Předně je musím pochválit, poprvé po dvaceti letech jasně vyjádřili svůj požadavek. Oproti dřívějším nářkům – je to naše poslání, ale vy nás pořádně zaplaťte - nazvali konečně věc pravým jménem: do práce chodí proto, aby uživili sebe a své rodiny. Zatímco ve většině profesí vykrystalizovaly vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli díky jasným tržním vztahům, medicína zůstávala zahalena v oparu nároků, spasitelství a poslání. Lékaři se nechali opájet vlastní ušlechtilostí a chvíli jim trvalo, než pochopili, že jsou považováni za užitečné trouby. Vžijte se do kůže lékařů, kterým bylo v roce 1990 dvacet let a kteří do svých čtyřiceti slyšeli pouze a jenom – je to vaše poslání, my vám děkujeme, zasloužili byste více, ale to víte…. Dvacet let čekání, tomu se v literatuře říká ztracená generace. Přestalo je to bavit a řekli dost. Potud je vše správně.

Po dvaceti letech čekání přestali volat po systémové změně a soustředili se pouze na výši platu. Změny ve zdravotnictví byly ve všech volebních programech, co se však doopravdy uskutečnilo? A jsme u jádra problému…

Kdo v současné době mluví za lékaře? Kdo se zastává jejich „oprávněných“ zájmů? Nejsou to náhodou titíž lidé, kteří před dvěma, pěti, deseti lety křičeli při každém pokusu o zdravotní reformu – ne, to nejde, na naše (socialistické) „výdobytky“ nesahejte?

Nebouřili se socialisté, odbory i komora proti třicetikorunovým platbám? Neupláceli hejtmani své voliče drobnými na pivo? Titíž hejtmani, kteří teď tak halasně podporují požadavky lékařů? Z jakých peněz jim chtějí přidat?

Sborová odpověď zní - úspory a hospodárné řízení. To myslí vážně? Jinými slovy – přiznávají, že doteď vše řídili a konali špatně? Asi ano…

Správné hospodaření je základ, samozřejmost a nezbytnost, to není nápravné opatření. Ano, systém je přebujelý, spolyká spoustu peněz zbytečně. Nemocnice jsou nehospodárné, a proč by také měly být jiné, když jsou vlastněny tak nějak nikým – městy či státem? Nedivím se hejtmanům a jiným krátkodobým správcům, že mluví o hospodárnosti a úsporách – vědí, o čem hovoří, nemocnice jim jsou svěřeny na čtyři roky. Kdo se bude starat o svůj podnik lépe? Odvolatelní dočasní správci nebo dlouhodobí majitelé, například proklínané akciové společnosti?

Je nutné si uvědomit, že možnosti léčby a její výsledky se za posledních dvacet let mnohonásobně změnily a také zdražily. Pokud reálná cena péče vzrostla v řádech desítek či stovek procent, je pokrytectví tvrdit, že úspory v řádech procent zachrání celý systém. (Samozřejmě chápu, že pro politiky je pokrytectví základní pracovní nástroj, proto to musí říct někdo za ně.)

Ostatně celá akce je poněkud teatrální a pokrytecká. Lékaři podávají výpovědi a někteří zřizovatelé či přímo zaměstnavatelé (hejtmani nebo ředitelé nemocnic) jejich postup podporují (!) a děsí poplatníky tím, že od března nebudou lékaři. Chystají se ale doopravdy na možnost, že lékaři odejdou? Shání za ně náhradu?

A co lékaři – stojí frontu před zahraničními nemocnicemi? Hroutí se naše úřady pod náporem žadatelů o zřízení soukromé lékařské praxe? Nic, všude klid. Nejspíš to bude tím, že ti, kteří chtěli odjet, už odjeli, ti, kteří chtěli být privátní, se jimi stali a ostatní opět čekají a doufají, že situace se nějak vyřeší sama.

Současná zjitřená atmosféra by měla pomoci k nastartování opravdových reforem, mluvilo se o nich a je čas začít je uskutečňovat. Pokud podporuji lékařské bouchnutí do stolu, tak proto, že ho chápu jako volání po reformě, po zásadní změně ve financování zdravotní péče. Reforma nespočívá ve zvýšení platů – to by měl být jeden z jejích výsledků. Odborářské povídky a zaklínání se lidskou dobrotou se hezky poslouchají a řečníkovi dávají pocit proroka. Žijeme ale ve světě, ve kterém se za všechno platí. Pokud nenajdeme odvahu říci pacientům, že lékařská péče je drahá a kdo chce být léčen dokonale, musí si ji koupit, čeká protestující lékaře další zklamání a blamáž. Může se totiž stát, že štosy jejich výpovědí pouze poslouží několika málo kariéristům jako schody ke vstupu do vyšších politických pater. A nás pacienty lékařský exodus stejně nemine, jen se o něm nebude tolik mluvit. Bude pozvolný, starší zhrzení doktoři budou odcházet do důchodu a mladí lékaři s jazykovou výbavou do zahraničí. Potichu, bez díků a bez cirkusácky oblepených sanitek, zato však definitivně…