28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Na polích nejen flanderských…

14.11.2017

Když bylo mému otci (ročník 1921) sedmnáct roků, poslali jej jeho rodiče na cestu do Francie. Byla to dlouhá pětitýdenní cesta. Pas máme dodnes v našich rodinných análech uschovaný. Cesta přes Německo, Norimberk do Štrasburku a první ubytování ve Verdunu. Otec nám později vyprávěl o pomníku na náměstí. A také o památníku bajonetů a o stále ještě viditelných zákopech, které viděl necelých dvacet let po skončení války. Později byla nazývána první světová.

V roce 1970 dostala naše rodina - rodiče, sestra a já - devizový příslib. Dnes už všichni nevědí, jak bylo výjimečné, aby celá rodina mohla vyjet v té době za hranice na Západ. Příslib devizových prostředků byla částka nutná k přežití na daném „západním“ území. Požádali jsme o něj a podařilo se. Samozřejmě do Francie. Hlavně do Paříže a na zámky na Loiře. Přes Norimberk, Štrasburk a do Verdunu. S naším Moskvičem 413 tam byl první nocleh. A pomník na náměstí. Pak jsme pokračovali dál.

V roce 1996 jsme stejnou cestu, už bez nutnosti devizového příslibu, absolvovali s naším tehdy šestnáctiletým synem. Historické město Verdun. Na pomník na náměstí jsme samozřejmě nezapomněli.

A později, při mnohých cestách do Francie, ještě desetkrát….. mnohokrát. U toho pomníku jsme ale vždy postáli. Je věnován Dětem Francie, které za svoji zemi položily život.

Naposledy jsme, v minulém roce, byli v severozápadní části Francie, ve Flandrech a na řece Somme. Byl to snad ještě hlubší a horší zážitek, než Verdun s jeho pomníkem na náměstí, památníkem padlých, zákopy na bojištích, označením zlikvidovaných vesnic.

Ploché údolí zelené řeky Somme. Krásná města Arras, Amiens, Albert. Památník první tankové bitvy. Symboly nesmyslně dlouhých bojů, jejichž výsledek byl milion padlých na obou stranách. Dnes množství hřbitovů obětí. Tolik náhrobků, tolik národností, tolik lidí. Jejich osudů, jejich nadějí a jejich smrti. Ani jsme si neuvědomili, že pár dnů před tím, než jsme se v této oblasti pohybovali my, proběhlo připomenutí událostí před sto roky na vysoké úrovni s mezinárodní účastí. Dokládaly to ještě čerstvé květiny na položených věncích.

Snad ale nejpůsobivější, vlastně nejkrásnější na naší cestě byl malý hřbitůvek-památník za obcí la Targette. Je památníkem na Čechoslováky, na naše dědy a pradědy. Od těch z Roty nazdar až po oběti druhé světové války. U něj snad nejlépe člověk pochopí, že naši dědové opravdu nebyli žádní Švejkové!

Ke všem výše zmíněným místům, kde spočinuly ostatky obětí Velké války, přibyla v sobotu 11. listopadu i nově upravená část hřbitova na Vinohradech. Do upraveného podzemního pohřebiště byly důstojně uloženy ostatky obětí první světové války. Těch lidí, kteří na území Prahy zemřeli na následky zranění či nemocí v nemocnicích našeho hlavního města. Nejen Češi, ale i Bosňáci, Černohorci, Chorvati, Italové, Maďaři, Němci, Poláci, Rakušané, Rumuni, Slovinci, Slováci, Srbové či Ukrajinci.

Když obyčejný člověk, bez velké znalosti historie, projde, projede, vidí to množství obětí, to množství zmařených životů, to množství bílých křížů a pomníků u Verdunu, ve Flandrech, na Piavě, podél transsibiřské magistrály, když ví o obětech přechodu albánských hor, a ještě o dvacet let později o Stalingradu, Kursku, plážích v Normandii, o Caen, Ardenách, nemůže pochopit, proč to vlastně všechno bylo.

Historici říkají své, politologové se nám snaží vnutit názor, že příčinou všech těch hrůz byly národní státy. Co jsou to ale národní státy? To jsou národy a v nich úplně obyčejní, normální lidé. Lidé, kteří to všechno, co nám z doby před sto léty zbylo, to množství křížů a náhrobků, nechtěli. Chtěli to kdysi v 19. a 20. století ambiciózní jedinci, kteří byli přesvědčeni, že jejich ambice nemá žádná omezení.

Říká se, že kdo nezná svoji historii, musí si ji zopakovat. Nenechme si proto vnutit představu, že příčinou všeho zla mezi lidmi jsou národní státy. A určitě si nenechme vnutit podivnou vizi, že zrušením národních států přijde ráj na zemi. Nepřijde. Ambice jednotlivců vždy byly, jsou a budou. Normální, obyčejní lidé se ale jejich ambicemi nesmějí nechat ovládnout.