Hned na začátku měsíce má Najtík „narozky“ – v prosinci desetiměsíční.

Je veliký – sice v kohoutku moc neposkočil, má aktuálně 86 cm, ale mohutní nám, chlapec, mohutní... Na devíti a půl měsících měl 65 kilogramů. To je víc, než měla dospělá statná „selka“ Beta. Kostru má chlapec těžkou – neb jsou mu stále vidět všechna žebra, pas má snad hubenější než krk...

Rostu do krásy

Když se k velikosti přidá černočerný kožich a oslintaná velká hlava, je jasné, že se hodně lidí (i psů) bojí. Hodně bojí. Night si z toho nic nedělá. Agresivně se netváří ani na koníky či kozy, ani na kočky či kosáky. Na všechny vrtichvostí. Neustále zkouší, jestli by každého kolemjdoucího tvora nepřesvědčil na kámošení.

Někdy má úspěch – dost původně hysterických maminek od odvážných dítek, vrhajících se na psa, roztaje a povolí ratolesti pokračovat v kámošení. Protože na psisku je vidět, jak si hlazení a kontakt s dětmi užívá. Ale někdy se musí smířit s tím, že náhodný kolemjdoucí raději přeběhne na druhý chodník, než by se měl s naším štěňátkem jdoucím na vodítku setkat.

U psů je to obdobné – ti, kteří ho znají odmalička, s ním nadále blbnou a kámoší. On zůstal „troubelín“ jen běhací a žužlací, do žádných ostřejších her a šarvátek se nepouští. Kdo ho nezná, tak většinou kamarádit nechce. Těžký osud mamutů... Fenky ho často ženou pryč s vyceněnými zuby, psi dospělí se prsí a vrčí. Štěníci a junioři se koří a lehají si na záda. I takové torpédo, jako je Rumíček Štajnovitý, s Najtem neběhal. Dolejzal, dělal malé psí miminko, ale odvážit se k blbošení – to nee.

Night se Štajnidlem

Ale když se to povede a najde se běhací nebojácný kámoš – pak je to parádní divadlo. Překvapivě často jsou to raslíci – psiska jsou to statečná a nebojácná a jejich páníci mají radost, že nekonečná raslí energie se spotřebovává jinde než v domácnosti. A nebo mladá ridžbečka, to byla kámoška. Až jsme hru museli odpískat, neb už nemohl běhat ani jeden, ani druhý.

No odpískat... Prostě od psů zatím Nighta neodvolám. Od lidí už to jde. Od dětí už taky – když slyší „řev družiny“ řádící v lesoparku, tak se ihned nadšeně rozvrtichvostí, ale nechá se přivolat a připnout. Od psů ne. Ale když hru ukončím, chytnu ho za obojek, tak už ví, že je konec a jde se dál. A jde po pár krocích pustit – už nemá tendenci zdrhnout zpátky za kamarádem. Tak snad máme nakročeno správným směrem.

Pořád mu říkáme: „To teta Běta...“ Ano, teta Běta byla vzorně poslušná, k žádnému člověku či psisku se nevrhala, sama se vracela, když někoho před sebou uviděla. Ano, ale ocituji-li osm let starou verzi povídání o desetiměsíční Betce... Lidi, pejsky, děti – vše miluje, pravda trochu divokým způsobem. Nelze její přízni nechat volný průběh, je ochotna porazit, oslintat, ulízat, okousat kohokoliv. A výchova ke klidu se moc nedaří. Mám někdy pocit, že je to zvířátko, které poprvé vyvedli ven…Chvíli jde vzorně u nohy a najednou hop...!! Je na délku vodítka v silnici…To je na infarkt. Mine v klidu pět lidí... a šestého chce políbit na tvář…další infarkt.

Najtovy skoky na vodítku odepsaly již dvě karabinky. Dostal tedy nové vodítko – určené pro psy velkých plemen. Uvidíme, jestli materiál vydrží, jinak do doby, než dostane jako správný dogák životní nadhled, budu muset přejít na horolezecké vybavení.

Protože na rozdíl od Bety Night roste bez pohybových obtíží, neomezujeme ho v pohybu a hodně výletíme. Fyzičku má obrovskou. Po výletu do hor si dá v autě šlofíka, aby hned po návratu mohl obrátit zahradu vzhůru nohama. Psisko si samo tryská prostorem, láme větve, sráží vše, co mu stojí v cestě. Prostě nukleární hovado s obří energií to je. Někdy mi zatrne. To když třeba na mokrém trávníku nevybere zatáčku a rozplácne se jak žába. A nekoordinovaně jede ještě pořádný kus. Zatím se vždy zvedne, oklepe a najde všechny končetiny celé.

Pohyb je zdravý

Počasí mu přineslo jeden velký problém. Zavřené dveře do zahrady. A hlavně ze zahrady domů. Neumí si štěknout. Umí tlapou třísknout do dveří. A na tento zvuk startujeme velmi rychle. Ale on by byl radši, kdyby byly dveře dokořán. Tak jako celé léto. Už dvakrát se mu povedlo potmě zapomenout, že se dveře nyní zavírají, a narazil do skla. Rána děsivá, psisko se tvářilo, že počítá hvězdičky lítající mu kolem hlavy, ale sklo naštěstí zůstalo vcelku.

Začíná Advent. Namontujeme ven světýlka, domem začne vonět nejen cukroví, ale i jehličí a svíčky a leštěnka na nábytek. Uvidíme, jestli s Najtem budou adventní dny klidné, nebo se ukáže domácím pomocníkem na zabití :o) 

Foto: Xerxovi

Fotografie najdete kromě galerie i zde.