Uznání Palestiny jako samostatného státu Švédskem (ke kterému se nejspíše přidají i některé další země), bude mít pro situaci na Blízkém východě spíše negativní vliv.

Samostatný stát Palestina a samostatný stát Israel byly výchozím bodem řešení soužití po druhé světové válce jako jistá reakce světových mocností na hrůzy holocaustu. Nebylo vinou Israele, že arabské země považovaly ono řešení za špatné a v přesvědčení vlastního vítězství chtěly za každou cenu zničit židovský stát. To, že se situace vyvinula jinak, než původně v roce 1948 zamýšlely, je výchozím bodem všech dalších tragédií, které v jistém smyslu pokračují dodnes.

Samostatný stát musí mít vedle teritoriálně uznaného prostoru svými sousedy rovněž nějaké ideje, které by mu dávaly raison d´etre jeho existence. Ještě nedávno jsme byli svědky, že ze svrchovaného území palestinského území, kde si Palestinci vládnou několik let sami, létaly rakety na stát vedlejší s cílem nikoli vyhrát nějakou válku či dobýt nějaký nový prostor. Cílem bylo zabít co nejvíce občanů vedlejšího státu. Pakliže zničení Israele a vraždění jeho občanů (a to bez ohledu na jejich původ - tedy i Arabů) je podstatou bytí nově vznikajícího státu, je nutno podotknout, že je to po čertech málo. Založit vlastní existenci na negaci čehokoli a kohokoliv se v historii lidstva nikdy neujalo jako nosná myšlenka a ony státy dopadly po čase podobně, jako subjekt jejich nenávisti.

Hamás jako integrální součást nové palestinské vlády - jak se zdá - začíná lézt na nervy už i dříve palestinskému spojenci Egyptu, který zřejmě začíná chápat, že podobný partner je pro jakoukoliv diskusi krajně nedůvěryhodný. Nikoli evropské země, ale postoj arabských zemí k případnému novému arabskému státu bude v daném regionu rozhodující. Pominout Israel, který má se svým sousedem eufemicky řečeno nejbohatší zkušenosti, je rovněž projevem krátkozrakosti.

Žádné Švédsko, Norsko či jiná země svým postojem ničemu nepomůže, spíše jen rozdmychá další kolo nevraživosti, dodá pochybné odvahy těm, kteří mírové soužití nechtějí. Ten, kdo může celému problému dát zelenou, je palestinská samospráva, která se zřekne násilí, odsoudí teroristy, kteří najíždějí do kočárků v centru Jeruzaléma, odsoudí šílence, kteří jsou schopni zavraždit tři nevinné šestnáctileté kluky jen proto, že jsou jiného vyznání. Která řekne naplno, že už chce pro své občany klidný život a prosperitu. Miliardy dolarů a eur z celého světa by bohatě stačily na proměnu Gazy v lákavou turistickou oblast.

Švédsko má nemálo problémů se svými arabskými přistěhovalci. Mám za to, že jsou v této zemi pro ni větším problémem než případná židovská komunita. Možná by Švédové mohli začít přesvědčovat své přistěhovalce, že se mají chovat dle zákonů hostitelské země, dodržovat staletá pravidla a smířit se s faktem, že násilné útoky proti jiným lidem nejsou to, co tvoří základ evropské kultury. Teprve po úspěchu s domestikací byl mohlo Švédsko radit i jinde.

Možná, že neznají staré přísloví o zametení si před vlastním prahem.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora