Už nevím, jak se ta pohádka jmenovala. Hrdinou byl samozřejmě princ, který putoval kamsi za splněním jakéhosi obligátního úkolu. Asi zabít draka a osvobodit princeznu. To ostatně není podstatné. Nejsou důležité ani tradiční rekvizity jako zlaté vlasy, kouzelný meč, ani jakákoliv jiná použitá zbraň, ba ani to, zda toho draka nakonec zdolal. Tato dobrodružná cesta mi po létech utkvěla v paměti unikátní situací princova návratu. Hrdina se totiž vracel zpět až za sto let jsa stále stejně stár, nebo spíše mlád. Inu pohádkový příběh. Princ se nestačil divit. Byl šokován skutečností, že v místech dřívějších zastavení, noclehů a cestovních dobrodružství nalézal vnuky a pravnuky původních aktérů. A nejdůležitější byla ovšem změna krajiny. Z původních malých stromečků vyrostly staleté duby, bývalá stavení byla přebudována na honosné vily, močál vysušen, bahnitá cesta vydlážděna, kamenitá pole zúrodněna.

Cestování v čase je oblíbenou rekvizitou mnoha pohádkových příběhů a vždycky zabere. Čím je časový posun větší, tím je účinek působivější. Vždyť i tu proměnu pana Matěje Broučka v husitského bojovníka znalo kdysi každé malé dítě.

I já jsem vloni zažil výše popisovanou pohádkovou situaci na vlastní kůži na chorvatském ostrově Hvar. Nebyl to ovšem posun stoletý. Pouhých čtyřicet let stačilo k proměně krajiny k nepoznání. Náš původní skromný privát opravdu prodělal metamorfózu úctyhodnou a nic nevadilo, že tam mezitím proběhla válka. Potomci pana domácího mne, dnešního starce, samozřejmě nepoznali. Do pohádkového prince mám daleko.

A nejhorší ze všeho je taková proměna, kdy z původních objektů nezůstane zhola nic. Za pouhých šedesát let zmizí všechna stavení, staré stromy, polní cesty, zkrátka všechno, všechno. Nemám teď na mysli vypálené Lidice ani mnohé vesnice zatopené přehradními nádržemi, kam už se dnes dostane leda potápěč. Tou ztracenou oblastí je vesnice mého dětství a mládí Doubrava u Karviné, kterou Petr Bezruč nazývá Dombrová. A taky Orlová, kam jsem chodil do gymnázia, které se tenkrát jmenovalo Jedenáctiletá střední škola.

Naše orlovské gymnázium oslaví letos 110. výročí svého založení. Bylo to snad první české rakousko-uherské gymnázium v oblasti, kde Češi tenkrát tvořili menšinu převážně polského obyvatelstva. Dnes sídlí v krásné moderní budově, která je však už od zakladatelských dob jeho nejméně čtvrtým sídlem. Jsem ochuzen o pohled na historickou budovu gymnázia, které by se mohl těšit třeba můj otec (maturita na gymnáziu ve Vysokém Mýtě r. 1924), nebo dokonce můj dědeček (maturita v Praze v Truhlářské ulici r. 1896). Obě tato gymnázia dodnes stojí, zatímco na místě mého středoškolského učiliště je travnatá plocha, na které se pase koza.

V důsledku poddolování a poklesů půdy spadla nejen škola, ale také kulturní dům Petra Cingra, kam jsem chodil do tanečních, kde jsme se učili tančit českou besedu(!). Spadl zámek, ve kterém byla nemocnice, kino Oko, kde jsem viděl premiéru filmu Fanfán Tulipán, tehdy načerno, mládeži nepřístupno, dnes už nechápu proč. Pryč je vinárna Rozkvět, kam jsme měli vstup zakázán a kde se pravidelně opíjel náš třídní profesor Janoušek. Nenašel jsem ani sokolovnu, bývalou tiskárnu a země se slehla po té krásné úzkokolejné tramvaji. Zůstal stát jenom majestátní novogotický kostel, kde jsem byl v roce 1949 u prvního svatého přijímání. Ke zpovědi jsem si zhotovil tahák, abych na žádný hřích nezapomněl. Dnes už by ten seznam byl podstatně delší.

A ještě horší je to v Doubravě. Tam sice ještě kostel taky stojí, ale zmizela lékárna, kde pracovala moje maminka, neexistuje bývalá dominanta obce, těžní věž dolu Doubrava, jelikož uhlí se tam už netěží. A taky je pryč sousední dům, kde bydlel můj kamarád Luboš Babiš. Na dvorku měli chlívek, kde žilo prase v Doubravě označováno lichotivým slovem „babuč“. Všechny domky mých bývalých spolužáků jsou srovnány se zemí, rostou tam jen náletové dřeviny a křoviska. A místo babuče jakýsi nesmyslný zábavní park s betonovými dinosaury a předpotopními příšerami.

Pohled na krajinu mého dětství a mládí je tak trochu smutný a neutěšený. Ne nadarmo jsem si vzpomněl na toho smutného prince cestujícího v čase. Ještě že se snad letos na oslavě gymnázia setkám s některými ze svých bývalých spolužáků, i když naše řady už poněkud prořídly. Ale snad se ještě pár lidí z maturitního ročníku 1957 sejde. Gymnázium není jenom budova, ale především duch, který chválabohu přežil všechny školské reformy. A že jich bylo požehnaně!