Národní parky jsou už podle jména, ale i podle zákona celonárodní odborné instituce. Přesto se v případě Šumavy neustále živí mylný dojem, že národní park je politický pašalík, který se přiděluje zasloužilým členům strany, která je zrovna u moci. A že ředitel musí být dobrý manažér, ale věci vlastně nemusí ani moc rozumět.

Představme si takovouto scénu: Za ředitelem národního divadla přichází skupina klavírních virtuosů a muzikologů z celého světa. Ředitel si velmi neochotně dá s nimi schůzku.

„Pane řediteli, my bychom se vás chtěli zeptat, proč jste nechal zničit historicky cenný klavír z osmnáctého století.?“

„Jaký klavír?“ odvětí ředitel. „Nezlobte se, ale já opravdu nevím, co to je. Já tomu nerozumím, na to mám lidi, víte.“

„ No přece, pane řediteli, klavír! To je taková ta černá věc na třech nohách. Vepředu má klapky, to jsou ty černé a bílé pásky, a na to se hraje. A tenhle klavír byl tři sta let starý a byl to opravdu vzácný kus. Údajně na něm hrál i Mozart.“

„Ach tak, vy myslíte tamto. Tak to jsem nechal rozbít sekerou a spálit v kotli. Řekli mi, že je napadený kolotočem nebo ... ne... červotočem. Ano! Červotočem.“

„No počkejte, přece jste ho nenechal bezdůvodně zničit, takovou kulturní památku?!“

„Podívejte, tomu já nerozumím. Na to mám experty a ti řekli, že je napadený, tak jsem ho nechal zlikvidovat. Ale nebojte se, kovové součásti jsme odevzdali do recyklovatelného odpadu, peníze za to jsme použili na zvelebení naší zlaté kapličky.“

„A kdo vám dělal posudek na takový zásah, můžeme znát jméno?“

„No jistě, To byl tady náš skladník Josef Malina, ten odhalil, že je klavír napaden a ten mě upozornil, že jestli něco neuděláme, napadne červotoč další hudební nástroje, především ty dřevěné, ale později možná i jiné. Tak jsem klavír nechal rozflákat a spálit. Teď už tady neobtěžujete, nebo vás nechám vyvést ochrankou. Stejně si uklízečky stěžovaly, že jste se dole nepřezuli a že máte dlouhé vlasy...“

„Ale my tady máme celu řadu posudků, že se jednalo o historicky cenný, naprosto unikátní kus. Tady je vyjádření mezinárodní unie klavírních mistrů, kteří proti vašemu činu protestují.“

Ředitel bere do ruky papír a pak ho bez zájmu odloží. „Víte, tahle vyjádření mě docela málo zajímají, jednak tomu vůbec nerozumím a jednak tedy tihle ti majstři nemají zodpovědnost za sklad nástrojů, jako ji mám já. Já vám říkám, já toho červotoče dostanu, já ho zničím. Nebojte se, on už dlouho klavíry žrát nebude!„

Zdá se vám tato scénka neskutečná, přitažená za vlasy? Možná ano, ale velmi podobně probíhá debata mezi vědci a mezinárodními institucemi na jedné straně a ředitelem národního parku Šumava na straně druhé. Ten například neustále trvá na tom, že problematice kůrovce nerozumí, že má na to experty, ale že bude klidně porušovat zákony, jen když toho kůrovce dostane. Že při té příležitosti zničí vzácnou šumavskou přírodu ho ani dost málo nezajímá.

Na Šumavě ale nejde o smrk a o kůrovce. Jde o dřevo. O hromady dřeva. O miliony kubíků dřeva. Ne, nechci nasazovat lesníkům z NP Šumava psí hlavu a tvrdit, že jsou to ziskuchtiví hrabivci. Ve své většině určitě ne. Jde o to, že byli vychováni k tomu, aby pěstovali a chránili les a sklízeli úrodu. Tedy dřevo. Teď ale po nich někdo chce, aby v národním parku sledovali, jak úrodu sklízí kůrovec. A lesníky čert bere. Jenže smrk a kůrovec tady byli mnoho milionů let před tím, než se na planetě objevil první člověk (a lesník). A budou tady i po tom, co poslední člověk (a lesník) vyhyne. A proto se před kůrovcem i smrkem skláním s pokorou. Souboj tohoto Davida a Goliáše nepatří do lidských dějin. Je to kapitola z dějin přírody, z dějin Země, které zatím známe tak málo, jak žáci první třídy integrál. Jde jenom o to, abychom na malém, malinkatém kousku republiky ponechali přírodní procesy běžet. Poznání, které nám to přinese, je tisíckrát cennější než všechno dřevo, které na Šumavě stojí a leží.

Ekologický institut Veronica