Jak s těmi dvěma názvy tohoto etnika nakládat, ptají se mnozí v rozpacích. Slovo Cikán se jim zdá téměř nadávkou a Rom zase něčím cizím, umělým. To první je historickým pojmem vžitém v naší zemi po staletí, tím druhým se zase jeho nositelé sami hrdě nazývají.

Řešení a vysvětlení je snadné. Každý národ nazývá jiné národy jménem, které si pro ně stanovil, zatímco oni si říkají ve svém jazyce tak, jako po věky jejich předkové. Proto je zcela zbytečné dělat z této skutečnosti společenský problém.

Je tedy zcela přirozené, že Čech nazývá cizince např. Němcem, Italem, Francouzem, Španělem a Rumunem a nikoliv Deutsche, Italiano, Espaňol, Fraçais či Romano a žádný z nich to necítí jako urážku.

Takže Rom je pro Čecha Cikánem (s velkým C, ovšem), zatímco Čech je pro Cikána gadžem (a tady si nejsem jist, zda toto slovo v romštině nezačíná také versálkou). Neplatí to ale jen pro našince, ale pro každého cizince bílé pleti. Toto slovo má v romštině značně pejorativní význam. Znamená nevychovaného člověka, „vidláka, kterému sláma čouhá z bot“, a „gadžovina“ je pojem pro nekvalitní věc nebo nechtěný jev. Tato slova jsou v daném významu zejména v Prešovském kraji na Slovensku běžně používána (viz Wikipedie). Naproti tomu Rom znamená v romštině člověk(!).

Je třeba ale přiznat, že i „Cikán“ má podobnou příchuť, leč nikoliv z podstaty českého jazyka, ale ze způsobu života, povahových vlastností a vztahu k evropské společnosti tohoto národa po dobu řady staletí uplynulých od jeho příchodu z Indie. Jde o národ rasy indoevropské, stejné jako my, a tedy nelze původ jisté nevraživosti mezi Cikány a Čechy považovat za rasistický, ale za čistě genetický a společenský. Blíže není třeba nic vysvětlovat, jsme s ním téměř všichni dostatečně seznámeni, abychom si mohli vytvořit svůj vlastní názor. Takže potud úvod a teď ten můj nedávný zážitek, který mne k němu inspiroval.

Vracel jsem se jednoho srpnového dne v horku pravého poledne z nákupu v našem NC Tesco. Kdo mne zná, ví, že když po ulici vleču svou vietnamskou tašku na kolečkách, ohnut „do vinklu“, a hledě tím pádem spíše do země než před sebe, vypadám ještě starší, než opravdu jsem. A tak jsem i ten den pomalu míjel lavičky, které naše radnice rozestavila podél ulice, jež mne vede domů.

Obyčejně jsou všechny obsazeny bezdomovci s jejich taškami a nezbytným vínem v krabicích, které pak, již suché, ještě dlouho zdobí okolí. Jenže tentokrát jsem jen tak koutkem oka zaznamenal, že to místo pro můj znavený a bolavý hřbet je obsazen tlustou matrónou v zelené suknici, pestré kazajce a šátkem ých růží. Vedro mne tlačilo a žízeň táhla, takže po třech minutách jsem již stál u domu, odemkl a vtáhl to svoje zavazadlo do příjemně chladného zádveří. Vtom jsem ucítil, že mi ho někdo bere z ruky, otočil se a přede mnou stála ta polednice z lavičky. Vklouzla za mnou do domu tak obratně a tiše, že jsem se jí opravu lekl.

„Co tu chcete, koho hledáte?“ vypadlo ze mne automaticky, než jsem si uvědomil, kdože to je.

„Ja vam pomužu, pane, mate těžkou tašku!“ bere mi jednou rukou vozík a druhou – proboha! – se chystá mne obejmout.

„Děkuju, není třeba a odejděte, prosím!“

Jenže to zdvořilé „prosím“ ji povzbudilo, a tak ten pohyb dokončila a už mne drží jako zápasník při nelsonu. A kdyby byla opravdu chtěla, mohla mne při své váze položit snadno na lopatky. Nu, na to jsem byl nucen zareagovat už méně zdvořile. Vytrhl jsem jí svoje vozítko z jedné ruky a svůj krk vykroutil z druhé. Zvedl jsem svou francouzskou berlu oběma rukama do horizontální polohy, jak to dělali kdysi esenbáci při demonstracích, a houkl:

“Vypadněte, než použiju násilí!“

Snažila se nepohnout, ale když měla hůl na dva coule od nosu, vycouvala a já za ní ty těžké domovní dveře s úlevou a trochu zbytečně hlasitě zavřel. Při cestě výtahem na své vysoké patro jsem si položil otázku: byla to Romka, nebo Cikánka?

Odpověď jsem si našel brzy a po kratší diskusi se svým druhým já jsem uznal, že je třeba být na podobné kousky života lépe připraven. Ono má pravdu, že s mým Rossi 38 Special by to asi bylo přehnané, ale že takový paralyzér nebo alespoň plynovka by mohly stačit. Uznal jsem to a usnesl se, že se vybavím co nejlevněji. Malou, do hrsti vhodnou tekutou střelou nebo pepřovým sprejem za bratru 250 Kč.

Koupil jsem si tedy pepper sprayhned druhý den, ale jak vyzkoušet jeho účinnost? Toť otázka, nerad bych, aby v kritické chvíli selhal. Takže jsem to zkusil jako se zbraní na střelnici. Zavřel jsem se v našem malém sklepě, na dva kroky od bílé zdi „vystřelil“ jednu krátkou dávku a s uspokojením zaznamenal na zdi mokrou, půlmetrovou kruhovou stopu. Vynikající trefa a ještě silnější účinek: po pár vteřinách jsem sotva stačil utéct za dveře, ve výtahu čtyři minuty slzel a v koupelně vyplachoval oči několikrát za sebou až do půlnoci. Vytrpěl jsem si své, ale vím, že mám účinnou zbraň za pouhou čtvrtinu tisícovky.

A jaké z toho plyne poučení? Být ostražitý, vždy připraven jako skaut a nechodit na zajíce s kanónem! A samozřejmě - naučit se rozeznávat Roma od Cikána.