Tak dlouho jsem ji na Rusavě chovala, až jsem si ji vysloužila.

Některé Zvířetnice to jistě tušily už na těch Hostýnkách, já ještě ne. Dost dlouho jsem odolávala a taky jsem měla obavy, co na to přednosta.

Nakonec jsme to s Pájou upekly a upiklily po telefónu, že se přijedou jako podívat i s Olíkem k nám a bude požádáno o prozatímní hlídání.

Conny, kerry blue teriér

Štěně neříkalo na změnu celkem nic, hrálo si s hračkami od Jenynky, okukovalo kočky a nás. Přednosta neříkal taky nic. Jen utrousil směrem ke mně: „Co to na mě šiješ?!“ Nó jasně, já na to NIC, jen budeme hlídat. Chmhmgrr, povídal.

A tak se i stalo. Conny zůstala a začala se zabydlovat s hračkama i s dobrůtkama. Kdo byl ale nejvíc naprdlý z celé familie, byla naše malá rusanda (ruskaja cvetnaja bolonka).

Jenynka, ruský boloňáček

Ach! Ty oči smutné jako vypuštěná studánka a ten ksicht. Kámen by se ustrnul. Hned jsem vzpomněla na Matyldu a větu pronesenou Světluškou: „Cos nám to donesla za hnus!“ nebo tak nějak.

Hrají si spolu, honí se, ale Jenka je ještě mírně vzteklá, tak jak ti mrňousci umí být, a navíc i v popisu plemene jsou barevní boloňáci fixovaní na člověka a to až přes míru. Takže si myslím, že potřebuje nutně ke štěstí Connynku; co si myslí Jenka, to teda nevím. Hodně ji mazlíme, aby netrpěla, a ona ta potvora si to pěkně užívá.

Štěnisku je to docela jedno a o pomazlení si umí krásně říct. Její největší zálibou je štípkat mě zubisky do podbradku, to ji fakt baví. Učíme se spolu všichni žít a zatím dobrý. Jen občas se holky dost vraždí, ale to spíš Jenka řve, když je dole, ale jinak Connynku pořád provokuje na okusování. Jak říká Pája: „Vzpomněla si, že je ještě taky štěně.“

Vzadu Jenynka, v popředí Conny

Zajímavé je, že obě koče to vzaly sportovně, i když u Čity si nejsem zcela jistá, ona hodně zhubla, když přišla Jenka k nám, a teď zase. Prvně jsme jezdili po veterinářích a dělali všelijaké testy, nastavili léčbu, ale nakonec zase přibrala, zdálo se vše v pořádku. Teď zase pohubla a tak jsem nabyla dojmu, že to může být i ze stresu z nově příchozí.

Čita je totiž závislák, těžký, na mně. Pláče, když odcházím nebo odjíždím. Celou dobu mé cestovní nepřítomnosti mě vyhlíží s čumáčkem vraženým do dveří a smutně mňouká. Doma se pořád chodí mazlit a chovat, až mě to někdy zlobí. Je mi stále a nepřetržitě v patách. Sleduje mne. Teď se zdá, že se opět uklidnila.

Teď už naše Connynka je spokojený štěník a užívá si juniorského věku a pobytu v domácnosti. A opět je zajímavé, že obě, jak Jenka tak i Conny, respektují starou Babušku a jsou k ní ohleduplné, to až tak, jak bych ani nečekala.

Conny a Jenynka

Takže máme zase trio, ale to vám povídám, naposledy.

Jo, ještě mám s Pájou smlouvu, že kdyby se mi něco nedejbóže přihodilo, tak si Connynku vezme zpět. Doufám ale, že mi bude ještě nějaký ten pátek se smečkou dovolen.

A to je všechno.

Vlastně není. Protože jsem ten článek psala v půlce července, změnilo se chování našeho Jánošíka, už vzala Conny na milost a řádí obě jak americké cyklóny. To bych nevěřila, jak ta malá rusanda je pevná a jak si umí sjednat pořádek, avšak asi dočasně :-)

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout ve fotogalerii (klikněte do obrázku v textu) nebo přímo tady na Rajčeti.