Tak k nám dorazila doba žalování, podobně jako v Postřižinách doba zkracovací. Ta naše není ovšem zdaleka tak poetická. Asi nám bylo líto, že se u nás neujalo západní MeToo, protože naše rozumné ženy odmítají v klimakterním věku žalovat, že jim někdo před čtvrtstoletím sáhl na zadek. A tak se toho chopili politici a média. Žalování se stalo, ostatně jako na Západě, formou boje. Ministři a jiní by mohli vyprávět. Zákeřné je v tom, že sáhnout na zadek či prsa před třiceti lety je něco jiného, než to udělat dnes. Liší se to přinejmenším těmi třiceti lety.

Jistě, opisovat se nemá, to se vtlouká pohříchu neúspěšně do dětí už více jak století. A je to marný, je to marný, je to marný... I z opisovacích hříšníků však často vyrostli jinak čestní a úspěšní lidé. Ale v dospělosti je to trochu větší hřích. A dnešní doba, která nás sleduje na každém kroku, na to má softwarové pasti a lovce opisovačů. Dříve se řešily jen naprosto vybočující plagiátorské excesy, dnes abyste se báli opsat dvě zajímavé věty. Lékem je citovat a citovat. Těch malých čísílek citací si stejně nikdo nevšimne, a tak citované cizí myšlenky bude čtenář považovat za vaše. Co vše se má citovat? I definice a přírodní zákony? Neopomenout citovat Archimeda a Pythagora? A koho třeba u faktu, že jedna a jedna jsou dvě? Jistě, zlobím, ale oni také přehánějí.

U prací, které prezentují experimentální fakta nebo nové teorie a algoritmy, je teoretická část a rozbor stavu jen jakousi úvodní třešničkou na dortu, aby byl čtenář v obraze. A právě tam bývá nejvíce opisování. Představme si situaci, že by Albert Einstein ve své obecné teorii relativity opomněl citovat Newtona nebo Lorentze. Bez ohledu na jeho vynikající teorii by se na něj dnešní média vrhla a nutila by ho odstoupit od katedry? Větší problém je to asi ve žvanivých vědách, kde není objektivní pravdy, ale jsou jen názory. O tváři a stavu vědy se hlasuje právě těmi názory v publikacích.

Dovedu si představit, že studentští hackeři již pracují na softwarech, které celé převzaté odstavce tak přepracují, že by je nepoznal ani sám autor, a přitom zachovají jejich smysl. Možná bude stačit přehnat je překladačem Googlu přes pár jazyků a pak zpět. Jaroslav Uhlíř říká, že hudební skladatel může ukrást maximálně čtyři takty a pak musí uhnout. Vznikne i ve vědě úzus „dvě věty a dost“? Spíš ne. Dnešní společnost se totiž neřídí duchem, ale literou zákona.

V čem je doba žalovací podlá? Tváří se ctnostně jako ryzí obhajoba pravdy a dobra a zatím jde o to znemožnit protivníka. Cílem je útok či vyřizování účtů. Zde by možná bylo vhodné připomenout ono biblické – kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Kdo nikdy neopsal, neřekl sprosté slovo či se jinak neprovinil proti morálce? Každý máme ve skříni nějakého kostlivce nebo aspoň zápěstní kůstku. Za člověka by mělo hovořit celé jeho životní dílo a ne jednotlivosti, na které není možná ani on sám moc pyšný. A spočítá mu to až ten nahoře, případně voliči, ale neměla by to být média, která sama mají máslo na hlavě.