V Balírnách jsem vydělával dvakrát tolik, než kolik jsem bral u pošty, a někdy skoro třikrát. To když jsme se závozníkem dělali dlouhé túry na kterých byly přesčasy povolené. O ty se mezi námi řidiči sváděly tuhé boje, které řešil vedoucí garáže, který rozpisy na směny dával každý den dohromady. Neměl to lehké, i když rozpisy dělal přes den, kdy v garážích z nás nikdo nebyl, a tak mu do toho nemohl ani kecat.

Běda však, když někdo bral 1600 korun za měsíc a jiný 2700! To se v sobotu, kdy jsme dělali údržbu aut a vedoucí pracoval také, protože to byl bývalý automechanik a jeho rady jsme všichni potřebovali, rozpisy silně kritizovaly. Hlavně těmi, kteří měli dojem, že jim bylo ukřivděno. Ženatí, řidiči i závozníci, chtěli hlavně peníze a nevadilo jim dělat přesčasy, ale také chtěli být každý večer doma u rodiny. Svobodní zase milovali rizikové túry, kde hrozilo nebezpečí, že se vrátí až o půlnoci nebo druhý den.

To platilo hlavně v zimě. Dávalo jim to volnost využít večer i noc k „lovu“ přadlen, kterých bylo tenkrát v českém pohraničí skutečně mnoho. Největší úspěchy v tom měl závozník Honza. Byl to hezký tmavý kluk skoro cikánského vzhledu, kterého dívky milovaly od pohledu, a navíc mu to mluvilo. Ten jak někde uviděl skupinu děvčat, třeba na chodníku, okamžitě mi přikázal, abych jel pomalu vedle nich, i když jsem tím zdržoval provoz za námi. Stáhl sklo v okně, vyklonil se a tím svým neodolatelným hlasem se zeptal: „Děvčata, my jsme z Prahy a hledáme tu nějakou vinárnu, kde bycom si zatančili...“ Nestačil jsem zírat, jak ochotně a jedna přes druhou mu začaly vysvětlovat, jak se tam dostaneme, a nezřídka dvě navrhly, že tam s námi pojedou.

Jednou jsem to zkusil sám, v Táboře a v jednosměrné ulici, takže jsem mohl zajet až k chodníku na řidičově straně, ale bez úspěchu. Sotva jsem vystrčil svou zrzavou palici z okna a začal naučené fráze od Honzy, bylo vidět, že by holky radši utekly, než aby mi něco vysvětlovaly. Utěšoval jsem se tím, že v Táboře je hodně vojáků, však jsem zde sloužil i já před dvěma roky, a tak jsou tu slečny moc vybíravé.

Ředitelství Balíren bylo v Praze, ale mělo svá rozvážecí centra i pro Moravu a Slovensko. Jedno slovenské bylo též v Považské Bystrici a to jednou potřebovalo pomoc, když jim došla zrnková káva. Náš vedoucí hledal dva šoféry, kteří by okamžitě vzali trambus (desetitunovku) a odvezli kávu do Bystrice. Přihlásil jsem se s Vildou Mužíkem. To byl mladý kluk jako já a vedoucí garáže, ač mu to nebylo po chuti, ale z ženatých se nehlásil nikdo, nás nakonec vzal.

Napěchovali jsme trambus kávou až po střechu a vyrazili. Bylo to v zimě a oba jsme na sobě měli jen montérky a pod nimi lehká trička, ale počítali jsme s tím, že v trambusu bude teplo, v Bystrici kávu vyložíme, zajedeme do Strojíren, kde pro nás měli mít něco, co vezmeme do Prahy, a pojedeme hned domů. Ostatně proč by jinak vedoucí vybíral dva řidiče? No přece abychom se u volantu střídali. Jeden bude řídit a druhý bude spát. Bohužel, nespal ani jeden z nás, což je psychologické, řidič prostě hned tak neusne, když řídí ten druhý... Navíc čím dál od Prahy, tím klesala kvalita silnic a náledí nás nutilo jet pomaleji a pomaleji. Na Slovensku se silnice prudce zlepšily, ale to už jsme věděli, že v Považské Bystrici nebudeme před zavírací dobou. A nebyli jsme, co teď?

Byl večer, nejméně dvacet pod nulou, trambus sice topil, ale než jsme se rozhodli, že zajedeme do těch Strojáren, byli jsme zmrzlí jako rampouch. Strojárny už měly také zavřeno, ale byla tam vrátná, starší žena, a když jsme jí vysvětlili, co se nám přihodilo, a ona viděla, jak jsme nalehko oblečení, spráskla ruce a pustila nás dovnitř. Trambus jsme zaparkovali uvnitř, vedle vrátnice u plotu, takže jsme měli o jednu starost méně. Hodnota kávy byla v milionech korun. Vrátná nás zavedla do baráku, kde snad byla ubytovna, ale kromě nás v ní nikdo nebyl. A pak, ta paráda! Ta dobrá duše natočila horkou vodou velkou vanu, do které jsme se oba vešli, a my jsme v tom horku pomalu rozmrzávali.

Ráno nám udělala snídani a my jsme pak z pucvole, kterou jsme polili naftou, rozdělali oheň pod motorem trambusu. Zamrzla v něm veškerá voda. Bylo mínus třicet pět stupňů pod nulou...

Než jsme odvezli a složili kávu, bylo dopoledne pryč. Vrátili jsme se do Strojáren pro náklad pro Prahu a tam nás naložili nějakými strojírenskými stroji, ale pro Bratislavu. Co jsme měli dělat? Prý jim to Balírny obchodu v Praze slíbily, že to odvezeme do Bratislavy. Zavolali jsme do Prahy a zjistli, že tam o ničem nikdo nic neví, ale svolili, ať to do té Bratislavy odvezeme. Že nám mezitím seženou náklad do Prahy z Bratislavy. To abychom jeli vytížení.

Do Bratislavy to je z Považské Bystrice pěkný kousek, ale doufali jsme, že to do večera stihneme a pak půjdeme někam na hotel si odpočinout. Silnice byla dobrá, ale vál nepříjemný vítr od západu, který s sebou nesl padající sníh. Bylo vidět sotva na pár kroků a nedalo se předjíždět. Jeli jsme na jih v koloně, která jela pomaleji a pomaleji, až se před Trnavou zastavila úplně. Kolona se zastavila, ale vítr s chumelenicí pokračoval dál. Do půlnoci celá kolona osobních aut zapadala sněhem a trčel z ní jen náš trambus. Bylo v něm jakž takž k přežití, ale museli jsme se střídat a řidič měl za úkol udržet motor ve vyšších otáčkách, aby nechcípl, to by byla katastrofa. Měli jsme s sebou několik piv, ale nic k jídlu. Piva jsme do půlnoci vypili a pak jsme se snažili zůstat vzhůru, ale alkohol nás učinil ospalými. Co chvíli jsme se probudili, když řidičovi padla hlava na volant a ozvalo se zatroubení klaksonu nebo když zhasl motor. Naštěstí vždy znovu naskočil.

Bouře skončila k ránu a nastal krásný den s modrou oblohou, nikde ani mráček a všude metry sněhu a závěje. Přijeli vojáci s těžkou technikou včetně tanku a udusali na poli vedle silnice objížďku. Pomalu nás vyprošťovali, vůz po voze, ze závějí. Do Trnavy jsme přijeli k obědu. Moc peněz jsme neměli, Balírny nás sice vybavily poukazy na hotel, ale ty se týkaly jen přespání, nikoli jídla. Koupili jsme si každý housku se salámem a vydali se směr Bratislava. Pár Slováků nás sice varovalo, že silnice budou zaváté i na této štrece, ale naštěstí tomu tak nebylo. Do Bratislavy jsme přijeli pozdě odpoledne a hned šli do nejlepšího hotelu u Dunaje. Byl to zřejmě hotel pro cizince, protože v něm byla spousta mladých „dam“, které osamoceně seděly různě u baru i po foyeru a čekaly, na koho by se mohly nalepit. Že bychom to byli my, vůbec nepřicházelo v úvahu. Vyhodit nás chtěli už v recepci, když nás viděli v našich montérkách, a nevyhodili nás jen proto, že jsme lhali, že s sebou máme šaty a až se vykoupeme, tak se do nich převlékneme, abychom nedělali v hotelu ostudu.

Nemaje se do čeho převléknout, objevili jsme se v jídelně v montérkách, ale to už s námi nemohli nic dělat. Tvrdili jsme, že nám někdo ukradl kufr asi už v Trnavě a že jsme na to přišli až nyní. Jídelní lístek byl tak drahý, že jsme si dali jenom polévku a pak vyrazili do ulic. Našli jsme krčmu, která odpovídala naší cenové schopnosti, a v ní partu Slováků našeho věku. Brzy jsme se skamarádili a když ti chlapci poznali, jak na tom jsme s penězi, kupovali nám pivo za pivem.

Druhý den jsme se probudili dost pozdě. Zajeli jsme pro náklad, který nám slíbily zajistit Balírny v Praze, a zjistili jsme, že ten náklad není pro Prahu, ale do Košic. To jsme si na triko už vzít nechtěli. Vilda si dělal legraci, že by nám také v Košicích mohli dát náklad pro Užhorod nebo do Polska a domů bychom se dostali až po objetí celé Evropy... Sháněli jsme tedy náklad pro Prahu po Bratislavě sami a než jsme ho sehnali, tak bylo pozdní odpoledne. Byla to bedna asi dva metry dlouhá a metr široká i vysoká a už se nepamatuji, co v ní mělo být. Ať už to bylo, co to bylo, měli jsme to odvézt do podniku ve Vysočanech, což bylo výhodné, protože tam byly i naše Balírny obchodu.

Museli jsme zpět na hotel, jednu polévku každý a šli hned na pokoj. Do krčmy za našimi novými kamarády jsme se styděli bez peněz jít. A také jsme toužili vyrazit brzo ráno a dostat se už konečně domů.

Ráno jsme vyjeli bez snídaně a zastavili se pro ni až v krámku , který byl od Bratislavy tak daleko, že jsem tušil, že už budeme na Moravě. Hned, jak prodavačka řekla co chcete místo slovenského čo, měl jsem to za potvrzené. Hned nato se však zeptala a koľko? Byl jsem z toho zmaten, ale jen chvíli. Byli jsme na kopci, který tvoří hranici mezi Slovenskem a Moravou. Zde se mluví „pomíchaně“.

V Balírnách nás vedoucí přivítal pěkně naštvaně.

„Chlapi,“ hřímal, „víte, kolik nás stál ten hotel v Bratislavě? To jste nemohli sehnat něco levnějšího?“

„Pane vedoucí,“ odsekl Vilda, „víte, jak jsme vymrzli? Jestli mně budou muset amputovat prsty u nohy, tak se Balírny nedoplatěj!“