29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Několik detailů o Několika větách

6.7.2009

Několik vět. Tato petice vešla před dvaceti lety ve známost i na jižní Moravě. Mimo jiné i díky Stanislavu Devátému, hyperaktivnímu dříči Charty 77, Společnosti přátel USA a dalších iniciativ ze Zlína (tehdy Gottwaldova), který patřil k organizátorům, jimž se měly archy odevzdávat. Patetických textů o Několika větách si přečteme ještě dost, zkusme tentokrát raději vyzobat pár zajímavostí:

Mnohokrát se rozebírala odlišnost Slovenska, kde normalizační sekera neměla tak nabroušené ostří a kde opozici představovala především církev, šilhající po Tisově Slovenském státu, a pak malá skupinka bratislavských ekologů a intelektuálů. Charta 77 a spol. se na Slovensku jako „záležitost Čechů“ moc nechytaly. Existovaly podobné rozdíly i mezi signatáři Několika vět? Jaký tam byl poměr Čech a Slováků? Kromě jména a povolání se další údaje na archy neuváděly, těžko lze tudíž přesně takovou informaci dohledat, alespoň přibližně by však tehdejší tým výběrčích podpisů údaje stanovit mohl.

Stejně tak neexistuje zpracovaný seznam signatářů petice, na rozdíl od seznamu signatářů Charty 77, Hnutí za občanskou svobodu atd. Kde vlastně archivy Několik vět leží? Vyvolává problém počet signatářů - 40 000, nebo už se do lejster zakousl zub času a žádný historik to nedá dohromady?

Dojem celonárodního protestu, v němž se slévají do jednoho hlasu staří disidenti, lidé z polooficiální kultury, dosud loajální celebrity stejně jako obyčejní lidé, šikovně vyvolával způsob, jakým organizátoři řadili podpisy – po umělci z televize následoval disident, pak traktorista, svářeč, sem tam i člen KSČ.

Zmiňme i fakt, že skrze petici si někteří jednotlivci vyřizovali účty a připisovali na ni jména svých šéfů, komunistů, úředníků i policistů, aby jim zatopili v zaměstnání. Část podvrhů pak nejspíš byla rovnou dílem StB, která organizátory chtěla představit jako lháře. Organizátoři se pak na Svobodné Evropě omlouvali a zavedli novinku – každý arch měl obsahovat adresu jednoho člověka – ručitele za serióznost podpisů. Část lidí se kvůli podpisu dostala pod tlak a odvolala. Třeba herce Jiřího Langmajera Rudé právo za odvolání „velké hrubky v životě“ pochválilo.

Za zmínku stojí i jistý úlek organizátorů z toho, že v říjnu 1989 příliv podpisů ustával a oněch finálních 40 000 nenaplnilo očekávání. Stejně tak, že katolická církev si prohlášení Několik vět neosvojila tak jako předchozí, monotematickou petici Augustina Navrátila za náboženskou svobodu, pro niž zajistila po kostelech 600 000 podpisů.

Přes všechny tyto zádrhely i díky Několika větám přišlo v Listopadu 89 několik dní, díky nimž je vůbec možno těchto několik detailů a drobných vad na kráse publikovat.

Rovnost, 2. 6. 2009