Podfinancovanému zdravotnictví v České republice akutně hrozí zhoršení kvality a dostupnosti péče. Modernizace a další rozvoj systému zdravotnictví se bez zvýšené finanční spoluúčasti pacientů neobejde. Buď si připlatíme, nebo se kvalita prudce zhorší.

Opět se mluví o změnách ve zdravotnictví. A netýká se to jen regulačních poplatků. Při všech úvahách o příští zdravotní reformě je nutné brát v potaz jeden zásadní fakt: v České republice platí zdravotní pojištění méně než polovina obyvatel. Asi za 52 procent lidí, kteří u nás žijí (děti, důchodci, invalidé, vysokoškoláci a nezaměstnaní), platí stát, a to pouze 723 korun za osobu a měsíc.

Úroveň naší medicíny odpovídá úrovni vyspělých zemí, jako jsou například Německo, Francie či Británie, a v mnohém ji dokonce i předčí. Ani ve Spojených státech jsem neviděl v praxi diagnosticko-léčebné postupy, které bychom u nás nepoužívali. Bohužel financování našeho zdravotnictví takovéto medicíně neodpovídá.

Jenom pro zajímavost: v Rakousku, jež je nám historicky i geograficky nejblíže, vydají na zdravotnictví 10,1 procenta svého HDP, u nás 6,8 procenta. Na jednoho obyvatele je to pak za rok 3 601 amerických dolarů, u nás pouze 1 626! (Poslední údaj OECD poskytnutý ministerstvem zdravotnictví.) Přitom cena léků, přístrojů, elektrické energie, sanitek a pohonných hmot do nich je stejná, není-li u nás vyšší.

V čem je tedy ten nepoměr?

Na rozdíl od ceny přístrojů, sanitek a léků je cena práce zdejších zdravotníků nízká. A to vysvětluje celou situaci.

Víc platit, nebo méně léčit

Chceme-li pro naše občany zachovat zdravotnictví na evropské úrovni a vyhnout se finančním problémům (při stávajícím financování už v polovině roku 2011 budou některé pojišťovny v dluhu), je z této neradostné situace podle mého názoru pouze dvojí cesta. Buď přidat do systému prostředky, nebo „ubrat péči“! Zdravotní péči lze ubrat buď v kvalitě, nebo v kvantitě.

Snížit stávající kvalitu znamená začít léčit levnějšími, zastaralými metodami, tak jak jsme to dělali před dvaceti třiceti lety. Takové omezení je z etického hlediska vyloučené. Omezení kvantitativní, tedy vytvoření pořadníků a prodloužení čekacích dob, by jistě vedlo k ušetření prostředků.

Ani odstranění rezerv, které systém má (korupce, místy plýtvání, například nadbytečný počet lůžek v nemocnicích), nesmaže výše uvedený propastný rozdíl ve financování u nás a v Rakousku, potažmo v dalších zemích Evropské unie.

Co žádá pacient

Expertní týmy vládních stran, ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, se snaží vytvořením standardů zdravotní péče omezit vydávání prostředků ze všeobecného pojištění s tím, že kdo bude chtít nadstandard, připlatí si buď přímou platbou, nebo komerčním připojištěním. Jistě je to myšlenka správná, ale ne nová. V západní Evropě tento systém funguje nepřetržitě. Bohužel odborné lékařské týmy u nás už více než deset let tvoří požadované standardy. Dnes se jim říká doporučované postupy. Vše zatím bez praktického efektu, protože odborníci označují za standardní to, co dělají, a to vše je přece kryto všeobecným pojištěním.

Tedy problém financování zůstává.

Ostatně umíme si představit amputaci končetiny, odstranění slepého střeva či léčbu plicní tuberkulózy jinak u „nadstandardního“ a jinak u „standardního“ pacienta? Jistěže ne. Lišit se léčebný postup může snad tam, kde do něj vstupují různé materiály (stomatologie, náhrady kloubů atd.).

Co si tedy má pacient představit pod nadstandardem? Za co rád připlatí? Mimo uvedený materiál chce odpověď na tři otázky: kdy budu ošetřen, kým budu ošetřen a v případě hospitalizace kde budu ležet. (Pane primáři, chci být ošetřen příští týden vámi a ležet na jednolůžkovém pokoji.)

Lékaře si už vybírat můžeme

Pokud jde o léky, již dnes máme léky plně hrazené a ty, na které nemocný doplácí – tam se asi nic měnit nebude. Navíc máme nadstandardní pokoje v nemocnicích. Ani v cizině jsem jiné rozdíly v péči neviděl. Samozřejmě výběrem lékaře pacient očekává, že se mu bude „více věnovat“. Ale svobodnou volbu lékaře už náš parlament dávno odhlasoval. Těžko si budeme přece vybírat toho, kdo se nám nebude věnovat. Zde nemluvím o akutních stavech.

Kapacita českého zdravotnictví podle mého názoru už dnes umožňuje tento postup, aniž by přišli k újmě standardní pojištěnci. Vytvořením standardů se ovšem nedostatečné financování našeho zdravotnictví zásadně neovlivní. Situace se nezlepší, pokud nynější vláda podobně jako úřednická opět odloží navýšení příspěvku 723 korun za polovinu obyvatel nebo zavedením čekacích listin nezredukuje přístup pacientů k péči.

Moderní medicína je totiž jenom jedna a ta je s ohledem na vývoj čím dál dražší. V České republice se dosud (jak dlouho ještě?) dotuje penězi zdravotníků.

MfD, 17.7.2010

Autor je přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK FN Motol