Jeden z mých přátel mě před několika dny oslovil asi takto: „Chtěl bych se tě na něco zeptat. Ty jsi ze židovské rodiny a víš, že já jsem katolík. Jak mi vysvětlíš, že je mnoho památníků holocaustu, památníků židovským obětem války a nikde žádný památník katolických obětí ve stejné válce? Což nebyla řada katolíků, kteří zahynuli v koncentračních táborech?“ Nebudu se snažit tady reprodukovat svou obsáhlou odpověď, ani tazatelovy podotázky, ale jelikož v takových a podobných otázkách jsou mnohdy náznaky skrytého, možná latentního antisemitismu, myslím, že nebude na škodu se o tom více rozepsat.

Setkal jsem se s tím mnohokrát. Námitky, jako proč se pořád hovoří o šesti milionech židů, což nebyly miliony jiných obětí, katolíků, evangelíků, a třeba i atheistů? Což tito si nezaslouží postavení památníku?

Jak na to odpovědět? Předně, i tito mají po světě památníky. Jsou to četné pomníky obětem nacismu a je nesmyslné uvažovat o tom, že by měly být separátní památníky umučených katolíků, evangelíků apod. A proč tedy Židé mají „své“ památníky holocaustu?

Jak ubíhá čas, je stále méně lidí, kteří tuto dobu pamatují, tedy dobu teroru tzv. Protektorátu. Téměř denně byly tehdy v novinách sloupce – seznamy lidí odsouzených za různá porušení protektorátních zákonů. Od politických – provinění proti Říši, protistátní činnost, poslouchání zahraničního rozhlasu - až po tzv. hospodářské delikty - neohlášené zabíjačky či tzv. šmelina apod. - či prosté kriminální činy, krádeže a zločiny násilí. Tvrdé tresty – popravy a v lepším případě koncentrační tábory. Nikdy nebylo uváděno vedle jména „proviněného“ jeho náboženství, tedy s výjimkou židů. V jejich případě bylo vždy před jménem „ŽID“ (Žid ten a ten…) Nikdy jsem nečetl a odvážím si tvrdit, že nikdy nešel do koncentráku člověk jenom proto, že byl katolík. A tady je ten hrůzný rozdíl: Židé byli transportování do táborů smrti ne pro nějaké provinění, porušení zákonů, ale jen pro ten prostý důvod, že se narodili jako Židé. Nebo jen, že jejich rodiče nebo prarodiče byli Židy. A myslím, že rozumný člověk ten rozdíl musí pochopit.

Myslím a doufám, že to čtenář pochopí, že vím, o čem mluvím. Jsem jeden z mála, který holocaust přežil. Jsou lidé, kteří tvrdí, že si všechno Židé vymysleli, že všechno je jen židovský kšeft. Jeden človíček mi přímo řekl, že tomu, co se o holocaustu píše, nemůže věřit. Řekl jsem mu tehdy, že se mu nedivím, že bych tomu taky sám asi nevěřil, kdyby 47 mých přímých příbuzných - od malých bratranců a sestřenic, tety a strýce až po 77 roků starou babičku - nebylo na Slovensku odvlečeno na smrt do Osvětimi. Jen jediný bratranec se vrátil – přežil a vyprávěl. Naši rodinu zachránil paradoxně fakt, že nás Hlinkova Garda v roce 1939 ze Slovenska vyhnala z našeho nově postaveného domu, protože otec byl Čech, tehdy četnický strážmistr. V Semilech, kde jsme se usadili, jsme museli skrývat svoji identitu, ale přesto dne 24. února 1943 jsme dostali předvolání na „Der Bezirkshauptmann in Semil“. Mám originál před sebou. Na dnes už zažloutlém dokumentu se píše, jak tehdy bylo nařízeno - v levé polovině text německý a v pravé český, toto:

O b s í l k a

Dostavte se dne 27. II. 1943 v 10 hodin do mé úřadovny kancelář č. 36 jako strana, ve věci zjištění nežidovského původu. Přineste sebou tyto doklady:
Váš rodný list, oddací list, rodné listy Vašich rodičů a prarodičů.
Nedostavíte-li se bez důvodů a ospravedlnění osobně, bude Vám uložena podle par…. Atd.

Tento dokument byl vlastně, může se říci, rozsudkem smrti pro celou naši pětičlennou rodinu, kromě, snad, mého otce, který byl „čisté rasy“, ale byl již dříve propuštěn ze služby, protože se odmítl s maminkou, židovkou, rozvést. A dál? Dostali jsme krásné žluté šesticípé hvězdy, s příkazem přišít je na svrchní oděv a zákazem vycházet bez nich na veřejnost. Vím minimálně o dvou nám v Semilech známých rodinách, které byly v té době odvezeny, pravděpodobně do Terezína a už jsme je nikdy neviděli. Rodiny Bokova a Schoršova (můj spolužák). Jejich jména jsem našel mezi tisíci jmény v pražské synagoze. Nás od stejného osudu zachránil velmi odvážný pan Jarý, náš soused, úředník na okresním úřadě, kterému se nějak podařilo dokumenty agendy likvidovat. Jak dlouho by se to však dařilo „tutlat“, můžeme jen tušit. Naštěstí pro nás válka netrvala tak dlouho. Těžko se asi naši skrytí i otevření antisemité dokáží vžít do pocitů lidí, kteří nesmí prozradit, kdo jsou, dětí, které nemůžou docházet do školy, protože nesmí ukázat rodný list, kde je zmínka o jejich náboženství, duševní utrpení a neustálý strach jejich rodičů, pocit zoufalství, když po léta nevěděli o osudech svých drahých, a posléze šok ze zprávy, oznamující, že všichni zahynuli v nepředstavitelně hrůzných podmínkách koncentráků a jejich duše vylétly komíny krematorií.

Pro ty, kteří nepamatují: Nacistický režim rozhodl, že zlikviduje všechny Židy. Definoval, kdo se do této kategorie počítá. Všichni, kdo neprokáží „čistotu“ rasy zpět o 3 generace. To znamená rodiče, prarodiče a pra-prarodiče. I když, samozřejmě, oběť je oběť, ale opravdu se najde někdo, kdo bude tvrdit, že Židé si nezaslouží muzea, kde je vše dokumentováno, a že nemají právo po dvou tisících letech utrpení na existenci opět ve své vlastní zemi?

Památníků obětí holocaustu nemůže být nikdy „moc“. Jsou varováním těm, kteří „neví“, těm, kteří zapomněli, těm, kteří neví jak reagovat na projevy antisemitismu, této chronické nemoci společnosti. Antisemitismus není duševní choroba (i když jeho hlasatel se může jako duševně chorý jevit), která by se dala léčit nějakými medikamenty. Jedinou terapií je osvěta, trpělivé a neustálé připomínání a vysvětlování. Proto se dívejme na Yad Vashem - memoriály holocaustu s úctou a porozuměním.