Tak jsem měl prvně zjistit, co že to znamená ta dovolená. Zatím jsem zjistil, že to znamená shromažďování. Shromažďování věcí na hromadu, kterou já pak můžu roznášet pečlivě po celým bytě. To nejni úplně špatný. Dotetkon jsem si musel vystačit s roznášením fuseklí ze sušáku. Takto jsem si rozšířil možnosti a sortiment. Co fusekle! Ale takovej ručník, když roznášíte, to jsou teprve kmitočty, co pánčička vyvine, to by jeden nevěřil.

Jsem velkej ohař

Taky nám tam k tý naší hromadě přibyla i jedna hromada jako cizí. A zajímavě vonící, jako kdyby v těch taškách bydlelo hodně psůch skovanejch. Místo toho tam byly ale deky nějaký, ručníky a misky. Vypadalo to, jako že se k nám eščě nějakej ten pes přistěhuje. Jsem si myslel. Ale šécko je prej jinak, nemám to prej co vybalovat, protože to povezeme nějakejm jinejm pejskům. Řikala pánčička.

To znělo slibně – uvidim asi nějaký jiný psiska, bude zábavička asi. Pak bylo ale šécko úplně jinak. Páč ve čtvrtek měla Bubice problém. Velkej problém. Tak velkej problém, že jsme s nim nemohli bejt v předsíni. A tak Bubice otevřela šikovně do kůchně a jídelny. Jenže její problém tam šel s náma taky. Tak jsme si votevřeli ešče do obýváku. A já si užíval hejření.

Do obýváka se moc často nedostanu, prej zatim enem pod dozorem. A tetkon byl dozor kde? No? No v práci! A ešče netušil, že až se vrátí, čeká ho překvápko. Překvápko v podobě smrdutýho bytu. Skorem celýho bytu. Protože já při tom řádění ve volném prostoru tak trochu ten Bubitčí problém po tom bytě roztlapkal.

Bubi - komtesa spanilá

Hm, když se dostavil pánik, měl rázem taky problém. Ale je statečnej, nasadil rukavice a pustil se do toho, takže když přišla pánčička dom, bylo to už z nejhoršího pryč. Bubice mezitím musela několikrát, nebo spíš několiksetkrát s problémem ven. Pánčička tomu problému říkala dietní chyba, já tomu říkám ze zadnice výčep. Pánik tomu říkal průjem.

Je v podstatě jedno, jak to nazveme, ale důsledek byl, že Bubice byla omezena v jídle a pánčička krčila čelo a vzdychala. Doufala prej, že jednak to nejni virový, aby to nechytil ten malej Skřet, jak pravila (Koho tim mohla tak asi myslet? To jsem dosud nevykoumal) a druhak co prej ta dovolená, se furt obávala. Když se Buboproblém dostavil i ve čtyři ráno, začla už malomyslnět úplně, a když se na nás nečekaně přišla podívat v poledne a musela si zauklízet, propadla rovnou trudomyslnosti.

Prej kulový a ne Jizerky, říkala si, když pucovala zaproblémovanou předsíň. Snažil jsem ji rozveselit tím, že jí budu krást hadr a roztlapkávat vodu po okolí. Nepomohlo to, možná sem použil slabej kalibr. Odpoledne nás nacpali do auta a jelo se na chalupu. Prej že se uvidí. Nevidělo se nic, jen se s Bubiproblémem běhalo furt ven.

Bubi se mi posmívá

Naštěstí Bubice byla mysli veselé, ba dokonce jako ještě veselejší než jindy a prala se se mnou a honila vo sto péro. Asi byla radostná, že díky Bubiproblému hubne do plavek a chtěla si přidat i něco pohybu, by jí to sádlo lépe ubývalo. Páč jako – mezi náma, jo? – vona jak je děsně hamižná na to žrádlo a nevynechá jedinou příležitost předvést, jak je hodná (i když nejni!), a když jsem třeba zrovna vodměňovanej já, tak taky chce bejt vodměňovaná a prezentuje se a furt se prezentuje, až je z toho klůůůůstá! Teda byla, páč ten Bubiproblém s tim kapek pohnul.

V pondělí pánčička naznala, že vzhledem k věku Bubice se pojedou podívat na dochtora. A já se prej budu učit bejt dlouhodobě sám. Nejdřív sem nebyl nadšenej, ale sem slušně vychovanej, tak jsem neprostestoval. Pak jsem ale naznal, že to tak špatná varianta nejni, mám k dispozici fšecky, úplně fšecky pelíšky. Jen a jen pro sebe. A psokřeslo taky! A psogauč taky! Rozdrbal jsem připravenou krabičku s dobrůtkama a pak jsem si udělal pelíškovej mejdan a povaloval se a hlavně spal.

Potřeboval jsem naspat sílu, abych mohl hodně bojovat s Bubicí a lítat prostorem a koupat se ve vaně a vyhrabávat vodu z vany a bublat do vany a honit se sám se sebou po zahradě. Mám toho moc, co musim. Takže jsem si pospal a ani nevim jak, najednou stál za dveřma bubák! Zařval jsem hlasem mocným a bubákovi sdělil, že ešivá okamžitě vod těch dveří nevymajzne, bude z něj rohožka!

Zorrrrooo Mstitel

Bubák se začal smát a votevřel dveře. Jak je votevřel, stalo se kouzlo a místo bubáka tam stál pánik. Chvíli jsem civěl a musel si to sešrotovat v mozkovně. Pro jistotu jsem ešče chvíli nevěřil, že to neni převlečenej bubák, ale fakt pánik. Pak jsem ho přepadnul a příšerňácky přivítal. Vyřítil jsem se z domu ven a zjistil, že na louce stojí pánčička a Bubice a letěl za nima.

Pánčička totiž chtěla, aby si mohl pánik užít moje samostatný vítání, páč dycky vítáme ve dvojici, když von přijde domů. A nikdá ešče nemohl se se mnou přivítat privátně, což pánčička mockrát a tak chtěla, aby si to taky užil. Byla jsem radosten, páč jsme byli komplet. Bubi prej byla moc vzorovaná u dochtora. Je zdravá prej jako Říp, enem ji tlačí žaludek.

No, vono kdyby pánčička nebyla ňoumadlo, dala by na to, co jí naznačovala Bubice, teda že tu rejži jí fakt dávat nemá, páč ta ten Bubiproblém jen prodlužovala. A kdyby jí místo toho dala enem čistý masíčko libový a rozšmelcovaný, nemusela mít Bubi tak dlouho Bubiproblém a mohlo to bejt dávno vyřešený. Tak Bubi sežrala nějaký bobky, co jim řikaj tabletky, dostala plechový jídlo vod doktora a byla cajk.

Páníci se teda rozhodli, že když už je to všechno jinak, tak že už zvostaneme na chalupě a já halt poznám tu dovolenou až jindá. Aby nám to všem ale nebylo líto, udělali jsme si nějaký ty výletíky. Moje první! Ty jo, ale musím říct, že jako to je dobrá zábava tuhlento výletování, dost dobrá. Už jsem tím pádem zdolal svou první horu. Po vzoru mého velkého předchůdce to byla taky Milešovka. Eldorádo to bylo, vám řeknu.

Na Milešovku, milostivá

Všechno nový, lítal jsem jak urvanej vagón po nádraží. Fšecko jsem musel vidět, fšecko jsem musel stihnout a u ničeho jsem nemohl chybět. Tak jsem ani nestačil zaregistrovat, že lezeme někam do kopce, a pak koukám, huž jsme hore. Tam to taky nebylo marný. Bylo vidět do dálky. A pánik mě ešče vyzdvihnul, prej jako tehdá Ešátora, a mohl sem se kochat pohledy do okolí. Pak šel pánik pro proviant. No a ledva ho donesl, přišla tma a bublání.

Pánčička prohlásila, že se okamžitě potřebuje někam uklidit, že se fšicí potřebujeme někam uklidit, protože tady nahoře to nebude moc legrajda. A byla moc ráda, že Bubitka to zatím nese statečně. A byla ještě radši, když nás všechny pustili do hospůdky. Tam jsme snědli proviant a my byli s Bubitkou uzemněni. Tedy – museli jsme ležet, nemohli jsme běhati mezi stolky, jak jsem si já představoval, a ešče hůř, nemohli jsme se prej ani prát, což jsem moc chtěl.

Protože co jinýho dělat, když nemůžu běhat, skákat a zkoumat, že jo? No, prej se nemám chovat jako hovád, lehnout si, nebo budu brzo dvojmo. Sice by se parťák šiknul, ale radši jsem si lehnul, a vono stejně přišlo spaní. Cestou důlem nás zase zastihla voda shora, ale musim říct, že už jsem na ni i zvyknutej. Prej musim, páč při těch výletech halt si jeden počasí občas nevybere.

Jak Bubínek a Rumíček putovali za Pravdou

Cestou v autě jsme zvolna vysychali a zamořovali tak okolí, neb jak pravil pánik, je to jako cestovat v rybniku. Na dalším výletě jsme se vydali hledat Pravdu. To prej nejni nic jednoduchýho najít pravdu, páč zpravidla k ní vede mnoho cest, řikali. No k týdle Pravdě, co kdysi bejvala hradem, jich taky vede několik. A když tu pánici byli tehdá s Ešátorem, Pravdy se nedočkali, ač jak letos zjistili, byli od ní nedaleko. Ale tentokrát už to klaplo. A pěkný to tam mají.

Dobrý bylo, že tam bylo vohniště a spousta nejen voňavejch klacků vod buřtů, ale taky jsme si s Bubitkou našli každej krajíc chleba. No a díky tomu pánčička našla vítr v plicích a houkla mocným hlasem, že fhůůůj! No tak jo. Šel sem radši zkoumat. To zas volala, že tam neeeeeeeee! Prej že spadnu. To spíš spadlo něco jí na hlavu, jsem vopatrnej, přece, ne. Cestou zpátky jsme šli jinudy a mohli si zase krásně pobíhat lesama, sbírat šišky a tahat klacíky. Ideální náplň dne, bych to tak okomentoval.

Další výlet byl k místním rybníkům a ten se nám trošánek prodloužil. Pánčička se obávala o můj vývin a trvala si na tom, že dáme pauzu, že musí malé tělo mé prý odpočívat, síly nabírat a noženky si nepoškodit. Hmnooo. Jaký noženky nepoškodit? MOJE?? Vona asi nikdá nepřestane bejt fakt naivní. Když jsme zapikolikovali na pasece jakési, zalíbilo se mi tam natolik, že to spustilo mé proudění prostorem.

A když pak – v další vlně své naivity – pánčička z batůžku vytáhla slepičí hnát v domnění, že si jako s Bubi lehneme a budeme žvýkati a odpočívati, dostalo mé proudění nový rozměr. Musel jsem tryskat sem a tam, aby fšicí viděli, co za úžasnost mám, aby vobdivovali. Takže zatímco Bubi splnila pánčičky očekávání, já – jako vždy – lítal jak urvanej vagón po tom nádraží, jak řikávaj.

Aport z ohrady v podání dua R + B

Abych pánčičce dokázal, že její obavy jsou naprosto mimo realitu, tak v závěru cesty jsem přelítnul zeď obory a tam dostal amok. Lítal jsem mezi stromama, švihal smyky, řezal zatáčky, zatimco vostatní jen stáli na cestě a nevěřícně koukali. Asi záviděli, či co. Páč pánčička pravila, že todle snad ani pravda neni, že se jí to určitě jen zdá. Abych ji probudil, letěl jsme k ní a v plný rychlosti se vo ni zastavil. Aby věděla, že nespí.

Zato já, já pak v autě vodpadnul a spal jak špalíček. A tím pádem ale, zatímco voni byli po příchodu na chalupu takový jako vláčný, já byl svěží jako vánek. A mohl jsem tak co? Bordelařit. Vytahal jsem dřevo z koše, ukradnul a roznosil chňapky od kamen, zakousnul smetáček, rozcupoval noviny, asi 600x vyskočil na gauč a zpátky a několikrát opakovaně při své činnosti rozlil obě misky s vodou, protože jsem do nich mlátil.

Dva v běhu

Ano, chápete to správně, jsem prostě činorodá bytost. To jen doma mě nevoceněj, když několikrát denně zametají a vytírají. A! to ešče nevědíli, co předvedu, až se v pátek dočkám překvápka! Přijela totiž návštěvička!! A to ne návštěvička ledasjaká, alébrž co? Návštěvička vižlí. Dvouletá krasavice jménem Cuprum a přivezla s sebou svou paničku. Taky Petra se jmenuje, jako ta moje. A přijela k nám prý z hrozivý dálky.

Ale dobře, že přijela, měli jsme všicí radost. Já největší. Asi proto, že máme i určitou shodu jmen. CupRUM a RUMštajn. To spolu hezky ladí. A jak to spolu hezky ladí, když to rozpohybujem. To byste koukali! Teda takhle, nekoukali asi, protože to nestíháte právě ani koukat. Vona je megarychlá totiž. Já taky, ale – ešče přece jen mám ty nožky trošku kratší než vona, takže jsem musel používat různý finty, jako třeba vyběhnout ze zálohy a nabourat ji. Nebo číhat někde a přepadnout ji a ukrást hračku. Konečně někdo, kdo má pro mě pochopení. Mohli jsme se honit a rvát od rána do večera.

Cuprumka nádherná

A taky do polí jsme šli, dívat se na zajíce a srnky. A večír jsme opíkali, seděli venku a my mohli v noci rajzovat zahradou. Já mám slabost pro žáby. Studuju je a nutim k pohybu. Jenže ony zpravidla dělaj, že umřely, a nehejbou se. To mi na nich trochu vadí. Bubici asi taky, páč tuhle taky zkoumala a pak přišla s pěnou u huby, asi chytla vzteka, že se žába nehejbá. Pánčička jí řekla, že je megera pitomá. Já zatim pěnu nemám, tak nejsem megera.

No ale o těch večerech jsme se hlavně věnovali společenské zábavě a pokusům o somrování. Chabým pokusům, páč to prej se u nás nesmí, takže máme pecháčka jakýhosi. Byly to všechno bohatě naplněné dny. Tak bohatě, že když jsme dovezli Cuprum a její paničku do Prahy a ony pak odjely, odjeli jsme my dva s Bubitkou následně doma obratem taky. Do říše snů, zkrátka vytuhli jsme oba tak dokonale, že ještě druhý den jsme nevyžadovali žádný větší pohyb. Ráno teda. Odpoledne už jsme zase byli cajk a připravení do akce. Tak jak se od nás zrzatejch dá očekávat.

No ale musim říct, že i když to byl prej jen vzorek toho, co to dovolená je, tak myslim, že to byl kvalitní vzorek, a už se těšim na další nějakou.

Jsem vytuhnutej

 Foto autorka