Přiznávám, že můj postoj ke kůrovci zformoval už před jednatřiceti lety Juraj Kukura, když ve filmu Trhák zpíval: Nech brouka žít. Ten, který požírá Šumavu, má ale smůlu. Studené a vlhké léto mu nadělilo plísně, houby a viry, a osudy spousty larev jsou tak zpečetěny. Utichne ryk motorových pil a ke stromům připoutaní aktivisté se vrátí zpět ke svým rodinám.

Jenže všeho do času. Jsou určitě místa, kde se lýkožroutu smrkovému stále daří, a právě tam co nevidět rychlá rota dřevorubců dozajista zamíří. Navíc si nenamlouvejme, že za vzrušenou šumavskou debatu může pouze nenasytný brouk. Nemůže. Stejně jako druhdy nebyla hlavní příčinou kolapsu komunistické ekonomiky „amerikánská“ mandelinka bramborová. Problém je v lidech. Na Šumavě například zatím nepochopili rozdíl mezi národním parkem - speciálně jeho prvními zónami, které jsou nadto nešťastně roztříštěné - a hospodářským lesem. Argument, že musíme napravit, co způsobili naši předci, by pasoval, kdyby se mezitím Šumava nestala zvláště chráněnou lokalitou. V ní by měla mít navrch příroda, nikoli člověk. V sousedním Bavorsku to již respektují. U nás jsme ale svědky jednak otevřeného a legitimního nátlaku ze strany šumavských obcí a jejich obyvatel, jednak zákulisního lobbingu podnikatelských skupin ať už z oblasti lesnictví, či turistického ruchu.

Tím spíš bude zajímavé pozorovat, jakou podobu bude mít výsledný zákon věnovaný výhradně Národnímu parku Šumava. A ovlivní ji více dosud přehlížení přírodovědci, nebo národohospodáři? Dvě inspirativní cesty pro řešení sporu nabídl jeden z otců parku, bývalý náměstek ministra životního prostředí Svatomír Mlčoch. První by znamenala dva různé programy realizované v jednom celku. Na třetině rozlohy by byl ponechán samovolný vývoj lesa, na dvou třetinách by bylo provozováno ekologické lesní hospodaření s pravidelnými lesnickými zásahy. Druhou možností je zmenšit území národního parku na 40-50 procent dnešní rozlohy a intravilány obcí z parku úplně vyčlenit. Něco se každopádně dít musí, jinak se Šumava změní z oázy klidu ve věčné bitevní pole.

Jedno by však mělo ministerstvo životního prostředí zajistit již nyní, nezávisle na budoucí legislativě – a sice kompetentní vedení Správy národního parku, které neporušuje a neobchází předpisy a které se nechová, jako by mu šumavské kopce, údolí a pláně patřily. Odpovědný správce šetří arogancí, naslouchá expertům, nebrání se diskusi a s nevratnými kroky nakládá jako se šafránem.

Psáno pro ČRo1