Slováci prosadili, že na zpodobnění Cyrila a Metoděje bude kolem jejich hlav svatozář. Kolem této otázky se strhla žabomyší válka a je dobře, že naši sousedé bitvu vyhráli. I to byla bitva "za Prahu", bitva o to, zda se nakonec budeme stydět za naše křesťanské kořeny.

Nemusíme pochybovat o tom, odkud vítr vane. Bývalé koloniální mocnosti pouštějí do svých zemí přívaly běženců, vyhnaných nesnesitelnými poměry v jejich takříkajíc svobodných zemích. Hlasují nohama a, bohužel, namnoze přinášejí ideologii, která v jejich rodných zemích bídu způsobila. Ano, nejde jen o někdejší koloniální země, Německo o kolonie přišlo už v první světové válce a Švédsko je nemělo nikdy, nicméně tlak zejména na Francii a Británii je enormní. Prolíná se do obecného tlaku na abdikaci na sounáležitost ke křesťanskému základu.

Ať už jsme věřící nebo ne, křesťanské dědictví je bezesporné. I bezvěrec, pokud má trochu citu v srdci a rozumu v hlavě, musí mít ke křesťanskému odkazu úctu. Abdikace na něj je hluboké pohrdání vším, co tu bylo. Žijeme v míru a blahobytu, o jakém se většině světa nezdá. Není to naše zásluha. Je to vykoupeno úsilím a mnohdy utrpením generací těch, kdo tu byli před námi. Jejich úsilí by nemělo takové výsledky, kdyby nebylo formováno křesťanstvím. Toto bychom měli mít na paměti a je strašné a pro budoucnost zhoubné, že to není většinový názor těch, kdo v unii mají taktovku v ruce.

To je širší rámec malého sporu o podobu mince velikosti pětikoruny. Slováci svoji sounáležitost s předky v tomto případě uhájili. Ve prospěch potomků.