Na západě zuří nová kampaň „MeToo“ (Mě taky), kdy ženy obviňují po desetiletích mlčení muže, že v ní viděl ženu, když jí to nebylo po chuti. Jako by nestačilo neštěstí politické korektnosti s jejími výstřelky. Těší mě, že muži zatím nepodlehli pokušení vyhlásit hnutí „SheToo“ (Ona taky) odhalením žen, které jim vlezly do postele jen proto, aby tu filmovou roli či dobré místo dostaly ony a ne jejich konkurentky, nebo poukazem na to, jak jim ženy líčením, hlubokými výstřihy a odhalením nohou ruší soustředění, působí sociální diskomfort a někdy až nechtěnou erekci. Západní svět se prostě zbláznil. Ještě že naše ženy zůstaly na zemi a vědí, kdy na ruku na zadečku či koleně zareagovat přitulením a kdy fackou. Žena, která by s takovým obviněním přišla u nás, by sklidila posměch, a to i u ostatních žen s tím „a cože tak pozdě“?

V letech nesvobody jsme k Západu vzhlíželi jako k vzoru a ideálu. Jistě nebyl bez chyby, ale hlavně se od té doby sám výrazně změnil. Kde jsou ti báječní a odvážní muži, kteří podnikali zámořské objevy, odhalili tajemství přírody i vesmíru, vymysleli nové technologie, léky i věci tolik příjemné životu? Dovedli vyvážit přednosti rozumu s pokorou i vírou v něco, co nás převyšuje. Uznali svobodu a názor toho druhého a dovedli se postavit se zbraní v ruce hrozbě nacismu a důvtipem hrozbě komunismu. Kde jsou ty báječné ženy, které je jako matky vychovávaly, aby si pak samy vydobyly právo na vzdělání a dovedly muže nahradit v továrnách, nemocnicích a na úřadech, když ti bojovali na frontách? Co se s nimi stalo? To musí objevit sociologové. Ale není vyloučeno, že tak jako náš kontinent pustošily ve středověku morové rány, mohou ho dnes pustošit epidemie sociální. Z čeho? To je právě tou záhadou. Mohou to být různé frustrace. Z překotného vývoje, kterému jako lidé přestáváme stačit, z až chorobné snahy uspět a vyniknout. Možná prostě z přílišného blahobytu. Nebo z ambice každé generace přijít s něčím novým a převratným. V technických vědách musí nové teorie projít neúprosným důkazem experimentu a bludy nemívají dlouhý život, ale v těch humanitních a společenských je možno popustit uzdu fantazie a důsledky se projeví až za dlouhou dobu. Možná, že i to stojí za generací všehoschopných liberálů na západních univerzitách, genderovým blázněním, teatrálními „comming-outy“, opožděnou vinou za otroctví a kolonializmus. Prostě za neutěšeným stavem západní společnosti.

Možná jsme zůstali sami se zbytky zdravého rozumu díky tomu, že do blahobytu teprve vstupujeme a jsme skeptičtí díky poznamenání dvěma prožitými totalitami. Západ přestává být vzorem a východ zůstává imperiální despocií či reliktem komunizmu. T.G. Masaryk by možná řekl – zbyli jsme si sami, tak se tak k sobě chovejme a před nikým neohýbejme hřbet. Máme totiž své problémy, kterými nás poznamenaly dvě totality i fakt, že je nás málo. Malost ducha i množství vede k závisti, netolerantnosti a snaze zalíbit se mocným a vyzrát na ně. Několik generací intelektuálních elit bylo likvidováno a deformováno totalitami a pak náhle nabytou svobodou.

Musíme začít tak nějak od země. Ne každý může být bohatým Babišem nebo dříčem Jágrem. Je otázka, zda je to pro člověka vůbec to pravé ořechové a přinese to štěstí. Možná, že takový František Vomáčka, který si na sklonku života řekne: bylo to pěkné, prožil jsem plný, poctivý život, by jako vzor pro začátek stačil.