28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Zapomněli jste na hloupost, pánové

8.6.2012

aneb Snad mi tu troufalost pan Karel Čapek promine

O politicích a politice vůbec, v konci i o volbách, ale hlavně o lidech kolem nich

Boiotští akademikové to svého času od filosofa Agathona pěkně schytali. Nebylo divu. Filosofie opravdu "zdála se upadati". Karel Čapek svůj apokryf psal v době, kdy si jistě mohl myslet něco podobného. Jinak by ho patrně nenapsal. Pokaždé, když si ho čtu, a že si ho čtu v poslední době často, nezbude mi než si povzdechnout společně s oběma moudrými pány. "Ano, filosofie zdá se, upadá stále." Někomu by se mohlo zdát, že jsem příliš skeptický. Opak je pravdou. Ten povzdech je stále ještě veskrze optimistický. Upadá-li filosofie stále, znamená to, že je stále ještě v pohybu, a co se hýbe, žije. Zatím. Ale o filosofii jako takové psát dnes nechci. Chci ji jen použít.

Namítnete možná, že je to pro filosofii nedůstojné. Použít ji. Nad filosofií se má bádat, filosofie se má studovat, může se o ní tak ještě diskutovat ve vznešených kruzích, ale používat ji?! Proč ne. Je-li něco hodno používání, je to právě filosofie.

Agathon hovořil o moudrosti. Hovořil o ní, jak jinak než moudře, i když se za moudrého jistě nepokládal. Hovořil také o rozumu a chytrosti. Ve své řeči k prořídlému zbytku boiotských akademiků tyto "schopnosti intelektu" podrobil, řečeno dnešním jazykem, zevrubné kritické analýze.

Chceme-li život kolem sebe měřit Agathonovým metrem, musíme nutně - a já nevím, zda to platí jen dnes - k jeho trojici moudrosti, rozumu a chytrosti přidat ještě hloupost. Jistě, dalo by se najít i více odstínů hlouposti, ale upřímně řečeno, je-li už někdo hloupý, záleží na tom, jak moc? Chce se říci, že ne, ale ono to tak jednoduché není. Nejde o to, jak moc člověk hloupý je. Je spíš zajímavé, jak s tou svojí hloupostí dokáže naložit. Znáte to. Jsou lidé, kteří jsou hloupí tak roztomile, že se v jejich blízkosti člověk cítí dobře. Ale jsou také lidé, kteří vás svoji hloupostí popouzí, stejně jako lidé, za jejichž hloupost cítíte vinu a máte pocit, že jste-li v jejich blízkosti, musíte se ostatním za ni, tedy onu jejich hloupost, omlouvat. Ano, je možné být hloupý mnoha způsoby. Je to podobné jako v onom přirovnání, jak moc se člověk může mýlit.

Na otázku, kolik je 1+1 je možné odpovědět správně jedním způsobem, ale nekonečně mnoha způsoby špatnými. A každý z těchto špatných způsobů říká o svém autorovi mnohé. Je jistě rozdíl, je-li odpovědí 1+1=3, 1+1=-25 nebo 1+1=3,141592654. Ale tím to nekončí. Odpovědí může být například 1+1="stará bedna", 1+1="parní válec" nebo 1+1="zcela fantastické odpoledne, kdy jsme ani na vteřinu nevylezli z postele". A takto bychom mohli pokračovat libovolně dlouho. Libovolně dlouho také proto, že jsme postavili hloupost jako jednoho jediného představitele nemoudrosti, nerozumu a nechytrosti.

Agathon svého času použil ony tři etalony míry intelektu k tomu, aby ukázal, jak v podstatě může politik ke své úloze, tedy býti politikem, přistoupit. A ukázal to tak dobře, že se to hodí i teď. Tedy mezi námi, co se změnilo od doby, kdy kázal boiotským akademikům? Mnoho ne. Stále můžeme kolem sebe, a tedy i v politice, najít lidi moudré, rozumné i chytré a nyní navíc i hloupé. Ne snad, že by v Agathonově době hlupáci nebyli, ale tak nějak se, vědomi si svých mezí, drželi zpátky. Jistě, byly výjimky. Ale ty jsou, přiznejme si, vždycky. Proto to jsou výjimky, a tak se s nimi i má nakládat.

Dnešní doba je svým způsobem výjimečná. Výjimečná z mnoha důvodů. Dnešní doba přeje, bez ohledu na schopnosti intelektu, všem. Jak moudrým, tak rozumným, chytrákům i hlupákům. Navíc s jedním zásadním rozdílem, že více než kdy jindy není mírou uplatnění schopnost intelektu, ale schopností svůj intelekt překrýt očekávaným obrazem. Hlupáky býváme čas od času všichni. Někdo si to uvědomuje, jiný ne. Zatímco ten první je šťastný proto, že si to uvědomuje, ten druhý je stejně tak šťastný právě proto, že mu tento fakt stále uniká. A tak jsme svědky toho, jak se na výsluní popularity dostávají lidé i se svými myšlenkami, které ani zdaleka nedosahují takové úrovně, jaká je jim vtiskována.

S moudrými, rozumnými i chytráky se tak nějak počítá. Ale na hlupáky, kteří by měli zůstat venku a kteří se nakonec "přes plot" dostanou, si nevíme rady. Vídáme kolem sebe politiky rozličného typu. Moudré, kterých je jako šafránu a kterým tak často nerozumíme, a tak je ani za moudré nepovažujeme. Rozumné, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou moudří, a chytráky, ke kterým jsme obezřetní, ale kteří nás nakonec díky své chytrosti přesvědčí o tom, že máme hledat nějaký rozumný důvod si je oblíbit. A tak nakonec hlupáci zaujmou uvolněná místa chytrých. Známe to, slyšíme-li hlupáka poprvé, mávneme nad ním rukou. Hlupák, pomyslíme si. Ale slyšíme-li ho podruhé, potřetí a stále dál, začneme hledat ten důvod, proč jim vlastně stále ještě někdo naslouchá. Velmi často pak slyšíme, ano je to "hlupák", ale má to v hlavě srovnaný, protože…

Dnešní doba překračuje meze. V různých ohledech a v různých směrech. A tak jsme svědky toho, že někdo unese letadlo a narazí s ním do věží WTC. S tím se skutečně nepočítalo. Nebo se jiný ozbrojí a jen tak, z ničeho, povraždí téměř stovku mladých, veselých a bavících se lidí. To by také nikoho nenapadlo. Ale nejsou jen takovéto exemplární příklady. Jsou třeba lidé, co jen mluví, mluví a mluví, a nakonec za to dostanou Nobelovu cenu. Mohl s něčím takovým Alfred Nobel počítat?

Nehledejme důvody, ty jsou nasnadě. Odnaučili jsme se mnohému, co nás historie naučila. Odnaučili jsme se to také proto, že se více než o filosofii zajímáme o to, jak se dostat tam, kam nepatříme. Jistě, je v lidské povaze zdolávat výzvy. Ale toto není ten případ. To není evoluce. Takovéto zdolávání není o tom, jak zmobilizovat vlastní schopnosti. Je o tom, jak svoje neschopnosti skrýt a vzbudit dojem, že jsem jiný, lepší, chytrý, rozumný či dokonce moudrý.

Každý příběh by měl mít své ponaučení. I tento. Hovořil jsem o politice a o tom, jací politici jsou. Tedy i o tom, jací jsou lidé. Ano, každý politik je také člověk. Pokud bych chtěl být ironický, mohl bych napsat, že každý politik - před tím, než se politikem stal - byl člověkem. Ale v tom to ponaučení není. Je v tom, že politikem se člověk stane až tehdy, když si ho ostatní lidé zvolí. A na to je třeba pamatovat. Volby tu nejsou od toho, aby byli někteří lidé za politiky zvoleni, ale proto, aby si lidé zvolili své politiky.

Že v tom nevidíte žádný rozdíl?

Schválně, kolik je 1+1?

Poprvé uveřejněno na jaluvci.blogspot.com