Jedním z témat nového roku se i díky některým v posledních dvaceti letech uděleným kontroverzním milostem a amnestiím stala prezidentská pravomoc udílení milosti a amnestie.

Nechci se věnovat jen těm milostem a amnestiím, které oba naši polistopadoví prezidenti udělili v době svého působení, ty jsou již dávno předmětem kritiky mnoha jiných komentátorů. Chtěl bych se věnovat problému milostí a amnestií více obecně, jeho historii a funkci.

Institut milosti není nějakým moderním humanitárním přínosem našeho "civilizovaného" věku. Existoval v různých formách prakticky od doby, kdy se tvořilo právo a právní povědomí. Vycházel z principu neomezené suverenity vladaře, jeho funkce jako jediného a všemocného zákonodárce a soudce. Tento princip obecně platí i dnes, společnost sice historickým vývojem (alespoň v zemích, které se hlásí k demokratickým principům) přenesla zákonodárné a justiční pravomoci na parlament a nezávislé soudy, ale institut milosti zůstal zachován a je téměř vždy v pravomoci hlavy státu.

Odůvodnit jeho existenci tam, kde se jedná o individuální milosti, je myslím snadné. I tam, kde technicky není možno pochybovat o vině odsouzeného, mohou existovat závažné okolnosti, které si zaslouží zohlednění a zvláštní posouzení, které se vymyká pravomoci soudu vázaného platnými zákony. Ikonografický symbol justice, slepá osoba s váhami, správně popisuje její funkci. Aby byla justice obecně spravedlivá, musí nutně být slepá, musí vážit každému stejně, podle stejných zákonů. Jejím společenským úkolem je uplatnění práva a spravedlnosti. Tyto dva pojmy nejsou ale vždy totožné, a jejich možný konflikt se vždy nedá řešit v jejich zákonem vymezeném prostoru. Navíc i ten nejlepší justiční systém může někdy selhat. A ve zvláště výjimečných případech je jistě správné uplatnit i obecné humanitární principy. Je možno kritizovat množství udělených milostí, je možno kritizovat konkrétní případy, je možno diskutovat o nějaké konsultativní roli parlamentu nebo exekutivy v udělování milostí, ale nemyslím, že je možno zpochybnit samotný princip prezidentské pravomoci udělit milost, který je nutnou pojistkou pro všechny uvedené případy.

Něco jiného je pravomoc zastavit trestní stíhání ještě před tím, než proces justice může být završen. Zde se podle mého názoru jedná o archaický návrat k tomu dávno překonanému principu všemocného vladaře stojícího nad právem. Nemyslím, že má co dělat v demokratické společnosti, která rozděluje zákonodárnou, výkonnou a justiční moc a chrání si jejich vzájemnou nezávislost, bez níž přestává být demokracií. V principu je zastavení trestního stíhání stejným narušením demokratických principů jako zamítnutí zákona hlavou státu ještě před tím, než parlament zákon projedná a schválí. Zastavení trestního stíhání prezidentem už není systémovou korekturou nebo zohledněním těch výjimečných okolností, o kterých jsem hovořil výše, je hrubým vnějším zásahem do výkonu nezávislé justice a není spravedlivé ani ke společnosti, ani dokonce k osobě, na kterou se vztahuje - nechtěl bych být příjemcem milosti v případě, v kterém vím, že jsem nevinen, a věřím, že svou nevinu mohu prokázat. Ještě horší je udělení milosti nebo zastavení trestního stíhání tam, kde obviněný o milost nežádal. Pokud nežádám o milost, která je mi přesto udělena, jsou tím porušena i má občanská práva, je mi odebrána možnost se hájit a očistit před nezávislým soudem.

Zastavení trestního stíhání činitelem mimo justiční systém je stejným popřením principů práva a spravedlnosti, jako jeho bezdůvodné nebo politicky motivované zahájení.

Amnestie, jako hromadné uplatnění pravomoci udělení milostí, je zvláště výjimečným případem. U nás se mluví o "tradici" udělování amnestie při nástupu nebo volbě prezidenta, a je často udělována i během jeho působení. Vznik této tradice se zajímavým způsobem chronologicky shoduje s nástupem komunismu v Československé republice, na její zdroje se musíme podívat za hranice našeho státu, lépe řečeno na východ od nich, do Sovětského svazu. Sovětská historie je "přeplněna" amnestiemi, Stalin sám jich udělil několik, a jeho nástupci v tradici pokračovali. Často se jednalo o amnestie masové, a jejich subjekty vypovídají mnoho o stalinském systému. Slavná amnestie u příležitosti konce druhé světové války se vztahovala na zběhy a kolaboranty, ale vynechala ruské válečné zajatce, kteří většinou putovali z německých lágrů do lágrů sovětských, vztahovala se na kriminální trestné činy, ale vynechala velkou většinu politických vězňů.

Amnestie v bývalém Sovětském svazu někdy připomínají spíše regulaci stavu vody v přehradní nádrži, když je jí příliš mnoho nebo se čeká příval, něco se vypustí, v tomto případě se něco "odpustí", když jsou gulagy přeplněné nebo se chystá nová vlna zatýkání. Naši komunisté se snažili, seč mohli, náš justiční systém a naše pojetí práva a spravedlnosti co možná nejvíce přiblížit jejich sovětskému vzoru, převzali systém politické represe a gulagů, a aby ukázali svou "humanitu", převzali i sovětskou tradici regulačních amnestií. Rozhodně se nejedná o naší domácí tradici.

I dnešním světě mají amnestie zajímavou vlastnost, jsou milostivě udělovány převážně diktaturami, nebo jsou na nich požadovány a vynucovány organizacemi jako Amnesty International a jí podobnými organizacemi a někdy tlakem OSN. Nevypovídají nic pozitivního o humanitě režimů, které je udělují, ale o zoufalém stavu justice v jejich zemích. Podíváme-li se na stránky Amnesty International, vidíme, jaké státy udělují hromadné amnestie nebo je to od nich žádáno. Senegal, Keňa, Nigerie, Alžír, Súdán, Korea. Příklady hodné následování?

Abychom byli spravedliví, dokonce i demokratické státy někdy udělí hromadnou amnestii. Je zde ale jeden rozdíl, taková amnestie se obvykle vztahuje na jeden specifický trestný čin, je obvykle udělována tam, kde se nějakým způsobem nemůže uplatnit normální právní proces, nebo tam, kde společnost dosáhne konsensu na jeho aplikaci. Na příkladu USA je možno demonstrovat oba případy. Hromadné amnestie v celé dvousetleté historii USA by se asi daly spočítat na prstech jedné ruky. Mají jednu společnou vlastnost, týkají se jednoho trestného činu nebo úzké skupiny návazných činů. Nikdy se nejedná o nějakou všeobecnou amnestii. Zmíním se o třech, podle mně typických případech amnestie.

Prvním příkladem je amnestie udělená prezidentem Lincolnem občanům a vojákům Konfederace po skončení občanské války. Všichni vojáci Konfederace se technicky dopustili rebelie proti zákonné legitimní vládě USA, v tomto případě proti ní dokonce pozvedli zbraň. USA a president Lincoln stáli před problémem: nešlo zrušit zákony o velezradě a protistátnímu spiknutí, nešlo ale ani potrestat všechny viníky, za prvé jich bylo příliš mnoho, a za druhé by jejich potrestání přineslo nesmírné politické a ekonomické problémy a znemožnilo by znovuzapojení Jihu do USA.

Ani tehdy se ale amnestie netýkala případů kriminální nebo jiné trestné činnosti, znamenala jen to, že pokud se občan neprovinil jiným způsobem, nebyl pro svou příslušnost k armádě Konfederace trestán podle platných zákonů, i když tyto obecně správné zákony si zachovaly platnost.

Druhým případem je milost udělená prezidentem Carterem takzvaným "draftdodgers" vietnamské války, tedy těm Američanům, kteří nesouhlasili s válkou a odepřeli svou účast odchodem do Kanady, Švédska nebo jiných zemí, které jim poskytovaly azyl. Jednalo se o řádově tisíce až desetitisíce osob, velká většina odvedených Američanů si svou vojenskou službu poctivě odsloužila, někteří ve Vietnamu, jiní v USA nebo jiných místech, kde armáda USA v té době působila. Společnost dospěla k určitému konsensu, válka nebyla tak "populární" jako jiné války, vojenská služba již několik let nebyla povinná. Prezident Carter usoudil, že společenské tlaky na odkriminalizování této skupiny jsou nadále neúnosné. Podle reakce veřejnosti měl asi pravdu, velká většina Američanů jeho rozhodnutí přijala se souhlasem nebo alespoň s porozuměním.

Ani tady nešlo o nějakou všezahrnující amnestii, znamenalo to jen tolik, že se změnil názor společnosti na jeden specifický trestný čin a že nebylo nadále únosné trvat na jeho trestání v době, kdy pominula jeho společenská nebezpečnost. I tak to bylo rozhodnutí ve své době kontroverzní, našlo mnoho hlasitých odpůrců i příznivců a bylo předmětem bouřlivých diskuzí.

Třetím případem, a jediným, který by snad mohl být přirovnán k těm našim a sovětským amnestiím, je tzv. imigrační amnestie, která byla již několikrát opakována. Přirovnatelnou je tato amnestie jenom a právě pro to, že se nejedná o amnestii zcela ojedinělou.

Vždy se vztahovala jen na trestný čin ilegálního pobytu v USA, ilegálního zaměstnání bez pracovního povolení a trestných činů nebo přestupků s tím spojených. Důvody těchto amnestií jsou směsí pragmatismu, humanismu a zjevné resignace amerických úřadů před problémem, který je prakticky neřešitelný. Velké množství ilegálních emigrantů, zejména v Kalifornii, New Yorku a Floridě sebou nese problémy s jejich zdravotním pojištěním, školním vzděláním jejich dětí, nevymahatelností daní a možností lokálních úřadů poskytovat svým občanům služby, na které mají v americkém systému nárok. V některých okresech Kalifornie je až o třicet procent více "konzumentů" služeb, než s kolika může být počítáno v rozpočtu, papírově prostě nejsou, i když ...

Tyto amnestie, jakkoliv nesystémové a nepopulární, nebyly ničím jiným než pokusem jednou za čas legalizovat skutečný stav a jen těžko se dá mluvit o amnestii v tom smyslu, o kterém se diskutuje u nás. Jsou specifickým jevem, který u nás, doufejme, že ne jen zatím, nemá přímou obdobu.

Co mají amnestie v demokratických státech společné, je to, že jsou zpravidla udělovány v době převratných společenských změn, že jsou cíleny víceméně přesně na určitý okruh osob a specifický trestný čin, který je dán změnou poměrů v dané společnosti, že nejsou předmětem politických spekulací a že jsou jevem tak výjimečným, že se o nich v normálních dobách ani neuvažuje. Jsou příliš hrubým zásahem do systému justice.

Z uvedených příkladů vyplývá, že v demokratickém státě, jakým je Česká republika, nemá všeobecná amnestie tradici a nemá, kromě případů vážných a náhlých změn ve společnosti, ani opodstatnění.

Oslavovat nástup nového prezidenta nebo státních výročí tím, že se otevřou brány věznic a na pokojné občany se vyhrnou odsouzené kriminální živly, není projevem humanismu a demokracie, je to spíše návrat k dávno překonanému pojetí humanity a spravedlnosti.

(Tento článek je aktualizovanou verzí textu poprvé zveřejněného před několika lety.)