... a ideologická houpačka

Budoucnost má v zásobě velký výběr alternativ, jimiž se může vydat. Stalo se však zarážejícím obyčejem této doby vybrat si z nich tu nejpříznivější, nejoptimističtější, a nad ostatními odmítat byť i náznakem zapřemýšlet, abychom se náhodou nedomysleli něčeho nepatřičného. Nebo, což není o mnoho poctivější, vycházet ze situace, jaká právě je, a předpokládat, že potrvá i po všechny věky příští. Ostatně věky nedlouhé; na rozdíl od našich prozíravějších předků dnešní politické a jiné elity příliš nezajímá budoucnost v rozsahu širším než - přinejlepším - jedné generace.

Proč se o tom zmiňuji: četl jsem nedávno v Lidovkách zasvěcený, dobře promyšlený článek o současném stavu věkovitého sporu palestinsko-izraelského. Jeho autor velmi správně dovozuje, že Izrael sotva může přistoupil na požadavky kladené mu západními rádci (ustoupit na hranici z r. 1948, vpustit do země potomky arabských uprchlíků z téhož roku, vyklidit židovské osady na palestinském území, zřídit dopravní koridor mezi Gazou a Západním břehem Jordánu atd. atd.), jelikož by si tak sám nad sebou podepisoval ortel zániku. Na druhé straně zase nebude-li prý Netanjahuova vláda ochotná k ústupkům, že to znamená další ochlazení už takhle dost narušených vztahů se Spojenými státy, jediným spojencem a ochráncem, který může být Izraeli něco platný…

Na tomto místě bych si dovolil upřesnění: vztahů ne ani tak se Spojenými státy, jako s Obamovou administrativou. Barack Hussein Obama, dvěma muslimskými jmény (barak = arabsky požehnaný) obdařený a v islámu přinejmenším zčásti vychovaný, je sice dosti dobrý státník, než aby se otevřeně stavěl na arabskou stranu sporu, svou náklonnost však dává srozumitelně najevo mimo jiné i tím, co nedělá a neříká. O příčinách krvavého teroru na Blízkém východě sice uvažuje, slovem islámský jej však ze zásady neoznačuje. Řádění milic tzv. Islámského státu už dlouho volá po zásahu pozemními jednotkami, protože samo letecké bombardování ještě žádnou válku nevyhrálo, k tomu však není ochoten. Proč, lze si snadno domyslet: postavil B.H. Obama svou volební kampaň na slibech, že všechno bude dělat jinak a líp než ten kovboj Bush, což si asi měl lépe rozmyslet; pár let přešlo a už dělá všechno stejně jako ten kovboj Bush, až právě na tu pozemní intervenci. A snad, kdoví, i jakýsi rovněž nevyslovený sentiment pro syny Prorokovy na dně duše chová, neboť co se do dětské mysli zasije, má sklon přetrvávat i nadále a brání zavelet k pozemní operaci proti Islámskému státu nebo zaujmout méně namrzlý postoj k izraelskému spojenci. Ale to už je beztak pomalu jedno. Druhé volební období Obamovi pomalu končí, do třetího nastoupit nemůže, a kdo přijde po něm, nastaví svou zahraničně politickou linii zase jinak. Ani nebude moci nenastavit: situace na pláních syrsko-mezopotámských se očividně mění ze zlé v ještě horší a chtě nechtě si vyžádá důraznějšího zákroku.

I když… pochybnost se vtírá, může-li být důraznější zákrok vůbec co platný. Rozprášit chaotické houfce džihádistů, pozavírat vůdce (ale jen proboha ne do Guantánama, to jemné povahy špatně snášejí) by pro profesionálně organizované, moderně vyzbrojené vojsko s leteckou podporou neměl být velký problém, jenže co dál? Tak, lidičky, udělali jsme vám tady pořádek, a vy si ho teď už udržujte sami… to tady už párkrát bylo a nijak zvlášť se neosvědčilo. Sektářskými boji rozeštvané země obsadit, zkorumpované ministry a úředníky povyházet a nahradit vlastními, ze zámoří povolanými, a to ne dočasně, nýbrž natrvalo… oj oj. Podobal by se takový postup po čertech kolonialismu a náš pokrytecký čas má za to, že krize se neřeší činy, nýbrž slovíčky. Kdepak. Nikdo není zvědavý na ovládání hadího hnízda zvaného Blízký východ, i kdyby z něj ropa řekami tekla. A zkusit to jinak, přijít, udělat pořádek a zase odejít… netrvalo by dlouho a stavem by znovu byl krvavý blázinec s jediným ostrovem pořádku, demokracie a občanské svobody, zvaným stát Izrael. Ovšemže ostrovem ze všech stran poučovaným a káraným za necitelné nakládání s palestinským lidem, z toho se za těch sedmašedesát let už stal jakýsi politický folklor. Má ještě smysl hledat nějaké řešení?

Nu, snad by i mělo. Ovšem… nelze vyřešit problém, aniž bychom mu porozuměli, což by mělo být zřejmé, ale jaksi není. A nelze problému porozumět, aniž bychom se dobrali kořenů, z nichž vyrůstá. Kořen, z nějž vyrostl krvavý předněvýchodní blázinec, kruťme to jak chceme, nese jméno islám. Ne náboženství jako každé jiné, jak nás utěšují ti, jimž by neškodilo se občas pročíst pár stránkami koránu, nýbrž ucelená, výjimek ani odlišných výkladů nepřipouštějící soustava věroučných, politických, právních, vojensko-strategických, společensko-rodinných atd. doktrin, přitom soustava znehybnělá, ustrnulá v čase svého vzniku ve století sedmém. Vývoj se však ani nejposvátnější doktrinou zastavit nedá, rozpory narůstají a propukají iracionálními nenávistmi. Zamyslíme-li se nad tím jevem hlouběji, může nám být nápadná shoda s ideologiemi, co jich lidstvu nadělil čas od jakobínské revoluce až po politickou korektnost. Také si všechny domýšlely – ještě domýšlejí -, že se dobraly vrcholné, dále už nezměnitelné pravdy, a dopadly s ní pokaždé, jak dopadly a ještě dopadnou. Islám, nesoucí všechny znaky ideologie, dopadá také tak.

Vývoj nepostupuje po přímce, hle krásný cíl, hle cesta k němu, jak si představují budovatelé nových, lepších světů, ale má své výkyvy. V průběhu dějin je pro ideologie typická… dejme tomu houpačka. Majetníci konečných, nezměnitelných pravd začnou po nějakém čase zjišťovat, že jaksi zaostávají za těmi, kdož nemajíce té skálopevné jistoty experimentují, dopouštějí se chyb a učí se z nich, krůček po krůčku postupují k vyšším stupňům funkčnosti a prosperity. Tu se rozlehne volání: „Vidíte? Naši protivníci (nevěřící, kapitalisté) nás předběhli! Musíme je napodobit v tom, co vynalezli užitečného, aniž bychom se vzdali svých nepochybných (islámských, socialistických) zásad!“ To ovšem je guláš, který se nemůže nepřipálit; tu se znovu rozlehne volání, jenže opačné: „Vidíte? Tak jsme dopadli s těmi vašimi reformami! Pryč s tím! Konec opičení po (kapitalistech, nevěřících), vraťme se k čistému, nezkaženému (islámu, socialismu), jak jej formulovali jeho zakladatelé (Muhammad, Marx, další příklady nechť si vážený čtenář vyhledá sám). Houpačka ovšemže nemůže pokračovat ve výkyvech donekonečna; jednou je dosaženo bodu, na němž to dál už ne a nejde. To také je bod, na němž se při vší své sebejistotě – nebo právě pro ni – zadrhla houpačka islámu. Nedejme se mýlit lehkostí, s níž zaplavuje Evropu proudy uprchlíků. Není to znamení úspěchu, nýbrž selhání; z úspěchu se totiž neutíká. Mimo Evropu je stupeň rozkladu už nepochybný a nejspíš definitivní. Islámský stát v Iráku a Sýrii, al-Kaida od Afghánistánu po Jemen a Libyi, aš-Šabáb v Somálsku a v Keni, Boko Haram v Nigerii, Abu Sayyaf a jiné teroristické spolky na muslimském jihu Filipín… všechny si předsevzaly, jak již zmíněno: návrat k čistému, nezkaženému islámu dob Muhammadových a jeho prvních následníků. Dosáhly však jen rozvratu, z nějž bude obtížno se vracet… kdepak do časů Prorokových. Aspoň toho zkorumpovance Mubaraka, lotra Kaddáfího, ba i hromadného vraha Saddáma Husajna kéž by nebeský Alláh navrátiti ráčil; byli to tyrani, kruťasové a co ještě chcete, ale aspoň udržovali pořádek. Jenže Alláh asi neráčí. Bylo už rozseto příliš mnoho nenávisti, než aby se houpačka dějin mohla vrátit k jakés takés normalitě.

Doznávám se k omylu: když jsem před lety koncipoval svůj futuristický román (vyjít má někdy během května), měl jsem představu islámu jako jednotné, neodolatelné síly, jíž je určeno, aby v jedné zničující vlně smetla mátožnou, ideologií politické korektnosti rozvrácenou Evropu; teprve následkem svého zabetonování ve století sedmém a vnitřních rozporů se začne drobit, upadat do nesnází a bezvýchodností. A ono, rozhlédněme se, už je to tady, už jsem se svou románovou vizí pozadu. Už se islám jako politicko-mocenská síla drobí, rozkládá, už si jednotlivé frakce a sekty jdou po krku, nenávidíce jedna druhou víc než nás nevěřící, rozkližují se státní struktury, Sýrie, Afghánistán, Libye, Somálsko, jedna po druhé upadají muslimské země do kategorie failed states, padlé státy…

Což je konec konců jejich věc, do níž můžeme my nevěřící křižáci stěží zasahovat, aby nebyl výsledkem tím větší blázinec. Jakž se i projevilo. Ale co tedy? Co můžeme učinit aspoň ve vlastním zájmu, když spasit veškeré bloudící lidstvo, jak o tom snily generace reformátorů (jest ostatně nejisté, zda by o to bloudící lidstvo také stálo), v našich sílách zřejmě není? Pošetilé odmítání všech alternativ s výjimkou zcela nejskvostnější nás zavedlo dost daleko na svažité cestě úpadku, a návrat… historie nezná návratů, jak dostatečně patrno z islámského příkladu. Lze si jen uvědomit chybu, změnit směr, začít jinak a rozumněji. Pročež: kdy a v čem se Západ dopustil osudné chyby? Kdy se navzdory všem varovným příznakům rozhodl v chybě pokračovat? Kdy v jeho myšlení převládl… nerad mluvím o zdravém rozumu, zdravý rozum je to, co se domnívají mít všichni, ale dejme tomu ideál nad skutečností? Probírám se vzpomínkami svého dosti už dlouhého života… nebylo to kolem poloviny minulého století, když Západ, zastyděv se za svou roli světového šafáře, rozhodl se dát průchod ideálu rovnosti a svobody? A nedopadlo to dobře, jako už uskutečněné ideály zřídkakdy dopadají dobře: až na málo výjimek si osvobozené národy na sebe ruče upletly bič nejrůznějších diktatur, generálských, jednopartajních, náboženských, i jen tak obyčejně papalášsko-vyžírkovských. Lze mít za to, že kdyby si evropské mocnosti tenkrát s tou svobodou a rovností počínaly zdrženlivěji, ani blízkovýchodní blázinec, v zahradě Alláhově vždy latentně přítomný, nemusel nabýt těch šílených forem.

No, pozdě plakati nad rozbitým džbánem. Posbírat ale střepy a zamyslet se nad nimi můžeme; snad ještě nebyl překročen práh, za nímž už není platné nic. Takže ještě jednou: co zbývá a ne, co je krásné a ušlechtilé, ale uskutečnitelné. Jakkoli vím, jak sobecky to zní, dbát především vlastního zájmu; být spasitelem veškerenstva je vize sice nádherná, avšak houbeles platná. Nejsme nikterak povinni vytahovat kdekoho z vlastní rukou navařených kaší, obzvláště je-li kaší islám s jeho představou nadřazenosti nade všemi náboženstvími jinými, jak praví korán. Domydlil-li to se svou nepochybnou pravdou tak daleko, že z něj lidé utíkají do zemí nevěřících, můžeme si dovolit tu necitelnost a vybírat si, koho u nás chceme, koho méně a koho vůbec ne, aby k nám nezanášel tytéž džihádnické móresy, před jejichž následky utekl ze zahrady Alláhovy; neníť logika darem každého. Ale abych se pořád nestrefoval jen do islámu, však i my sami jsme to kamsi domydlili, není-liž pravda. Plody dobře míněné lehkomyslnosti raných let padesátých i současných pošetilostí nás staví a ještě budou stavět před nesnadná rozhodnutí; i jest moudré připravit se z celého vějíře alternativ spíš na horší a nejhorší, jelikož právě ty a ne řešeníčka snadná, každému vyhovující, mívají v rukávě potměšilé dějiny. A myslet dopředu. Ne na čtyři roky, jak jest obyčejem politiků, ale na generace a na staletí. Neneseme zodpovědnost jen sami za sebe, nýbrž za dlouhé řady potomků; i nemělo by nám být lhostejné, v čem a jak budou žít. Při vší rozmyslnosti zůstat skromní; jsouť sféry, do nichž nedosahujeme svými smysly a rozumem, a právě v nich se, kdoví, vaří budoucnost.

Dost možná bude jiná, než jak jsem právě naznačil. Nebo také nebude. Jakési mraky se stahují nad naší civilizací, už pěkně zblízka zaznívá hlas hromu, počítat je třeba se vším. Nenaplní-li se zlá alternativa, můžeme být rádi. Naplní-li se, nebudeme zase zírat celí vyjevení, co se na nás přivalilo.

Hannover, 17. dubna 2015

**************************************************
Jestli se nic nezmění, pak koncem dubna vyjde kontroverzní kniha Luďka Frýborta
POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.
Aby kniha mohla vyjít, prosí vydavatel o podporu. Podrobnosti na této stránce.