Washington oficiálně uznal existenci bolševického SSSR dost se zpožděním.

Prezidentem Woodrowem Wilsonem jmenovaný ambassador Joseph E. Davies vůbec nechápal tamější Stalinovu dobu třicátých let. Ještě znamenitěji a padoušsky se vyznamenával v Moskvě působící profesionální žurnalista Američan Walter Duranty, v USA velebený.

Molotov-Ribbentrop pakt o neutralitě, vzájemném neútočení, byl v Moskvě slavnostně podepsán v srpnu 1939, jeden týden před německým útokem na Polsko, k započetí druhé světové války. Nacisté a komunisté si vyměňovali pochytané špiony ve službách západních demokracií.

Pak tedy v červnu 1941 započal plán Barbarossa, Hitlerův útok na šírou Rus a z hanebného Stalina se stal partner západních spojenců a příjemce obrovského množství dodávek nejen válečného materiálu - veledarů nikdy neuznaných, natož kdy splacených.

Na východní frontě objevena Katyň, tisíce mrtvol polských bojovníků, potvrzeno odborniky Mezinárodního červeného kříže.

Západní spojenci dodržovali závazky, však proto nedošlo k americkému osvobození Prahy.

Je po válce, veletoč hodnot se znovu všelijak rozjíždí. Jednak štědrosti Marshallova plánu, jednak realita Churchillova projevu na malém učilišti v americkém vnitrozemí v roce 1947 o železné oponě. Studená válka započala. V červnu 1950 ji následovala válka korejská s odhadovaným počtem snad milionu ztracených životů tam se utkavších bojovníků. Jakési příměři uzavřeno v roce 1953, Korejský poloostrov rozdělen na dvě radikálně různým způsobem si počínající státy. Jeden kvetoucí, druhý hynoucí, avšak netající se záluskem rozpoutat nukleární inferno.

Kolotoč se nepřestal pohybovat s různými plusy a minusy: v tomtéž roce umřel Stalin, začátkem roku 1956 došlo k 20. sjezdu komunistické vládnoucí strany SSSR. Proslulý Chruščovův projev destalinizační, ledy se pohnuly, v Maďarsku vypukla revoluce, ošklivě potlačena, OSN nijak nezasáhlo.

Končilo však věšení ve velkém, nastala doba následné posmrtné rehabilitace, aniž by ovšem došlo k pořádnému vyúčtování s dychtivě se zaslouživšími věšiteli.

Berlín, 1961, Zeď míru ztopořena. Praha, 1968, pražské jaro, zasvitl socialismus s lidskou tváří. Za pár měsíců téhož roku takové naděje přeťal příjezd tanků spřátelených bratrů ze sousedství. Nastaly roky temna, normalizace, abnormalizace.

Gorbačov se objevil s glasností a perestrojkou. Reagan s Gorbačovem se procházejí spolu v Moskvě po Rudém náměstí.

Rok 1991, kolaps Sovětského svazu, největší tragédie dvacátého století. Takto událost hodnotí Vladimír V. Putin, dřívější důstojník obávané tajné policie KGB, nynější prezident posovětského Ruska, z mnohých směrů hodnocen jako prozatím největší postava nového století.

. - -

Kdyby došlo k obnovení Sovětského svazu, tak jak Putin dychtí, byl by to stát rozsahem ten největší na světě, 17 milionů km2 povrchu zeměkoule, nyní s odhadovaným počtem 293 milionů obyvatel. Z nich 43 % jsou etničtí Rusové, ruský jazyk jich ovládá 58 %. Druhým nejpočetnějším jazykem je ukrajinština, třetím je jazyk uzbecký.

Letos 2017 by se Sovětský svaz byl dožil přesně jednoho století vlády jedné marx-leninské ideologie, jediné legitimní náboženské víry, jíž ovšem byl stoprocentní ateismus. Podle dosažitelných odhadů současné situace, těchto ateistů je pouhých 12 %, převládá většina 54 % křestanů ruské ortodoxní víry. Na druhém místě jsou sunni muslimové – 24 %.

Pět metropolí s největším počtem obyvatelstva: Moskva, Petrohrad (původní název takto obnoven), Kyjev, Taškent, Minsk. Průměrný GDP per capita v původním sovětském společenství dosahuje ekvivalent 6899 dolarů, na 76. místě na světě, před Bulharskem. Sjednocením, SSSR by svou ekonomikou předstihla Jižní Koreu a Kanadu, ale zůstala za Indií (1,3 miliardy obyvatel) a Francií.

Velikosti rozpočtu: 1. USA, 2. Čína. 3. Saúdská Arábie, 4. Rusko. To je na 2. místě početním rozsahem svých vojenských sil - 4,3 miliardy, za Čínou - 4,6 miliardy.

Přírodní hranice s pohořími: ty Rusko má všemi změry, pouze s jednou výjimkou, jíž jsou roviny směrem k západní Evropě. Rusko ale postrádá ice free deepwater port.

- - -

Gorbačov, strůjce glasnosti a perestrojky, byl odstraněn, aniž ale uvězněn či dokonce fyzicky zlikvidován.

Nástupce Boris Jelcin se prokázal jako nevražedný činitel, leč přliš značný alkoholik. Stal se příležitostí k pořádnému rozkradení národního majetku, k rozkvětu miliardářských mafiánů.

A v čele nové elity se nejznamenitěji projevil Vladimír V. Putin, oficírský produkt KGB, s předchozí kariérou v Dederonii, dostatečně obeznámen s německým jazykem, a tedy i prvním tamějším soudruhem Honeckerem a v nynějších časech úspěšně sjednoceným, s kancléřkou Merkelovou, jejíž ale další kariéra teď oprávněně visí dost na kahánku. V Německu budou brzké volby a voliči s dosud čerstvou pamětí o úsilí této kancléřky s otevřenou náručí vítat milion mohamedánských uprchlíků.

Kágébácké kádrové pozadí by zpravidla bylo varováním k pořádné opatrnosti. Jenže mnozí z nich v rolích podstatně špionských měli příležitosti nahlédnout do života západních společností a seznamovat se s realitou takového světa.

Bdělost ale budiž zachována, což jakoby zcela nečinil bývalý prezident George W. Bush svým známým ujištěním, že pohlédl Putinovi do očí a uvěřil mu.

V roce 2012 Mitt Romney, bývalý guvernér pokrokového státu Massachusetts, usiloval vystrnadit Obamu z Bílého domu a málem se mu to povedlo. V první televizní debatě na otázku o největším nebezpečí tehdejší současnosti, Romney ukázal směrem k Rusku, což vyvolalo bujarý posměch všech údajných odborníků na záležitosti komunistické a postkomunistické.

Krátce poté jsem plul po Černém moři podél Gruzie, se zastávkou v Soči a poté na Krymu, končině tehdy ještě ukrajinské - cizího státu, leč po dlouhé době nejednoho století majetek to ruský, sovětský, k němuž posléze bez výstřelu došlo. Zřetelné projevy ukrajinského nacionalismu nám zřetelně uvízly v paměti ze Sevastopolu a nejen tam.

Na rozdíl od svého předchůdce G.W. Bushe, prezidentský následovník Obama

přílišnou vřelostí vůči Kremlu neoplýval. Nebyla to jen anexe Krymu, ale i podpora proruských živlů ve východní části Ukrajiny, nejistota v baltských republikách a značně též ruské počínání v Sýrii: Putinova aliance s režimem Bašara al-Assada, malý zájem podílet se na kampani roti ISIS. Větším se zdál být ruský zájem na zbudování letecké základny v místě Lattakia a ruské vojenské přítomnosti ve Středozemí, zcela první v nynější posovětské éře.

Rusko-americká situace se notně zhoršila zásluhou výsledku prezidentských voleb v listopadu 2016. Nikdo nepochyboval o samozřejmém vítězství Hillary Clintonové, však připraveny oslavy se šampaňských a rachejtlemi ve velkém množství. A pak se stalo, co se stalo - velice trapné fiasko se uskutečnilo, tantrum neboli notný vztek vyvřel. Dřív platila tradice gentlemanského přiznání vlastní porážky a jakési přece jen pogratulování vítězi. S podporou naprosté většiny mediálních zdrojů došlo k hledání příčin fiaska nikoliv ve vlastních řadách. Porážku zavinil vítěz, jak se dalo, věru muselo, předpokládat. Rusko, konkrétně Putin, volby podvrátil, zmanipuloval.

Důkladná to obvinění, pro něž žalobci ale nejsou schopni dodat potřebný důkaz.

Kongresmani, jako například černošský Lewis ze státu Georgia, trvá na svém přesvědčení

s důrazem, že věří (I believe),že to tak je, taková je pravda. A kdo by nevěřil, je rasista, finito. Nejeden a zejména nejedna žalobkyně jako kalifornská kongresmanka Maxine Waters je v tažení zahájit proces tzv. impeachement, jediný ústavou přípustný nástroj, jak odstranit prezidenta z úřadu. Dosud se to nikdy nestalo.

Rovněž se v Putinových kruzích nevytvořil nijak příznivý vztah k západním hodnotám, natož těm demokratickým. Putin se zdá být v Rusku idealizován jako šampion křesťanství a morálky, v kontrastu k sekularismu současného liberálního Západu.

Pro Putina to jeho náhlé „křesťanství“ ovšem znamená sympatie pro ruskou církev ortodoxní, už v minulosti dominované preláty, kteří ve skutečnosti byli důstojníky KGB. (Cathy Young, výtečná znalkyně ruského prostředí, ve svém textu „False Friend“, The Weekly Standard, 23.1.2017, se zmiňuje o výsledku průzkumu, podle něhož 37 % republikánů pozitivně hodnotí Putinovo počínání jako potenciálního spojence proti radikálního islamismu.)

Trump rovněž neváhá tvrdit, že Rusko pro USA není tím hlavním nepřítelem (“our number one geopolitical foe“). Svého času Reagan nabídl ruku ke spolupráci s Gorbačovem a ono to fungovalo. Trump neprohraje tímtéž nabídnutím ruky. Putin se nesnaží Ameriku nebo Evropu dobýt a zničit. Jemu jde o zájmy Ruska - jejího práva být velkou mocí a být příslušně respektováno. Krym patřil Rusku od časů Kateřiny Veliké v osmnáctém století. Americké elity stále velebí F.D. Rooseveltovo dvacáté století. Je snad naším cílem nepřátelství s Ruskem a studená válka č.2 naší novou realitou?

„Co vlastně povznáší Putina do výšin nad ostatní velikány 21.století?“ Takovou otázku vznáší konzervativní a několikanásobně neúspěšný prezidentský kandidát Pat Buchanan ve svém eseji „Je Putin mimořádným státníkem naší doby?“ (Townhall, 31. března 2017). Když se v zimě 1999-2000 Putin dostal k moci, jeho země, rozkrájená kleptokratickými elitami, byla v bankrotu. A stejně jako Atatürk v Turecku ve dvacátých letech, Putin probudil Rusko k životu a voliči mu přisuzují záchranu státu. Spojil se s tradicionalisty, nacionalisty, populisty.

Miliony Evropanů si přejí znovuzřízení své národní identity, uzmout ji oné nadnárodní Evropské unii. Putin rovněž odmítá pokrokový morální relativismus západních elit, které odhodily své křesťanské kořeny a daly přednost sekularismu a hedonismu. Stal se symbolem národní suverenity v bitvě s globalismem, což vypadá, že se stane velkým utkáním našich časů.

Nic tedy jakoby nezbylo z aktuální váhy někdejšího marxismu-leninismu.

K představě takové útěchy potřebujeme ještě jednu vizi, jíž by ovšem byl permanentní zánik současného mohamedánského fanatismu.

KONEC

5. dubna 2017

Neoficiální stránky Oty Ulče