Na některou z adventních nedělí jezdíme každoročně do Vídně. I když už je v současné době předvánoční atmosféra u nás stejně krásná, nostalgie za tou úplně první návštěvou Vídně v zimě 1989 stále zůstává.

V prosinci 2007 jsme předvánoční návštěvu nějak nestihli, a proto jsme do Vídně vyrazili po Novém roce, ale ještě před svátkem Tří králů. Byla pořádná zima, město bylo úplně bílé (chodníky tam nesypou ani solí, ani černou šotolinou, ale téměř bílým, nadrobno drceným vápencem). Ulice byly v podvečer krásně osvětlené obrovskými „barokními“ lustry, výlohy vyzdobené vánočními hvězdami, Vídeňačky v dlouhých norkových kožiších a Kokoschkova výstava v Belvederu. I když už bylo po Vánocích, stánky s punčem byly na každém rohu. Nocleh v krásném hotelu v dohledné vzdálenosti od dómu sv. Štěpána stál pouhých 70 eur, prostě zimní výlet, na který se nezapomíná. Druhý den po obědě a po nezbytném nákupu u Sachrů jsme se rozloučili s městem a nasměrovali na České Budějovice. Začal padat sníh a za chvíli ho na silnici leželo dobře dvacet centimetrů.

Pomalu jsme dojeli k hranicím. Ke dvěma opuštěným budkám s bílými čepicemi na střeše. Nikde nikdo, jenom bílá silnice, kde jsme zanechávali první stopy.

Rozhodně nevzpomínám ráda na ustrašené přechody hranic v 80. létech třeba jenom z Drážďan, kdy se člověk tetelil obavou v očekávání kompletní prohlídky auta, aby pohraničníci nakonec zjistili, že si nevezeme kontraband ani záclon, ani dětského oblečení. Lodičky od Kaisera nebo Gaborky, které bylo možné v tehdejší NDR koupit a které u nás byly nedosažitelné, jsme do celního prohlášení psali jako střevíce, protože slovo boty už němečtí celníci znali a mohli by je zabavit. Na takové hranice a hraniční kontroly opravdu ráda nevzpomínám. Na ten ponižující pocit zapomenout nelze.

Na Tři krále 2008 tedy prázdná silnice z Vídně zapadaná sněhem a po stranách dvě opuštěné boudy. Hlavou mi proběhly televizní záběry z přelomu roku, kde na stejné hranici náš ministerský předseda za účasti svého protějšku z Rakouska přeřezával pořádně tlustou závoru, která naše země dělila. Už tam po ní nezbylo vůbec nic. Slavnostně jsme totiž vstoupili do Schengenu. Jen ty dvě prázdné boudy tam ještě stály.

A já jsem tam v té tmě lednového večera měla najednou pocit, že ta naše malá země je taková nějak úplně bezbranná, jako nahý v trní. Že by v těch boudách měl přece jenom někdo být, kdo by nikoli výletníky, kteří si vezou domů krabičku se Sachrovým dortem, ale toho, kdo by k nám třeba nepřicházel s dobrými úmysly, zastavil. Už je to téměř deset let. Ty boudy jsou už dávno zbourané.

Před pár dny jsme televizních novinách mohli vidět záběry provizorních buněk, v nichž má Policie ČR na hranicích své zázemí. Ona ta hranice státu přece jenom není pouhá čára na mapě a to krásné městečko Schengen si nezaslouží, aby bylo synonymem problémů kterékoli země v Evropě.