28.3.2024 | Svátek má Soňa


105 PLUS: Májová

8.5.2018

Ten název stopětky je vlastně trochu klamavý. Bylo to poslední den v dubnu, kdy se u nás v obci stavěla májka. V parku – máme tady krásný, spíš městský park plný starých lip, tedy v parku se procházeli lidé a posedávaly děti, nebo se projížděly na kolech a koloběžkách. Na břehu staré požární nádrže Louže se peklo prasátko a točilo pivo, limonády pro děti byly zdarma. Byla zde také připravená hranice, spíš na buřty, než na upalování čarodějnic. A pod party stanem seděl postarší člověk se samohrajkou a na ní dokázal zahrát všechno. Repertoár měl od Bacha po Vlacha, ale troufnul si na Ewu Farnou a její Mám boky jako skříň; v jeho silně nezúčastněném podání to byl zážitek vskutku nezapomenutelný.

Ale to vlastně vůbec nebylo podstatné. Lidi se bavili, popocházeli a posedávali pospolu, a když se stavěla májka za pomoci dobrovolných hasičů z okolních obcí, šli jsme se všichni podívat a s napětím jsme sledovali, jak se májka, podepírána žebříky, pomalu zvedá.

Zdravili jsme se s novými sousedy. Usmívali se na nás, ale protože do jejich světa zatím nijak nepatříme, nevšímali si nás a bavili se po svém. Nám to tak vyhovovalo. Seděli jsme na lavičce v lipovém polostínu a sledovali, jak fortelně místní chlapi přikládají pod rožeň, jak okrajují nejdřív kůži a pak i kusy upečeného masa. Jak točí pivo a nalévají víno. Pozorovali jsme děti, jak běhají mezi dospělými a chodí si pro limonády.

Ze všech účastníků slavnosti vyzařovala taková jistota a ukotvenost, až mě píchlo u srdce. Jednak smutně, protože mi odjakživa chybějí půdy a sklepy plné pokladů po předcích. Naše rodina, přivlátá kdysi do nejsevernějších Sudet z Českomoravské vrchoviny a České Sibiře, nic takového neměla a nemá, a jsem si jistá, že je to v nás všech jako velký šrám. Ale taky mi to udělalo dobře.

Že jsem na místě, kde spolu lidé dokážou mluvit. Nebo jen tak sedět, mlčet, pozorovat. Fascinovalo mě, že nikdo z nich, ani ti mladí, nežmoulal v ruce mobil a nezíral do něj. Lidi se dívali na sebe. Byli přítomni. Užívali si tady a teď všemi smysly, stejně jako si podobné chvíle užívali jejich předci. Ten řetěz generací jsem cítila skoro hmatatelně. Provázanost mezi lidmi a provázanost k půdě. A také přizpůsobení se rytmu, který udává příroda během roku, podvolení se kalendářnímu cyklu, který káže konat v určený čas tak, jako konali předci už od pradávna.

Žádné klipové střihy, zvraty a záblesky, nýbrž poklid a kontinuita. Jiné vnímání času. Cítila jsem to já a cítil to i Vašek.

Když jsme se za soumraku vraceli těch pár kroků domů, zašli jsme nejdřív na náš pozemek, ze kterého se snažíme vybudovat zahradu. Potěšilo mě, že tam Vašek zamířil sám; něco se změnilo. Chodili jsme v šeru sem a tam a ukazovali si, co kde uděláme a zasadíme. Jak se ukotvíme.

Je mi jasné, že tu budeme provždy jen náplava a že pro naše děti toto místo žádný význam nemá a mít nebude, ovšem pro naše vnoučata snad ano. Alespoň se o to budu snažit.

A na příští stavění májky je určitě pozvu.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz

Vave Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !