K 25. výročí listopadového převratu

Uplynulo 25 let od převratných událostí v celém komunistickém bloku. Výroční oslavy nebývají nejvhodnější dobou pro střízlivé soudy: množství vzpomínek a názorů, různé úhly pohledu i nevyzrálá, emocí ovlivněná, hodnocení.

Řádění zbrojnošů 17. listopadu v Praze na Národní třídě vyvolalo nečekaně prudké vzepětí národa proti nenáviděnému zlu samoděržaví komunistické totality. Mnoho dní však nebylo rozhodnuto o dalším průběhu, trval strach z odvetného vládního zásahu: po obvodu Prahy čekaly dovezené lidové milice (např. z Plzně dva autobusy), někteří armádní velitelé nabízeli své jednotky. Považuji za nutné zdůraznit, že je pozoruhodná, v této konfrontaci až nepochopitelná, pasivita vládnoucího režimu. Odpověď vidím v jedné nenápadné, ve všech vzpomínkách stále opomíjené události, v návštěvě sovětského velvyslance u gen. tajemníka KSČ Jakeše. V tisku byla uveřejněna (asi 21. či 22. Listopadu) jen nenápadná zpráva, přesto jsem byl tehdy přesvědčen, že pravděpodobně došlo k rozhodnutí, které zásadně ovlivní průběh eskalující revoluční situace.

Následující ráno byly nečekaně odeslány milice zpět domů (je známo, že plzeňským se moc nelíbil ten „zbytečný zájezd“). Při střízlivém hodnocení osmdesátých let vidíme, že k nástupu politických změn bylo nakročeno, když po dlouhé éře vlády rychle se střídajících a umírajících sovětských bolševických starců, se objevil v Kremlu relativně mladý Gorbačov. Zahájil v SSSR kampaň radikálních reforem a nutil své poddané satrapy ve východní Evropě, aby dělali totéž. Dával jim opakovaně najevo, že s vojenskou intervencí, jako byl srpen 1968, nepočítá, že si sami musí dokázat udržet podporu vlastního lidu. Tento svůj názor také prezentoval roku 1988 v projevu v OSN. Gorbačovovo reformní tažení bylo provázeno známými hesly perestrojka a glasnosť. Pro politology a historiky je stále tématem diskuzí, co vedlo nového vládce Moskvy k těmto změnám. Jaký podíl měl tlak západních demokracií, a jaký byl vliv Gorbačovova svobodného rozhodnutí. Zdá se, že sovětské vedení bylo přesvědčeno o nutnosti určitého stupně demokratické modernizace, které bolševičtí pohlaváři vazalských států dlouho nebyli schopni porozumět, zvláště názorům o nevměšování a nenásilí.

Nový ideologický závan však bystře vycítily ujařmené národy východní Evropy, na pozvolna se stupňující neklid však Kreml reaguje umírněně. Cenným dokladem je vzpomínka generála Vorobjova, velitele Střední skupiny vojsk v Československu, na přijetí u prezidenta Gorbačova roku 1987, který prý požadoval především, aby se vojáci chovali slušně a neprovokovali obyvatele; později pak, na podzim 1989, dalo politické a vojenské vedení pokyn, aby se armáda do ničeho nevměšovala. Pozoruhodnou zkušenost učinil i vedoucí Prognostického ústavu Valtr Komárek, který byl v říjnu 1989 pozván na ÚV Komunistické strany Sovětského svazu, kde vedoucí mezinárodního oddělení Alexandrov dal najevo, že jim v posledních týdnech a měsících dělá starost otázka, jaká bude u nás „koncovka“, jestli „bude krveprolití nebo nebude“, že musí usměrnit Střední skupinu vojsk. Komárek s nimi souhlasil, že u nás půjde o mírumilovné řešení, a že nový režim bude demokratický.

Vnímavé obyvatelstvo, např. u nás i ve východním Německu, Gorbačova při návštěvách bouřlivě vítalo v očekávání, že zařídí změnu totalitního režimu a ne jeho vliv stále spoléhalo. Neuvěřitelným dokladem této důvěry byla vzpomínka Jiřiny Šiklové na skupinu studentů Filozofické fakulty, kteří v kritických listopadových dnech nejistoty a strachu z hrozícího násilného zákroku, se rozhodli napsat Gorbačovovi dopis se žádostí, aby dal pokyn sovětským vojskům ochránit naše občany před útokem českých ozbrojených sil. Až absurdní pocit důvěry v cizí okupační armádu, oprávněně však pramenící z obav z fanatických milicí a velitelů domácích vojenských jednotek! Podobné občanské reakce byly pozorovány i v NDR. Názorným důkazem nepochopení Gorbačovova umírněného postoje je nedávný rozhovor s Milošem Jakešem uveřejněný v Lidových novinách. Podle jeho tvrzení na státním převratu spolupracovala KGB s Gorbačovem. „Oni to chtěli …… co jsem ke svému žalu viděl, bylo, že Sovětský svaz nereaguje na konec socialismu ve východní Evropě, a ani reagovat nechce …… my jsme nemohli v té chvíli dělat vůbec nic …… něco jiného by bylo, kdyby se k tomu odhodlal Sovětský svaz, pak by se druhý den změnilo všechno“. Z těchto jeho slov až mrazí, jak by se tito komunističtí troglodyté dokázali bez skrupulí vypořádat s protestujícím lidem. Rozhovor však nepochybně dokládá, že návštěva sovětského velvyslance přinesla z Moskvy pokyn (radu ? doporučení ? rozkaz ?) násilně nezasahovat. Proto ten nářek nad bezmocí!

Tato pozdní polistopadová úvaha nechce přehlížet význam mohutného vzedmutí lidového odporu proti komunistickým vládám ve všech satelitních zemích. Je pokusem přidat k romantice a opojnému nadšení z listopadového převratu trochu kritické reality a střízlivosti připomenutím jednoho opomíjeného faktoru, který ovlivnil listopadové události. Dějinotvorná úloha generálního tajemníka KSSS Gorbačova je neoddiskutovatelná. Jeho obhájci ho charakterizují jako excentrického humanistu a vizionáře. Kritici v něm vidí naivního idealistu, který nedokázal dobře odhadnout důsledky svých vizí. Pro nás je hlavně pozitivní, že výsledkem jeho reforem byla destrukce totalitního komunistického systému, jak v SSSR, tak i v zahraničí, a také přesvědčivým důkazem, že komunismus nelze reformovat („demokratický komunismus“ je typické oxymóron, protimluv).

Až budou historici hodnotit tento, dle Adama Michnika Annus mirabilis 1989, jistě nezapomenou na jména Reagan a Bush, na vliv připravované konference na Maltě (připomínám bonmot „od Jalty k Maltě“) a na mimořádný morální a politický vliv Karola Wojtyly (papeže Jana Pavla II.) i na svatořečení naší Anežky české. Běh dějin ovlivňuje pestrá směs událostí a faktů nejrůznější váhy. Avšak pozor, jak říká historik Alexej Kelin „Dějiny jsou skvělým učitelem, ale mají nepoučitelné auditorium“.