Na počátku devadesátých let mě zaujal postřeh člověka, který získal hluboké zkušenosti s praktickým životem jak v totalitním Československu, tak poté i ve Spojených státech - Miloše Formana. V obou tak protikladných společnostech vynikl jako mimořádná osobnost, v níž se snoubil talent s obrovskou schopností proniknout do psychologie uvažování a jednání lidí obyčejných i výjimečných ve všech jejich souvislostech. Jedna z jeho myšlenek byla hojně citována: přechod od socialismu, ať reálného nebo gulášového, ke svobodné demokratické společnosti se podobá vypuštění zvířete z bezpečí klece zoologické zahrady do volné přírody. Zvíře je nejisté, špatně se orientuje, mnohdy se mu zasteskne po bezpečí a plném korýtku za mřížemi, jako kdysi se putujícím Židům za Exodu stýskalo po plných hrncích egyptských, hrncích svých otrokářů.

Ponechme stranou možná upřesnění - jednalo se opravdu o zoo, nebo cirkusovou maringotku, z které bylo týrané zvíře občas vyvlečeno do záře reflektorů, aby předvedlo naučené kejkle, a pak bylo bičem zahnáno znovu za mříže? To ať si vyřeší nová rada ÚSTR. Mě zajímá druhá strana paradigmatu - volná příroda. Je skutečně volná, nebo je to spíš džungle se svými krutými pravidly? Za dob Rudyarda Kiplinga a jeho Mauglího byla džungle volnou přírodou s přísnými, avšak přirozenými (řekněme britskými) zákony. Dnes je "kapitalistická džungle" pro leckoho něčím nelidským. V našich poměrech hlavně proto, že si v nich bývalí cirkusáci a krotitelé vydobyli docela pevná a výnosná místa.

Jak ale ta "volná příroda" vypadá v Evropě, kdysi západní, ale kterou už máme i u nás v Unii? (S cirkusáky bohdá časem zatočíme!) Na tomhle místě bych uvedl jiný postřeh z naprosto všedního života, příklad přechodů pro chodce se zebrou, ke kterým se na Západě sáhlo už dávno, ale čeští řidiči si na ně pořádně zvykají až v posledních letech.

S rozmachem automobilismu začal panovat na stále širších komunikacích značný zmatek. Nejprve Britové, pak Američané zavedli semafor. Proudy aut, tehdy bez dálničních čtyřlístků, organizovaly svůj pohyb. Vděčným námětem filmových grotesek ale bylo, jak chodec uskakuje na rušné ulici před proudem automobilů. Takže se zavedly semafory pro chodce, a to už nejen na křižovatkách. Čím byla společnost bohatší (semafory nejsou zadarmo), tím víc jich přibývalo. Přibývalo také vyhlášek "přecházet pouze na přechodech" i vybíraných pokut. Chodec přešlapoval netrpělivě na kraji chodníku a když přecházel osaměle vozovku, čekala zas minuty celá řada vozů.

Pak přišly zebry. Přechodů najednou přibylo a byly levné. Myslím, že statistiky přes nárůst dopravy nedokládají po jejich zavedení větší počet obětí u chodců sebevrahů ani počet šílených řidičů, kteří to vpálí na přechod. Možná je to i proto, že dnes je už skoro každý chodec řidičem a naprosto každý řidič také chodcem. Z obou těchto zkušeností vím, že se plynulost dopravy i pěší chůze zklidnila a především zrychlila. I na frekventovaných místech stačí řidiči jen trochu přibrzdit a ohleduplnému chodci, může-li, přidat. Jak jedno, tak druhé je provázeno dobrým pocitem vzájemné solidarity. Zákony džungle divoké jízdy a i takové typu "já jsem v právu, tak si to odskákej" přestávají pomalu i v našich poměrech platit. A ubylo vybraných pokut za chůzi na červenou a žádný policajt nemusí pískat.

Co naše unijní Evropa dnes? Čím je bohatší (nebo si to o sobě alespoň myslí), tím víc si vymýšlí byrokratických vyhlášek, pokut, drahých semaforů. Lezou dost do kapsy. Nestačí, že tím brzdí přirozený provoz i ekonomiku společnosti, ale podkopává také elementární solidaritu, která jediná může z džungle učinit volnou přírodu. V ní je totiž zebrám dobře.

Dospěl-li někdo ze čtenářů k poznání, že moje úvaha souzní s postoji Svobodných, má pravdu.