28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Ruská propaganda u nás

2.8.2016

Ruský velmocenský imperialismus směrem do Evropy lze datovat od 16.-17. století, tedy od výbojů absolutistického ruského samoděržaví na Západ za Ivana Hrozného a Petra Velikého. Ruský tlak na Západ se stal geopolitickým protějškem německého tlaku na Východ, který v Evropě probíhal již od 7. století. Jak kulturní vzory, tak spasitelskou imperiální ideologii a propagandu Rusko od doby Petra Velikého přebíralo hlavně z Pruska a později Německa, které nakonec vytvořilo právě Prusko jako novodobou, centralisticky ovládanou Německou říši svými agresivními metodami v r. 1871.

Proti agresivnímu ruskému imperialismu a jeho doprovodné propagandě u nás důrazně varovali zejména František Palacký, Karel Havlíček a Tomáš Garrigue Masaryk. Čelili tak na domácí půdě hojně rozšířenému, naivně nekritickému rusofilství, jež zdůrazňovalo slovanskost Ruské říše a její domněle spasitelskou úlohu v konfrontaci s germánským Německem a Rakouskem.

Ruská státní imperiální propaganda se od počátku vyznačovala zakrýváním povahy a záměrů ruského imperialismu, jeho protidemokratické, absolutistické podstaty. Ta se vždy soustavně zaměřovala, podobně jako v německém a rakouském případě, proti svobodě individua, jeho občanským právům a samostatnosti jiných, zejména ale malých národů a států ve strategicky klíčovém pásmu mezi Německem a Ruskem. V této souvislosti Masaryk proti českému rusofilství oprávněně zdůrazňoval, že slovanství bylo oficiálnímu Rusku vždy „podřadné, podřízené odvěkým plánům politickým, kulturně církevním“.

Po bolševickém převratu komunistické Rusko, přejmenované na Sovětský svaz, v zásadě převzalo tradiční ruskou velmocenskou politiku a s ní spjatou propagandu. Pouze ideologicky nahradilo církevně laděný ruský imperialismus imperialismem marxisticko-leninským a stalinským. Nositelem této novoruské imperialistické propagandy, a vůbec nepřátelskou pátou kolonou Kremlu, se proti našemu svobodnému demokratickému státu v Československu stala Komunistická strana Československa. Po výrazném zesílení rusofilství jako výsledku převážně sovětského osvobození Československa od nacistického Německa a poválečném souběžném nastolení komunistické politické převahy se totalitní komunistická verze tradiční ruské imperiální propagandy organizovaně šířila pod komunistickým vedením.

Po komunistickém mocenském převratu v Československu 25. února 1948 se v takto nastolené komunistické totalitní diktatuře stala povinnou ideologií pro všechny. Komunistická pátá kolona Kremlu nyní fungovala jako totalitním mocenské centrum země. Tak začalo téměř 42 let trvající období soustavného, vícegeneračního vymývání mozků komunisticky natřenou propagandou ruského protidemokratického imperialismu. Její vykreslování demokratického Západu, zejména pak USA a NATO, jako ďábelského imperialisty a agresora se účinně zahnízdilo i ve mnoha jinak vnějškově demokraticky, liberálně a příznačně i libertariánsky působících myslích. Takto znetvořené uvažování a politická dezorientace se naplno projevily po odstranění komunistické totalitní diktatury koncem roku 1989.

Tradiční ruská imperiální propaganda se po prohrané studené válce začala celkem snadno obnovovat poté, co se národy a státy dosavadního velkoruského žaláře národů nejen přiklonily k demokracii, ale zároveň se i naprosto logicky svobodně rozhodly připojit k Severoatlantické alianci jako obranné záruce svých demokracií. Ruská velmocenská propaganda tento krok v nejlepších komunistických tradicích lživě vylíčila a dosud líčí jako agresivní postup USA, s nimi spjatého NATO a Západu vůbec proti Rusku. A přesně tak tradičně se podle kremelského vzoru zachovala u nás v parlamentu stále legálně působící komunistická pátá kolona ruského imperialismu a jeho propagandy. Od komunistů se nedá nic jiného čekat. Tradiční nepřítel naší svobody a demokracie musí zákonitě spatřovat svého úhlavního nepřítele v jejich spojenecké vojenské záruce, nadto transatlantické povahy.

Horší ale je, že v arogantním papouškování novoruské imperialistické propagandy u nás komunisté nejsou zdaleka sami. V zásadě stejně politicky „uvažují“ i mnozí sociální demokraté, tedy často i někdejší komunisté, oba naši prezidenti, ale dokonce i menší libertariánská uskupení, jako jsou Svobodní.

Nepochopení rozdílu mezi svobodou a diktátorskou svévolí je u nás příznakem stále přetrvávajících postkomunistických poměrů. Tím ale není omluvitelné. Nyní však zcela zřetelně souvisí s Ruskem vedenou tzv. hybridní propagandistickou válkou, jež intenzívně probíhá na území našeho státu. Rusko se tak nyní snaží revanšisticky odčinit porážku ve studené válce s demokratickým světem. A obnova jeho propagandistického a s ním spjatého mocenského vlivu na území mezi Německem a Ruskem je proto jedním z jeho důležitých strategických cílů.

Proti ruské imperiální propagandě je nezbytné aktivně postupovat. Věcnými argumenty vyvracet její prolhanost. Kdo právem odmítá nedemokratickou povahu a neudržitelnou propagandu Evropské unie, ale zároveň se v duchu ruské velmocenské propagandy obrací proti Západu, nemůže být věrohodný.

Autor je filosof