Miloš Zeman usilovně tlačí Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Volební komise Senátu konstatuje, že Srp nesplňuje podmínky spolehlivosti, jelikož byl členem KSČ. Případ Karla Srpa dokumentuje složitost doby, kterou máme za sebou.

Zároveň disident a podle všeho i donašeč, jedno nevylučuje druhé. Je těžké jeho případ hodnotit – na to mají snad právo ti, kdo prošli týmiž zkouškami jako on a prošli, aniž se dali zlomit. Jeho případ by mohl zhodnotit historik na základě dat, důkazů, ale ani potom by neměl právo zaujmout nějaké mravně hodnotící stanovisko.

V tomto ohledu dává příklad Pavel Kohout, v padesátých létech ikona komunistické propagandy, od poloviny šedesátých let odbojník a poté disident. Kolik hlav, tolik názorů na Pavla Kohouta, ale jedna hlava, totiž hlava Pavla Kohouta, vydala rozumné rozhodnutí: po převratu se Kohout necpal do žádných oficiálních pozic.

Z tohoto hlediska je kupodivu, že se do nějaké pozice Karel Srp cpe. Rozhodnutí senátní komise je hodně alibistické a formalistické: odvolává se na krátké Srpovo členství v KSČ snad v roce 1968. To byl Zeman komunista také a věrný Ovčáček neopomněl na Twitteru připomenout, že značná část pozdějších disidentů byla členy KSČ. V tom má hlásná trouba Ovčáček nepochybně pravdu. O to je ta kauza zamotanější a o to větší podiv, že tohle všechno má Karel Srp zapotřebí. My, co jsme byli odběrateli publikací Jazzové sekce, se na něho díváme – jak kdo, já rozhodně pozitivně. Jen si myslím, že je to všechno především na něm a že nemá celý ten rozruch zapotřebí. Udělal toho pro lidi hodně a jak to bylo s tou StB, to může sám zpytovat do konce života. Na to nepotřebuje být v Radě USTR.

Mimochodem, ta debata o tom, zda byl minulý režim totalitní nebo nebyl, je naprosto slabomyslná. Vedoucí úlohu si dala státostrana do ústavy a držela si mimo zákonný systém soukromou armádu, co by kdo chtěl víc? Věru žijeme v divné době.