šilinky na Mariahiferstrasse koupili malé kukačky, v pěkné papundeklové krabici. Hodiny nám ještě visí na stěně.

Nastala doba, kdy jsme měli podat naše zavazadla, a vyvstal nám menší problém. Bylo povoleno jen 20 kg na osobu a my jsme měli daleko víc. Nakonec vše dobře dopadlo, protože s úředníky se dalo mluvit a pár z Bratislavy, co byl v lajně za námi, měl jen dva kartáčky na zuby. Takže jsme spotřebovali ta jejich zavazadlová kila. V tu dobu létala z Vídně do Sydney každý týden tři letadla, Boeingy 707 plničké emigrantů z Československa. Všichni měli cestu plně hrazenou australskou vládou a Austrálie nepochybně dostala za pouhou cenu letenky hotové lidi. Doktory, inženýry, techniky, řemeslníky, a ne ledajaké. Lemplům se ke klokanům moc nechtělo. Drtivá většina z nás sice neuměla anglicky, ale i to měli v Klokánii zcuknuté, jak jsme na to později přišli. V davu byl průřez tehdejší československé populace, tedy převážně ti mladší, ale nescházely ani rodiny s dětmi a sem tam i lidi kolem padesátky a více.

Než jsme se nadáli, tak jsme 7. října 1968 přistáli na sydneyském International airport. Pro starší emigranty šok, pro nás mladší dobrodružství. Nestál ještě moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když celňák významně ukázal na krabici, ve které byly naše malé kukačky, tak můj první souvislý projev v Austrálii byl: „Tik tak, tik tak, kuku, kuku.“ Pochopil. Byl to inteligent jako většina jemu podobných po světě. Mezi dámami středního věku nebyla nouze o hysterické záchvaty.

Ještě než jsme byli vypuštěni z tranzitu, tak nám byly připnuty na prsa barevné knoflíky. Někteří měli červené, jiní modré a my bílé. Australská organizace, o které jsme neměli ani potuchy. Imigrační úřad kontaktoval lidi, o kterých se kdo zmínil, že je zná anebo je s nimi spřízněn, a dotázal se jich, zda by byli ochotni na přechodnou dobu nově příchozí ubytovat a nějak jim do začátku pomoci. A jak jsme vyšli z tranzitu, tak za zábradlím čekal chumel lidí, kteří měli také barevné knoflíky a prostě jsme každý měli najít svoji barvu. Tak jsem se po 23 letech opět shledal se svým bratrancem a svojí tetou, sestrou mé maminky. Ti nás i s kufry naložili do velkého stejšnu a odvezli k nim do domečku na břehu krásného sydneyského přístavu Port Jackson.

A tak jsme se octli v zemi, kde je všecko jinak. Jak počasí, tak na silnicích, kde se jezdí vlevo. Ruština s němčinou a francouzštinou nám byly naprosto k ničemu. Nezbylo nám než Leninovo učit se, učit se, učit se. To ovšem mimo práce, práce a zase práce, aby bylo na chleba. Skoro rok jsem umýval nádobí a vykonával pomocné práce v kuchyni v blázinci, kde se vařilo pro 3000 pacientů. Míla balila cukr na výrobní lince v cukrovaru. Po večerech jsme do sebe hustili angličtinu ve večerních školách pro imigranty. A tak se Míla za půl roku dostala v cukrovaru do výrobní laboratoře (byla z domova chemička) a já jsem za necelý rok začal se strojařinou, nejprve u prkna kreslit. Lehké to zrovna nebylo, vládl tu imperiální systém měr a vah, a tak mi nezbylo než se naučit bleskově převádět palce, libry a spoustu jiných podivných jednotek do metrické soustavy, abych měl jakous takous představu. Za čtyři roky se pak vše změnilo na metrickou soustavu a problém měli Australané, jenže naopak. V tuto pohnutou dobu jsme nevěděli nic rozumnějšího, než se začít množit a mít naše dva kluky. Napřed Petra (1970) a pak Martina (1972). Míla pak s nimi zůstala doma a ze mě se stal provider, přesně podle zdejší anglosaské předlohy. Postavili jsme si domeček v buši v Modrých horách, kam jsme se přestěhovali v r. 1973, a mně začalo dlouhé dojíždění do práce. Začali jsme se asimilovat. Po okolí jsme poznali nové kamarády a překvapivě hodně lidí z Československa, co přijeli zhruba jako my. Scházeli jsme se za různých okolností, jako oslavy narozenin, Silvestry a podobně, a přišli jsme na to, že jsme všichni trpěli takzvanými emigrantskými sny. Byly to dost nepříjemné noční můry, kdy se jeden znova octl v Československu a pak se už nemohl dostat ven. Vzbuzení a zjištění reality bylo příjemnou úlevou. Pracovat, převážně pro globální velké společnosti, jsem vydržel do r. 1992, kdy jsem byl v rámci racionalizace už potřetí v Austrálii vyhozen z práce. Pak jsem začal soukromničit a provozovat engineering consulting za úplatu. Do roku 2005 to fungovalo docela slušně. Občas jsem si chvílemi přál, aby bylo té práce méně. Když se nás lidi zeptali, co děláme, tak jsme s kamarádem říkali, že jsme industrial prostitutes. Nechávali jsme se najímat a také jsme byli placeni od hodiny. Takže takto nám skončila ta prodloužená dovolená z roku 1968. Teď už jsme oba deset let doma a pobíráme jednotnou starobní penzi. Zatracený kapitalismus.

Takže, vážení, porovnejte, jak jsme se jako asylanti chovali tehdy my a jak se chovají takzvaní asylanti dnešní. Nás ani nenapadlo vyžadovat či si dělat nějaké nároky na cokoliv. Byli jsme Rakousku a následně Austrálii nesmírně vděční za to, že nás tak laskavě přijala, a ani nás nenapadlo něco vyžadovat nebo požadovat. Spíše jsme se starali o to, co nejdříve se zařadit do pracovního procesu, což se nám do tří týdnů podařilo.

Věřím, že naší prací a odvedenými daněmi od roku 1968 do 2006 jsme plně splatili nejen letenku, ale i naši výuku angličtiny a přispěli tak k rozkvětu našeho adoptovaného a krásného domova. Splynuli jsme se zdejší společností a asimilovali se, jak to jen šlo. Australané k nám byli vstřícní a přátelští a máme mezi nimi mnoho dobrých přátel. To na rozdíl od dnešních, ve velké míře ekonomických imigrantů, kteří preferují žít v etnických ghettech na účet hostitelské země.

Tito jsou ze zemí s inkompatibilní kulturou, pokud se to, co s sebou z těchto zemí přivezou, kulturou vůbec nazvat dá. Válečná ideologie vzniklá v divoké poušti vyniká neobyčejnou krutostí a agresivitou. Naprosto pohrdá lidským životem, demokracií, právy žen a příslušníky jiných vyznání. Taková ideologie se náboženstvím při nejlepší vůli nazvat nedá, jedině snad ďábelským. Tato válečná ideologie se svojí doktrínou podřezávání lidí či dokonce hlav hnusně uříznutých těm, koho pokládají za nepřítele, kamenování žen nařčených z nevěry anebo sekání rukou těm, co něco ukradli, nemá s náboženstvím vůbec nic společného. Tato válečná ideologie vydávající se za náboženství pouze zneužívá název islám k ovládání a oblbování mas.

Nahlédneme-li jen velice krátce na různá světově rozšířená náboženství, tak není jediné, které by se islámu jen trochu přiblížilo co do krutosti, pomstychtivosti, agresivitě, nesnášenlivosti a nesmiřitelnosti. Ano, v historii byly doby, například v křesťanství, na které jmenovitě katolická církev není zrovna hrdá. Dnes však může žít vedle sebe bez vážnějších konfliktů většina světových náboženství, až na pouhých 1400 let starý a stále dravě expansivní islám. A tak 13 500 let starý hinduismus žije bok po boku s 2500 let starým buddhismem, jak jsme se přesvědčili před dvaceti lety na našich toulkách v Nepálu. 3000 let starý judaismus i se všemi jeho odnožemi existuje v pohodě vedle z něj vzniklého 2000 let starého křesťanství a jeho četných církví.

Takže nedávný návrh současné australské federální vlády zakázat nelegálně a bez dokladů přibyvším jedincům vstup na australskou půdu po celý zbytek jejich života je na místě. Zabrání se tak sňatkům za účelem získání legálního pobytu a zároveň tato akce vyšle silný signál pašerákům lidí, že Austrálie ilegály pod rouškou asylantů nepřijímá.

Tito ilegálové stojí nás, daňové poplatníky, miliardy dolarů ročně, včetně jejich advokátů, kteří si na tom na náš účet mažou kapsy. Drtivá většina těchto ilegálů se nehodlá asimilovat do většinové společnosti nebo dokonce i pracovat, tedy zařadit se do pracovního procesu. Jediné, co dokáží, je parazitovat na společnosti, kterou rozvracejí a polarizují. Jsou jako rakovina, nebezpečně se šíří, a tak je nutno tento problém jako rakovinu léčit. Nejdříve postiženou tkáň společnosti odstranit (vyříznout anebo amputovat, rozuměj deportovat, ať už dobrovolně nebo násilně, čili postrkem) a pak nasadit agresivní chemoterapii s následnou radiací, aby i poslední buňky zhoubné choroby byly z organismu společnosti odstraněny. Zrovna jako léčba rakoviny to bude proces náročný, bolestný a riskantní, avšak nutný, pokud chce společnost přežít.