Přísně vzato, kulaté výročí „vzniku samostatného Československa“ bylo možné slavit pouze jednou, a to v roce 1928. Už v roce 1938 vzala za své iluze samostatnosti a v roce 1992 se definitivně potvrdila neživotnost Československa. Setrvačnost, s níž nadále slavíme 28. říjen, svědčí jen o staré známé pravdě, že bez obřadů se nedá vládnout.

Mimořádný význam roku 1918 ovšem nezmizí, ani když bude Československo dávno zapomenuto; pro Evropu zůstane rokem osudově promarněných šancí.

Již v červnu 1918 prohlásil Konrád Adenauer, že bez ohledu na konečné znění mírových smluv bude postavení Evropy ve světě trvale ztraceno, nedojde-li k opravdovému usmíření mezi Německem a západními demokraciemi. Tvůrci „Československa“ šli ovšem na věc z docela opačného konce. V pokračujícím nepřátelství Francie a Německa neviděli hrozbu pro celý kontinent, ale příležitost pro svou zemi: být pomocníkem jednoho proti druhému - a získat za to vlastní stát.

Hlavní spojenec, Francie, diskreditovaná panamským skandálem a rozvrácená Dreyfusovou aférou, vystřídala jen v období 1870-1918 neuvěřitelných čtyřiapadesát vlád (třicet sedm premiérů), a mohla případným novým státům sloužit nanejvýš jako odstrašující příklad, nikoli jako vzor.

V kritickém roce 1938 vyšlo náhle najevo, že Československo skutečným státem není a vlastně nikdy nebylo, a z dostatečného odstupu je zjevné, že vidina „samostatnosti“ byla jen návnadou, která dovedla zemi do ruské pasti.

Velmi nestabilní uspořádání evropského kontinentu, které spoluzapříčinilo rozpoutání války v roce 1914, bylo po roce 1918 nahrazeno uspořádáním ještě nestabilnějším. Zastaralost systému národních států začala být patrná již po prusko-francouzské válce a pokus o jeho obnovení, ba v jistém smyslu „zdokonalení“, byl pouze výrazem naprosté bezradnosti. Naší zemi přitom nijak nepomohlo, že si zde nepříliš významní publicisté hráli po několik let na důležité (jistě, pane ministře; jistě, pane prezidente…).

Idea „národního státu“ byla vždy pochybná zejména proto, že zde stát přestával být nástrojem zákona, a stával se nástrojem národa. Při celoplanetárně rostoucím přistěhovalectví se ovšem „národní stát“ nemůže stát domovem, a stává se tedy bojištěm. Koncepce společného původu nikoli lidstva, ale etnických či jazykových skupin, vede nakonec k neřešitelným problémům.

Československo bylo ovšem národním státem neexistujícího (československého) národa, přičemž si nárokovalo i území, jehož obyvatelstvo je nepovažovalo za svůj stát (Němci, Maďaři, v menší míře i Slováci). Spíše než republikou bylo jakousi miniříší, která trpěla provinční krátkozrakostí a územní nenasytností a spoléhala na primitivní poučku o nepříteli nepřítele. Uvnitř miniimpérium, leč navenek natolik bezbranné, že lze jen stěží mluvit o státu.

Snad i díky této varovné vzpomínce se dnes v lecčems daří navazovat na období před rokem 1918. Čechy i Morava jsou tak opět – jako po celá staletí – součástí většího územního celku a jen zcela nezodpovědný dobrodruh by se mohl po zkušenostech 20. století začít dožadovat nějaké klamné „samostatnosti“ či „suverenity“.

Autor je učitel