Průmyslová revoluce a její následky se staly katastrofou pro lidskou rasu. Lidé mocně zvýšili délku života pro ty z nás, kteří žijeme ve vyspělých zemích, současně ale destabilizovali společnost, učinili život nenaplněným, vystavili lidstvo urážkám vedoucím k rozšířenému psychologickému utrpení (ve Třetím světě navíc k utrpení fyzickému) a způsobili hrubé škody na přírodě. Pokračující technologický vývoj situaci zhoršuje a bude nadále zhoršovat. A docela jistě vystaví lidstvo větším urážkám a způsobí větší škody na přírodě, což pravděpodobně povede k většímu sociálnímu rozvrácení a psychologickým útrapám a může nakonec vést ke zvýšenému fyzickému utrpení i ve vyspělých zemích.

Průmyslově-technologický systém může přežít, ale může se také rozpadnout. Pokud přežije, může posléze dosáhnout nízké úrovně fyzického a psychologického utrpení, ale jen po uplynutí dlouhé a velmi bolestivé periody přizpůsobení a pouze za cenu zredukování lidstva a jiných živých organismů na inženýrské produkty a ozubená kolečka v sociálním soustrojí. Nadále pak, i když systém přetrvá, následky budou nevyhnutelné. Není možné reformovat nebo modifikovat systém, než jej ochránit zbavením lidí důstojenství a autonomie.

Pokud se systém rozpadne, následky budou stále velmi bolestivé. Čím větším se systém stane, tím hroznější budou následky rozpadu, takže hrozí-li mu kolaps, pak ať se tak raději stane dříve, než později.

Proto jsme zastánci revoluce proti industriálnímu systému. Tato revoluce může, ale nemusí být násilná. Může být náhlá, nebo to může být pozvolný proces trvající několik dekád. Nemůžeme nic předpovědět. Můžeme nastínit velmi všeobecně, jakým způsobem že ti, kdož nenávidí průmysl, měli by připravit cestu pro revoluci proti této formě společnosti. Neměla by to být politická revoluce. Smyslem toho nebude svrhnutí vlády, ale ekonomického a technologického základu současné společnosti.

Téměř každý bude souhlasit, že žijeme v hluboce problémové společnosti. Jedním z nejrozšířenějších jevů bláznovství našeho světa je levičáctví. A tak diskutování psychologie levičáctví může posloužit jako úvod k diskusi problémů moderní společnosti všeobecně.

Ale co je ono levičáctví? Během první poloviny dvacátého století bylo prakticky totožné se socialismem. Dneska je hnutí rozpadlé a není zcela jasné, kdo má být oprávněně nazýván levičákem. Když my mluvíme v tomto artiklu o levičáctví, máme na mysli převážně socialisty, kolektivisty, „politicky korektní“ typy, feministky, homosexuály, aktivisty postižených, aktivity práv zvířat a podobně. Avšak ne každý, kdo je spojen s některým z těchto hnutí, je levičák. Snažíme se v diskusi vysvětlit, že levičáctví není tolik hnutí nebo ideologie, ale psychologický typ či souhrn příbuzných typů. Takže co míníme levičáctvím, posléze se proměňuje v diskusi levicové psychologie.

Dvě psychologické tendence, které zdůrazňují moderní levičáctví, nazýváme pocitem “méněcennosti” a přílišnou “socializací”. Pocity méněcennosti jsou charakteristikou moderního levičáctví jako celku, zatímco přílišná socializace charakterizuje jenom jistý segment moderního levičáctví; ale tento segment je velmi vlivný.

Oním pocitem méněcennosti nemíníme jen ten vlastní pocit v přísném smyslu slova, ale celé spektrum příbuzných rysů; nízká sebedůvěra, pocit bezmocnosti, depresivní tendence, poraženectví, vina, sebemrskačství atd. Náš argument je, že moderní levičáci mají sklony k takovým pocitům (možná více či méně potlačovaným) a že tyto pocity jsou rozhodující pro směřování moderního levičáctví.

Když někdo interpretuje jako škodlivé téměř cokoli, co je o něm řečeno (nebo o skupině s níž se identifikuje), docházíme k závěru, že trpí pocitem méněcennosti a nízkou sebedůvěrou. Tato tendence je vyjadřována mezi aktivisty práv menšin bez ohledu na to, zda přináleží k menšinové skupině, jejíž práva obhajují. Jsou přecitlivělí na slova kdysi označující menšiny a menšin se čímkoli týkající. Termíny jako „negro“, „oriental“, „handicapovaný“ či „kuřátko“ pro Afričany, Asiaty a postižené osoby nebo ženy původně neměly urážlivé zabarvení. Toto negativní zabarvení dali těm termínům aktivisté sami. Někteří obhájci práv zvířat šli tak daleko, že odmítají slovo „pet“ (mazlíček) a nahrazují jej slovem “zvířecí společník“.

Levičáci jsou antagonističtí k všeobecnému vysvětlení lidských schopností a chování, protože taková vysvětlení dodávají některým osobám zdání nadřazenosti nebo podřazenosti k ostatním. Levičáci preferují dávat společnosti pochvalu nebo vinu za individuální schopnost či takové schopnosti nedostatek. Tedy jestli osoba podřadná, inferiorní takovou je, není to její vina, ale vina společnosti, poněvadž ta ji nevychovala správně.

Levičák není takovým druhem osoby, jejíž pocit méněcennosti ji činí vychloubačným, egoistickým násilníkem, sám sebe vyzdvihujícím, bezohledným, soutěžícím. Taková osoba neztratila veškerou víru v sebe. Má ale nedostatek ve vědomí své síly, sebehodnoty, ale ještě může sebe přesvědčit, že má schopnost být silný a jeho snaha udělat se tak silným způsobuje jeho nepříjemné chování. Ale levičák je dalek toho. Jeho pocity méněcennosti jsou tak zakořeněné, že nemůže sebe sama přesvědčit, že je individuem silným a užitečným. Odtud jeho kolektivismus. Cítí se silným jedině jako člen velké organizace nebo masového hnutí, s nímž se může identifikovat.

Kupříkladu jestliže jeden věří, že affirmative action je dobrá pro černé, má nějaký smysl prosazovat tuto pozitivní diskriminaci nepřátelským nebo dogmatickým způsobem? Zcela pochopitelně bylo by produktivnější použit diplomacii a smířlivý přístup a přinejmenším verbální a symbolické ústupky bílým, kteří myslí, pociťují, že pozitivní diskriminace je diskriminuje. Avšak levicoví aktivisté to nečiní, neboť by to neuspokojovalo jejich emociální potřeby. Pomoc černým obyvatelům není jejich cílem. Naopak, rasové problémy slouží jako omluva k vyjádření jejich vlastního nepřátelství a zmařené touhy po moci. A tak v podstatě poškozují černé , protože tato nepřátelská aktivita vůči bílé většině zesiluje rasovou nenávist.

Zdůrazňujme, že tento velmi vlivný segment moderní levice má velikou důležitost ve vymezení jejího směru. Levičáci tohoto typu jsou mnohdy intelektuály nebo příslušníky středních a vyšších společenských vrstev. Univerzitní profesoři tvoří ten nejvyšší sociální segment naší společnosti - a nejvíce levicově orientovaný.

To je malá citace (z angličtiny se pokusil přeložit V.C.) z Manifestu. Z dlouhého díla autora, který je a do konce života bude v žaláři. Theodore Kaczynski, matematik, proslul jako Unabomber. Připravil o život tři osoby, dalším šestnácti poslal dopisní bombu. Po dopadení odmítl připustit mentální problém jako polehčující okolnost. Ještě před dopadením poslal text Manifestu do New York Times a The Washington Post s vyhrůžkou, že nebude-li Manifest uveřejněn, pošle bomby na nespecifikované adresy s úmyslem zabít. Vrchní soud a ředitel FBI doporučili publikaci. Jeho zločinné dílo trvalo od roku 1978 do roku 1995. Posléze byl dopaden a odsouzen. A skončil tedy navždy v šatlavě. Odborníci pro narušený mentální stav mají hojnou klasifikaci případů a důvodů vedoucích k takové poruše. S nemalou pravděpodobností (domnívám se) byla mentální porucha, která Kaczynského ke zločinu dohnala, způsobena stresem z přemíry individuální únosnosti a tolerance. I nejstabilnější osobnosti mohou dospět, za jistých okolností, k takovému bodu zlomu. Můj přítel, lékař, profesor, znalec divadla, amatérský režisér a herec vysvětluje depresi, kterou je v poslední době sužován, slovy: Kdo dneska z toho, co se tady děje, není v depresi, není docela normální! Oh, něco na tom je. I pro mne se Vancouver a Kanada velmi a v mnoha ohledech mění, a to nikterak k mojí radosti (malá odbočka).

Snažil jsem si dílo toho člověka, vzdělaného matematika, autora Manifestu, číst a alespoň na tu chvíli přitom zapomenout na jeho osobnost a zrůdný čin a soustředit se jen na obsah jeho Manifestu. Jaký to smutný a dosti přesný obraz dnešní společnosti Manifest zachycuje, tedy alespoň uvedené citace! Jak daleko je obraz dnešního světa od onoho, před kterým v Manifestu jeho autor popisuje a před kterým varuje? A jak by asi byl doplněn, kdyby jej sepsal před měsícem, v roce 2018? Nezpůsobila již vyspělá technologie a její derivace včetně informatiky a komunikace, nemluvě o pošetilých vědcích, usilovně pracujících na umělé inteligenci a klonování samotného dosavadního Pána světa (nikoli Vesmíru), moderního člověka, leč budoucího Frankensteina, dosti zla a oprávněných obav?

Nelze opomenout, že navzdory všem dnešním nepříjemnostem a zneklidněním, ať již oprávněným a sledovaných okem pesimistovým snad příliš přísně, lidstvo nikdy, navzdory všem přestálým kalamitám, nemělo se lépe než dnes, a to naprosto všeobecně vzato, po mnoha stránkách. Ale jak známo, každá mince má dvě strany ...

Je oprávněný důvod k ignorování nebezpečenství, která jsou nikoli latentní, ale zřejmá? Je ten trend, zákon kvalifikující za dobré jen to, co znamená větší spotřebu, větší dostupnost věcí (mnohdy zbytečných), neustálý růst parametrů blahobytu, jedinou možností spokojené existence? Je ten jejich pozitivní růst absolutně oprávněný a pro život člověka jediný základní a podstatný? Je to nezbytnost pokroku v moderní, demokratické, v kapitalismu prosperující společnosti? Skutečně? Jaká je vize budoucnosti? Je rychlost a množství tím nejpodstatnějším, nejdůležitějším pro demokratický svět, za předpokladu, že nebude proměněn islamizací?

Manifest, z něhož jsem uvedl jen malinkatou částečku, je dlouhý a jeho celé přečtení nepovažuji za nezbytné pro tuto úvahu. V uvedeném pojednání o levičáctví a s ním sdružených dnešních politických a společenských aktivitách. Ale i na druhém konci spektra, radikální kapitalismus může s tímto dnešním levičáctvím a jeho odnožemi vytvořit docela pěkně výbušnou směs.

Jaká je vlastně a v samé prapodstatě možnost normálního, obyčejného člověka, žijícího ve svobodné dosud zemi uchovat si smysl pro normálnost při uvědomění, že jeho úloha v procesu pokroku je vlastně omezená, ne-li zcela nicotná, že je než loutkou politiků, oligarchie, nula kutálející se ulicemi měst, velkoměst, ba i usedlostmi farmářů?

Když se svým zcela laickým a neodborným způsobem snažím nějak pochopit, proč politická správnost spolu s ostatními jevy uvedenými shora autorem Manifestu zachvacuje lidstvo, napadá mne, zda v celém tom neblahém procesu nehraje roli psychologický problém, který E. Fromm analysuje ve své knize Strach ze svobody. Vždyť proč právě svoboda slova a názoru začíná být zhoubnou ideologií politické korektnosti stále víc a víc ohrožována, potlačována. A proč fakta a skutečnosti, dokonale prokazatelné, proměňují se ve stále mohutnějící soubor falešných informací šířených vlivnými sdělovacími prostředky, které jsou nedílnou součástí technologie, o níž v samé podstatě Manifest pojednává?

Nebo snad je způsob, jakým evropská politická (stále zřetelněji levicově orientovaná) mocenská elita řeší (vlastně neřeší) závažné problémy, dílo jakési dosud neodhalené konspirace? Ostatně to je termín, který se objevuje téměř vždy při výjimečných událostech (zavraždění JFK, 11. září 2001 aj.). A kdo je jejím strůjcem, mozkem, je-li oprávněnou?

Je to nedokonalost člověka, jeho nenasytná touha po věcech možných a snad i nemožných, která žene vpřed a stále rychleji, a to místo, které bylo mu dáno k žití, ten náš svět, proměňuje se v pokusnou laboratoř snesitelnosti rostoucího napětí? Jak daleko jsme od té krajní meze, po níž už jakékoli otázky mohou být zcela irelevantní? Před očima a v mysli toho, kdo dění sleduje, ubíhá děsivý kinematograf poklesu morálky, solidnosti, rozpadu manželství, bujících společenství lidí jiného nežli heterosexuálního zaměření, lež, rostoucí oblíbenost bezduché kultury, velmi patrná v hudbě ne právě dekadentní, ale v souboru zvuků a v intenzitě mnoha decibelů a rapových textů, pod vlivem digitálních minikrabiček umějících snad vše, studenti u maturit si stěžující na analogové hodiny, neznajíce již nic než informace digitální, rychlost dění je alfou a omegou všeho a valem se zapomíná na ono moudré české „pozdě bycha honit“, což tedy snadno může být možná v blízké budoucnosti oprávněná stížnost lidstva, které s povýšeností téměř božskou a hloupostí sobě vlastní ignorovalo nejeden varovný signál. V knize odsouzence na doživotí shora citované je těch signálů více než dost...