Životní úroveň obyvatelstva zemí, které počítáme k západní civilizaci, se v druhé polovině 20. století výrazně zvýšila, jednak v důsledku vědecko-technickému pokroku, jednak díky životu v míru. Zejména hospodářsky vyspělé země jako Velká Britanie nebo Nizozemí mohou poskytovat štědré sociální dávky lidem, kteří zůstali bez práce nebo se nějakým způsobem octli na okraji nebo až na dně společnosti. Jim společnost poskytuje zdarma ubytování v obecních bytech nebo domech, většinou lokalizovaných v chudinských čtvrtích, štědré sociální dávky v nezaměstnanosti, bezplatnou lékařskou péči a bezplatné školství ve státních školách. Tito lidé zdaleka netrpí hmotnou nouzí, mají vše nutné k životu, ale jejich osobnosti se rozkládají a mezilidské vztahy chátrají, takže žijí v nesmírné duševní a morální bídě. Příčiny tohoto stavu rozebírá T. Darlymple, který pracuje jako lékař v nemocnici v chudinské čtvrti nejmenovaného anglického města a v místní věznici, ve své knize „Život na dně“. Jeho často otřesné zážitky a zkušenosti jsou si velice podobné ve všech hospodářsky vyspělých zemích, včetně naší republiky.

Liberálním a levicovým intelektuálům se s pomocí liberálních publicistů podařilo zamořit myšlení lidí žijící na okraji společnosti přesvědčením, že oni za svůj stav a za situaci, ve které se nacházejí, nenesou žádnou odpovědnost, ale že za způsob jejich života nese odpovědnost společnost a ta nese vinu i za mizérií, ve které žijí. Společnost má tedy povinnost jim poskytovat vše potřebné, aniž by oni měli jakoukoliv povinnost vyvinout sebemenší úsilí na zlepšení své situace. Rodinný život se rozpadá, děti se rodí téměř výhradně mimo rodinu jako nemanželské, otcové se o svoje potomky nestarají; domácí násilí na ženách a dětech je zcela běžné. Mezilidské vztahy jsou katastrofální, vládne hrubost, vulgárnost a násilí. V Nizozemí a v Anglii, v nejliberálnějších státech s nejštědřejšími sociálními dávkami, je největší kriminalita v Evropě. Na Novém Zélandě, kde liberalismus již zcela zamořil myšlení společnosti, v situaci, kdy se počet obyvatelstva za 40 let ani nezdvojnásobil, vzrostl počet trestných činů 400 - 500krát. Pachatelé trestných činů jsou liberálními intelektuály přesvědčováni, že ne oni jsou odpovědni za svoje trestné činy, ale společnost či něco imaginárního, nějaká závislost, která je nutí páchat trestné činy. Pokud je lékař nevyléčí z této „závislosti“, pak je odpovědný lékař za to, že po návratu z vězení někoho zmrzačí. Na základě liberální filozofie posuzují trestnou činnost i soudcové a policie, takže ve skutečnosti za násilný čin není odpovědný násilník, ale společnost nebo dokonce oběť. Není špatné, že někdo někoho zabije, ale špatné je odsuzovat skutek a jeho pachatele. Něco takového, jako je svobodná vůle rozlišovat mezi zlem a dobrem a povinnost potlačovat nutkání ke konání něčeho špatného, neuznávají. Počet trestných činů vzrůstá současné s množstvím omluv pro trestnou činnost. Takže pachatelé provedli jen „obyčejné vloupání“, jen „obyčejnou vraždičku“, bez pocitu, že udělali něco špatného. Zločinci jsou intelektuály, podle marxistické ideologie, přesvědčováni, že žijí v nespravedlivé společnosti, zločin je jen revoltou proti této nespravedlivé společnosti; jenže obětí trestné činnosti se stávají nejvíce chudí a bezbranní, zvláště děti.Důsledky rodinného násilí jsou děsivé. Problém lidí není chudoba, jejich problém je v tom, že se nikdy neomezovali ve svém vlastním chování (to by nebylo liberální), že nemají strach ani z hladu, ani z toho, že je odsoudí vlastní rodiče, sousedé nebo Bůh. Jejich bída není ekonomická, ale duchovní, morální a kulturní.

U nás se tyto problémy nejviditelněji týkají té části Romů žijící ze sociálních dávek. Také za jejich problémy mohl kapitalismus, špatné řešení problému vládami během totality, nyní vláda, parlament, Čunek atd. Jenže, jak řekl i pan prezident v novoročním projevu, bez vlastní snahy dostat s z této situace to nejde.

Ve Francii propukají násilnosti páchané mladými obyvateli předměstských čtvrtí. Liberální žurnalisté líčí tyto mladé lidi jako frustrované z toho, že jsou bez práce a nemají před sebou žádnou budoucnost. Liberální intelektuálové je přesvědčili, že vinu na jejich situaci nese společnost a vláda. Přitom v Západní Evropě je zoufalý nedostatek řemeslníků, jenže vyučit se řemeslu a chodit do práce vyžaduje námahu a je snazší se poflakovat a pobírat sociální dávky.

Liberalismus zamořil zejména státní školství v Anglii. V atmosféře těchto škol spolužáci nedovolují učit se těm, kdo mají snahu získat vzdělání a v životě se nějak uplatnit. Úspěch jednoho obviňuje ty druhé. Vymanit se z tohoto prostředí je velice obtížné. Žáci, v duchu liberalismu, nejsou k ničemu nuceni a opravovat jejich chyby by mohlo vést ke ztrátě sebedůvěry. Po 12 letech školní docházky neumějí ani násobilku a stěží zvládnou číst a psát; ostatní vědomosti tomu odpovídají, takže čtvrtina mladé generace je prakticky negramotná. Z průměru se vymykají přistěhovalci z Indie žijící ve stejném prostředí, u kterých je stále velká snaha o vyšší vzdělání, takže počet studentů z těchto komunit na universitách značně převyšuje průměr anglické společnosti. Stejnou zkušenost máme i u nás s vietnamskými dětmi.

Popírání svobodné vůle v rozhodování se mezi dobrem a zlem není nic nového pod sluncem. V antice se svaloval neúspěch na nepřízeň osudu, v islámu na osud určený Alláhem. V renesanci pak vlivem návratu k pohanství se rozšířila víra v závislost osudu člověka na nebeských tělesech a astrologie. Darwinisté zredukováním člověka na živočicha učinili jeho chování závislým na přírodních zákonech a tím v oblasti morální na zákonech džungle. Freud byl toho názoru, že vystavíme-li různorodou skupinu lidí mezním životním podmínkám, budou se nakonec všichni chovat jako živočichové bojující o zachování svého života. Jeho názor vyvrátil jiný vídeňský psychiatr Viktor Frankl, který jako žid prošel několika koncentračními tábory a byl svědkem toho, že někteří lidé, v těchto mezních podmínkách, se mohou rozdělit o poslední sousto a jiní dokážou okrást a šikanovat i své spoluvězně.

Rovněž marxisté hlásali, že lidské chování je závislé na materiálních podmínkách ve kterých žijí; praxe ukazuje, že je tomu spíš naopak. Naopak židovské náboženství a zejména křesťanství hlásá svobodnou vůli rozhodovat se pro zlo nebo pro dobro. I uvnitř křesťanství byla svobodná vůle zpochybňována. Zcela rezolutně ji odmítl Luther. Podle něho je přirozenost člověka dědičným hříchem natolik porušena, že již nemá svobodnou vůli. To se jistě zamlouvalo zdemoralizovaným zeměpánům. Boj o svobodnou vůli svedli jezuité s jansenity. Přitom i jezuité, jak ukazují jejich instrukce zpovědníkům, doporučovali brát ohled na okolnosti, za kterých byl hřích spáchán. V současné době je to právě katolická církev, která hájí a hlásá svobodnou vůli, takže je hlavním cílem útoků liberálů a liberálního tisku.