Nesdílím názor, že se Sovětský svaz položil hospodářsky, že ho Reagan uzbrojil, nebo že dokonce prohrál studenou válku. Je sice pravda, že technologicky Svaz neustále doháněl Západ a než stačil nějakou technologii zavést šířeji do svého hospodářství, tak ta technologie zastarala a na Západě už frčela nová. To všechno však nemohlo zbavit Sověty moci. Kdyby chtěli, byli by u moci vytrvali až do dnešních dnů. Nebylo síly vnější, natož vnitřní, která by je zlomila. Možná ta technologie, ale i ta by vzala sto let než by se propast stala takovou, že by hrála roli podstatnou v úpadku sovětské moci a nastolení něčeho jiného.

Na obou stranách železné opony však rostla moc státní byrokracie. U nás na Západě, a zde musím podotknout, že mám na mysli především Austrálii, ta moc rostla od konce druhé světové války celkem nenápadně. Státní byrokraté se nazvali a do dnešních dnů si tak říkají, public servants, tedy služebníci veřejnosti, i když už dávno veřejnosti neslouží, protože se stali jejími pány. Publick masters anglicky.

Kde to přesně začalo a sluhové veřejnosti přerostli v ty pány a začali veřejnost nejen řídit, ale hlavně jí poroučet, není tak důležité. Na druhé straně železné opony byrokracie pánem vždy byla, tam nebylo třeba předstírat, že by snad lidu sloužila. Kdo byl státním zaměstnancem, měl moc, kterou zastírala komunistická strana jako předvoj všeho, co bylo pod ní. Strana a vláda (rozuměj = státní byrokracie) rozhodla a lidu bylo povoleno nadšeně tleskat. Kdo nebyl nadšený, ten si to mohl šeredně odskákat. Stačilo, aby na něj někdo ukázal prstem, byť i anonymně...

Kdy a jak se to všechno zlomilo a byrokracie na obou stranách nejen získala moc absolutní, ale nakonec i splynula do dnešních elit, které se snaží řídit celý svět, je celkem jasné. Byla to Margareta Thatcherová, kdo odstartoval ten shon. Ona sice reagovala na moc dělnických unií, které začaly škrtit hospodářský růst Velké Británie, de facto se ji snažily přeměňovat v takový malý Sovětský svaz, i když bez jeho gulagů, ale výsledkem bylo, že se byrokracii otevřely dveře k získání nejen moci politické, ale i hospodářské.

Byla to privatizace státních hospodářských odvětví, kterou to všechno začalo. Nejprve těmi nevýkonnými a později už čímkoliv, co se dalo odprodat. O cenách formálně rozhodoval trh, ale o tendru byrokracie. Nejeden byrokrat si namastil kapsu, protože vlastnil informace, které měly na volném trhu cenu zlata. Kteří to byli, se dá lehce vystopovat. Všichni ti, kteří po čase opustili státní služby a okamžitě byli zaměstnáni v lukrativních firmách, které vyhrály nějaký ten státní tendr.

Byrokracie na východní straně železné opony nestačila zírat. Státní podniky na západě šly do soukromých rukou mnohdy i za hubičku a ti, co je prodávali, se mnohdy svezli s novými majiteli.

My tady řídíme státní podniky za pár babek a nic nám v nich nepatří!, bylo tiché motto, které se neslo hlavami mocné východní byrokracie. A to, přátelé, byl ten pravý důvod, proč se nakonec začalo privatizovat i na východě. A jen proto musela padnout nejen státní ideologie socialismu, ale s ní i komunistická strana. Tam, kde šlo především o peníze, přestala být moderní nejedna vybojovaná rovnost. Nůžky mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají, se začaly rozevírat i na východě. Zbytek je historie...

Dnes je situace taková, že byrokraté si vymýšlejí nová a nová schémata, která sice prosazují dobro, rozumějte dobro pro veřejnost, ale hlavně se na nich dá privátně vydělat. O jednom takovém v Austrálii vás hodlám poučit.

Nikdo nechce, aby po našich silnicích jezdili opilí řidiči. Pokud opilce kdysi chytili policajti, šel k soudu a tam ho soudce odsoudil. Většinou podle přestupku a na určitou dobu mu vzal řidičský průkaz. Soudce přihlédl i k okolnostem, jako že řidič má rodinu, práci a do té se může dostat jen autem. V takovém případě povolil, aby nešťastník mohl řídit, ale jen do práce a zpět. Bylo to celkem rozumné nařízení, které zajišťovalo, aby potrestaný řidič mohl dále živit rodinu a ta aby netrpěla. 

Naši byrokraté však pod nařknutím ze soudcovské lenience (shovívavosti) přesvědčili politiky, aby odhlasovali nový zákon, který nejen soudci nařizuje, jak trestat (na jak dlouho odejmout řidičák), ale zakazuje mu právě tu racionalitu. Potrestaný řidič nejen ztratí řídící průkaz na určitou dobu, ale většinou i práci, protože se do ní nemůže bez auta dostat. Na stížnosti má byrokracie odpověď, že na to měl potrestaný myslet před přestupkem. Tím to ale nekončí, po odpykání trestu musí nešťastník ještě rok nebo dva jezdit jen se zabudovaným přístrojem, do kterého musí před každým nastartováním motoru dýchnout a který mu nedovolí nastartovat, pokud pil. Tolerance je 0,00!

Ten přístroj se nedá nikde koupit, ten si musí každý nešťastník pronajmout, tedy leasovat od jediné firmy, kterou tím stát pověřil. Ta firma se jmenuje Guardian Interlock a každý měsíc se za pronájem platí okolo dvě stě dolarů. Řeknete si, dobře opilcům tak! Také jsem si to myslel, protože jsem se domníval, že ty peníze jdou státu. Nejdou, Guardian Interlock je soukromá firma! Založená dle informací byrokratů privátním sektorem. Hádám, že jejími akciovými podílníky jsou i byrokraté nebo jejich příbuzní a známí, kteří celý systém vymysleli. 

Oni ti naši byrokraté už nechtějí jen vládnout, ale také z toho mít - a státní plat jim je málo... Chtějí vydělávat i na takovéhle maličkosti. A stát ustupuje a sám z toho nic nemá. Jak by také mohl, když jej řídí ti, co se ze sluhů veřejnosti povýšili na Pány veřejnosti. Propojení byznysu a byrokratů vidím jako největší překážku ve vývinu naší civilizace. Oběma složkám totiž nejde o nic jiného než o peníze a celý systém pokřiví nakonec tak, že zadusí ty, kteří jej živí. A to jsme my všichni. My, kteří pracujeme a nemáme k dispozici ani informace, ani prostředky, ale ani možnosti, které má byrokracie a vyvolené firmy soukromého sektoru. Na to zašla už nejedna civilizace a ta naše nebude výjimkou.