20.8.2017 | Svátek má Bernard


ČLOVĚČINY: Hydrofob na vodě

27.7.2017

Část první. (Doufejme, že nebude zároveň poslední.)

25. května

Sedím u počítače a hledám, jak se odborně nazývá chorobný strach z vody, abych se prostřednictvím Zvířetníku mohla veřejně znemožnit. Skoro se mi chce tvrdit, že jsem se v některém minulém životě utopila. Vědecky založená část mého já ale teď už díky internetu ví, že trpím čímsi, co se jmenuje hydrofobie, aquafobie nebo dokonce akvafobie.

V době, kdy mí spolužáci chodili na povinné hodiny plavání, jsem kvůli zdravotním problémům všechno dění na bazéně musela sledovat z tribuny. Naštěstí. Jímala mě hrůza, když jsem viděla, jak nesympatické učitelky shazují děti do vody a nejvíc řvou po těch chudácích, kteří se bojí. Tiše jsem trpěla s nimi.

Dělalo se mi až špatně, když jsem jako malá byla s rodiči na procházce u rozvodněné Moravy. Dodnes mě mrazí při pohledu na záběry z povodní, stejně jako při nevinném výletu k rybníku a zdánlivě romantické vycházce podél větší řeky. Během studia ekologie jsem měla nejméně ráda hydrologii, hydrobiologii a nauku o vodních ekosystémech. Brr.

Plavat jsem se naučila až ve třinácti letech, kdy jsem pravidelně docházela na bazén do kurzu pro dospělé. Tedy žádné shazování do vody, žádné ponižování. Vlastně jsem vděčná, že mě mezi sebe vzali. Hezky v klidu a relativní pohodě jsem zvládla jakýsi plavecký základ. Od té doby jsem nikde u vody nebyla až do svých devětadvaceti let.

Když Vláďa, můj přítel, pochopil, že jsem vysoce hydrofobní a plavat možná umím, ale už jsem to pěknou řádku let nedělala, nabídl mi, že můžeme zkusit jít na bazén spolu. Trvalo mi to. Pak jsem se odhodlala, koupila si ten podivný kus oblečení, kterému se říká plavky, a vyrazili jsme.

Vláďa navrhl nejdřív si vlézt do malého bazénku s bublající teplou vodou. Sám šel první, jako nic se dostal na druhou stranu a sedl si na masážní lavici. Čekal. Já opatrně sestoupila po schůdcích do bazénku, křečovitě se držela zábradlí a volala: „A to se mám jako pustit?!“ Vláďa obrátil oči v sloup, něco zabrblal, vrátil se a za ruku mě dovlekl na lavici. Když jsem si jakž takž zvykla na ten divný pocit, že jsem obklopena vodou, přemístili jsme se do velkého bazénu. Tam jsem se celou hodinu odhodlávala udělat pár temp, ale marně. Strach byl příliš silný.

Seržant Nicholas Titman z U.S. Army při tréninku

Seržant Nicholas Titman z U.S. Army při tréninku

Pár týdnů nato jsem si ve sportovních potřebách koupila plaveckou desku pro děti. Pro sebe. Byla jsem rozhodnutá, že se svou fobií něco musím udělat. Příští návštěvu bazénu jsem tedy začala trapnými pokusy o plavání s deskou. Tentokrát se mi zhruba po hodině povedlo najít dávno ztracené sebevědomí a těsně před odchodem z plovárny jsem si skutečně udělala těch pár vysněných temp. A připadala jsem si v tu chvíli jako vítěz.

Na bazéně jsem už zase nebyla několik týdnů a cítím, že se znovu bojím. Hydrofobie se hlásí o slovo. Takže si musím jít zaplavat co nejdřív. Nebo se o to aspoň pokusit. Vláďa totiž každoročně jezdí s kamarády na vodu a já, hydrofob (a taky trochu blázen), jsem se letos nerozumně přihlásila taky. V červenci tedy budu bojovat se svým strachem dost drastickým způsobem – sjížděním Sázavy. A pokud to přežiju ve fyzickém i psychickém zdraví, napíšu vám o tom!

Hydrofob na vodě, část druhá.

16. července

Po několika hodinách v autě jsme dorazili k malému skromnému penzionu kdesi pod Medníkem. Před námi byly necelé tři dny plné zábavy s dobrou partou lidí a hlavně výlet, během kterého jsme měli ujet čtrnáct kilometrů na kánoích po řece Sázavě.

Samotné sjíždění Sázavy bylo naplánováno až na druhý den, takže jsme se nejdřív ubytovali a šli se podívat k vodě. To abych si pomalu zvykala. Podle zkušených vodáků byla tahle část řeky úzká, mělká a téměř netekoucí. V mých očích se jednalo o široký a dravý proud, kterému nebylo vidět na dno. Jak si můžou být jistí, že je to mělké, když není vidět na dno? Nechápala jsem. Když se ale odněkud přiřítil rozdováděný retrívr s klackem v tlamě a neohroženě se vrhl do vln, uvědomila jsem si, že tam vlastně žádné vlny nejsou a že voda nesahá tomu psisku ani po břicho. Tak teda jo, no, už vám věřím.

Jakmile dorazili ostatní lidi z party, ochutnali jsme v hospodě pivo a já se chtěla projít k nedaleké národní přírodní památce Medník. Jsem zvyklá chodit přírodou sama, nicméně Vláďa prohlásil, že půjde se mnou. Strhla se vlna nadšení a než jsem se nadála, šlo nás sedm.

Medník je celkem vysoký zalesněný kopec, jehož největší zajímavostí je výskyt vzácné rostliny, která touhle dobou už dávno nekvete. Brzy jsem tedy zjistila, že byla obrovská chyba o procházce jenom mluvit, natož s sebou někoho brát. Do kopce supěla reptající výprava v čele s naštvaným ekologem, který chtěl poslouchat ptačí zpěv a šumění stromů místo funění a nadávek. Záměnou písmene „e“ ve slově „Medník“ někdo překřtil nebohou horu na cosi nepěkného. Zuřila jsem. Ale pak mě to přešlo. Vy mě otravujete při pěší turistice, já vás budu otravovat zítra na lodi. Vás nikdo nenutil se mnou na procházku jít, mě nikdo nenutil sjíždět Sázavu. Takže v podstatě jsme na tom stejně.

Úzkou pěšinkou jsme sešli z Medníku dolů k řece, kde nás čekalo překvapení. Ukázalo se, že jedna z chatiček na břehu je vlastně malá hospůdka. Výprava přestala remcat a spokojeně se usadila na zahrádce. Ekolog v čele výpravy byl znechucen, že se z celého výletu všem nejvíc líbí hospoda. Pak už se jen jedlo, pilo a povídalo, až nakonec pohodová atmosféra pohltila i uraženého přírodovědce.

Řeka Sázava a vrch Medník od Pikovic (Hradištko pod Medníkem)

Řeka Sázava a vrch Medník od Pikovic (Hradištko pod Medníkem)

Ráno nás probudilo bubnování deště na okna penzionu. Bylo zataženo, pršelo. Když náhodou někdo z nás řekl, že „už to přestává“ nebo „už se ty mraky trhají“, začalo pršet ještě silněji. Bezvadné počasí na plavbu po řece.

U snídaně nám asistovaly dvě kočky majitelů penzionu. Byly plaché a mazlit se nechtěly, ale dobře věděly, že je na stole šunka. A já byla ráda, že jsem v kontaktu s nějakými zvířátky. Než se utopím.

Vlakem, který měl půlhodinové zpoždění, jsme vyrazili proti proudu do půjčovny lodí. Místy pršelo, místy se ukazovala modrá obloha. A mně to bylo všechno tak nějak jedno. Říkala jsem si, že se stane, co se má stát.

K půjčovně jsme došli těsně před polednem, vybrali si kánoe, pádla a vesty. Další průtrž mračen jsme přečkali u zdejšího bufetu, kde jsme se lehce najedli. A mohlo se vyrazit. Pomoc!

Zazněl skvělý nápad, že já s Vláďou si dáme loď na vodu jako první. A než se nalodí ostatní, já si vyzkouším pádlování a tak. Popadli jsme kánoi a nesli ji k řece. Vláďa ten těžký žlutý krám nějak posadil na vodu a pobídl mě, ať nastoupím. Opatrně jsem vlezla dopředu na místo háčka. Umístila jsem se na lavici a vnímala podivné houpání, jak Vláďa vkročil kamsi za mě. Bylo to vratké. Sakra, to bylo tak vratké, že jsem cítila, jak se loď naklání k pravé straně. Nakláněla se víc a víc, až už byla nakloněná zcela a nešlo tomu zabránit. S mohutným šplouchnutím jsme se převrátili. Voda přede mnou, voda za mnou, nade mnou, všude. Nad hladinu jsem se vynořila s obavami, že mi moje drahá polovička vynadá a ještě než vyrazíme, stihneme se pohádat. Vláďa mě příjemně překvapil. Mokrou rukou si prohrábl mokré vlasy a klidným hlasem gentlemansky pravil: „No vidíš, nic horšího se ti na vodě stát nemůže. Teď sis to vyzkoušela, víš, že to nic nebylo, a už se nemusíš bát.“

Ostatní nám pomohli dostat z kánoe vodu a proběhl druhý pokus o nástup a rozjezd. Tentokrát se to podařilo. Dostala jsem do rukou pádlo a více či méně úspěšně jsem se snažila pohánět loďku vpřed. Počáteční pocity byly rozporuplné. Všechno se houpalo, vítr nás tu a tam proti naší vůli posouval do stran, světlo se na vlnách odráželo a dělalo dojem ještě dalšího pohybu. Chvílemi mi připadalo, jako bychom stáli na místě a pohyboval se břeh. Točila se mi z toho hlava a žaludek mi začal připomínat, že jsem si před chvílí dala hranolky s kečupem. Musela jsem přijít na to, jak a kam se mám dívat, aby se mi nedělalo zle.

Poměrně brzy jsem si zvykla na pádlování. Musela jsem mít pohled upřený daleko před sebe, nejlépe až na obzor, abych hranolky udržela na místě. Podél toku rostly vrby, pěkně se to všechno zelenalo a vlastně by to bylo na pohled docela hezké, kdybych se nemusela pekelně soustředit na to, co dělám a kde jsem. Vláďa se mě pokoušel rozptýlit. „Hele, volavka!“ „Hm.“ „Je to vůbec volavka?“ „Jo.“ „Paráda, už ti to hezky jde!“ „Hm.“ „No není to krása?“ „Ani ne.“

Kromě volavek jsme cestou potkali ještě kachny s malinkými káčátky, labutě a divoké husy. Časem jsem si na pohupování lodi trošku zvykla a opatrně se mohla koukat i jinam než před sebe. A když se z nebe spustila přeháňka a všichni okolo vytahovali pláštěnky a parkovali své lodě pod břehový porost, já s Vláďou jsme nějaké to promoknutí řešit nemuseli. My se vykoupali už na začátku a víc zmoknout zkrátka nešlo.

Závěr cesty byl pro mě utrpením. V pažích už chyběla síla, řeka se rozšiřovala, foukal protivítr a celé mě to nějak přestávalo bavit. Měla jsem na paměti výstup na Medník a to, jak mě rozčilovalo brblání ostatních, takže jsem se snažila držet pusu a krok. Ale asi mi to moc nešlo.

Šlajsna, na kterou se všichni těšili jako malé děti, mě děsila příliš a raději jsem ji obešla po svých. Vlastně mi ani nedělalo dobře sledovat, jak ji projíždějí jiní, zejména pak Vláďa. I když to bylo úplně bezpečné a nemohlo se nic stát. Na můj vkus bylo kolem trochu moc vody.

Posledních pár stovek metrů před místem, kde jsme měli vracet lodě, jsem sebrala poslední síly a opřela se do pádla. Vracela se mi dobrá nálada. Ještě kousek a budu to mít za sebou! Uprostřed řeky bylo obrovské hejno kachen. Usmála jsem se a s chutí zavelela: „Jedeme mezi kachny!“ Nasměrovali jsme kánoi a propluli mezi vodní drůbeží, která se nás vůbec nebála. Pak už zbývalo jen vytáhnout lodě na břeh a bylo po všem. Přežila jsem. Když se později v penzionu Vláďa divil, že se jdu okamžitě sprchovat, vysvětlila jsem mu logicky: „Musím ze sebe smýt tu vodu, ne?“

...

Další den po snídani jsme se pomalu loučili s ostatními členy výpravy. Někteří vyjadřovali svůj obdiv k hydrofobovi a jeho výkonu, jiní přiznali určité zklamání nad tím, že jsme spadli do vody jenom jednou. Prý ten začátek vypadal tak slibně.

A co si o tom všem myslím já? Byl to bláznivý nápad, zkusila jsem si něco úplně nového, musela jsem překonat svůj strach. Byl to pro mě ohromný zážitek. Ale jestli to někdy zkusím znovu, to teď nedokážu říct. Možná.

Foto: commons.wikimedia.org

Ivana Neviditelný pes


Diskuse


E. Zvířetníková
11:08
28.7.2017

Z. Vave
22:50
27.7.2017

V. Glover
2:46
28.7.2017

M. Crossette
19:01
27.7.2017

Z. Yga
19:46
27.7.2017

Z. Jitur
15:00
27.7.2017

Z. Ivana
17:16
27.7.2017

Z. Iva
19:49
27.7.2017

M. Beda
22:15
27.7.2017

Z. Jitur
14:56
27.7.2017

A. Bytová
12:20
27.7.2017

Z. Ivana
12:18
27.7.2017

Z. Lika
12:36
27.7.2017

Z. Jitča
11:47
27.7.2017

M. Beda
11:08
27.7.2017

Z. Yga
10:17
27.7.2017

D. Ruščáková
10:29
27.7.2017

L. Bláža
9:48
27.7.2017

A. Lex
9:34
27.7.2017

Z. Ivana
10:49
27.7.2017

Z. Lika
11:03
27.7.2017

Z. Iva
13:08
27.7.2017

M. Beda
16:47
27.7.2017

Z. Iva
16:57
27.7.2017

Z. Ivana
18:17
27.7.2017

Z. Iva
19:53
27.7.2017

M. Beda
22:13
27.7.2017

Z. Lika
9:17
27.7.2017

D. Ruščáková
10:30
27.7.2017

Z. Ivana
10:39
27.7.2017

Ž. Petrs01
9:07
27.7.2017

Z. Lika
9:16
27.7.2017

Ž. Petrs01
10:12
27.7.2017

Z. Lika
10:14
27.7.2017

Ž. Petrs01
10:39
27.7.2017

Ž. Petrs01
11:07
27.7.2017

Z. Lika
9:23
27.7.2017

T. Zana
Uf
8:45
27.7.2017

Z. Xerxová
8:51
27.7.2017

T. Zana
9:18
27.7.2017

Z. Lika
9:24
27.7.2017

T. Zana
9:31
27.7.2017

Z. Lika
9:34
27.7.2017

Z. Xerxová
9:46
27.7.2017

Z. Lika
7:58
27.7.2017

A. Lex
9:36
27.7.2017

Z. Lika
9:39
27.7.2017

Z. Ivana
10:37
27.7.2017

Z. Xerxová
6:54
27.7.2017

počet příspěvků: 52, poslední 28.7.2017 11:08









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !